Dohoda Haavara (, v překladu smlouva či dohoda o transferu/přechodu/převodu) byla uzavřena mezi nacistickým Německem a sionistickými organizacemi v srpnu 1933. Dohodu vyjednala Židovská agentura v tajných jednáních s nacistickou vládou. Byla jednou z hlavních příčin, které umožnily v letech 1933 až 1939 emigraci až 60 tisíc německých Židů z Německa do Palestiny. Dohoda spočívala v tom, že němečtí Židé, kterým bylo umožněno emigrovat do Palestiny, v Německu odevzdali svůj majetek, část hodnoty byla převedena do Anglo-palestinské banky, přičemž ta určenou část následně musela využít výhradně na nákup a dovoz německého zboží, zbytek byl vlastníkovi vyplacen v Palestině. Transakce dosáhly výše až 14 milionů liber. Byly použity například na modernizaci zemědělství a průmyslu jišuv německými stroji a výrobky. Dohodu schválila Světová sionistická organizace. Po jejím zveřejnění ji kritizovali jak revizionističtí sionisté, tak členové nacistické strany a německá veřejnost.

Pozadí Od roku 1929 se Německo potýkalo s vleklou velkou hospodářskou krizí. Krize vedla k radikalizaci obyvatelstva a ve volbách roku 1930 znamenala posílení komunistů (13 % hlasů) a zejména překvapivý skokový úspěch nacistů (18 % hlasů), kteří skončili na druhém místě. Mezi lety 1930 a 1931 vládla menšinová pravicová vláda Heinricha Brüninga, která zaváděla tvrdá úsporná opatření s pomocí dekretů. To vedlo jen k prohloubení sociální krize, ke které se přidaly násilné pouliční střety mezi nacisty a komunisty. Nepopulární vláda byla odvolána prezidentem a začala být vytvářena nová, která hledala podporu i u nacistů. Vláda Franze von Papena vznikla s tolerancí Adolfa Hitlera v červnu 1932. Ten ji podpořil výměnou za slib vypsání voleb a zrušení zákazu působení nacistické polovojenské organizace Sturmabteilung (SA). V červenci 1932 se konaly další volby, ve kterých poprvé zvítězili nacisté s 37 % hlasů. Při násilné kampani zemřelo 100 lidí a dalších tisíc bylo zraněno. Nacisté však nenalezli koaličního partnera, a tak dále vládl von Papen. V listopadu 1932 došlo k dalším volbám, které byly už klidnější. Nacisté si lehce pohoršili na 33 % hlasů, zatímco posílili další nacionalisté Německá národně lidová strana. Hitler vypověděl toleranci Papenově vládě, ale jinou sestavit nedokázal. V prosinci byla tedy jmenována další poloúřednická pravicová vláda. Tu vedl armádní důstojník a ministr obrany z Papenovy vlády Kurt von Schleicher. Ten požadoval vyhlášení výjimečného stavu, což bylo odmítnuto a tak v lednu 1933 rezignoval. Franz von Papen pak přišel za prezidentem Paulem von Hindenburgem s návrhem, aby jmenoval Hitlera kancléřem, zatímco on bude vicekancléřem. Mylně se domníval, že nezkušeného Hitlera dokáže kontrolovat. V lednu 1933 byl Hitler jmenován kancléřem a ve funkci zůstal až do roku 1945. V březnu se konaly volby již v režii nacistů. Shromáždění komunistů a sociálních demokratů byla rozháněna policií, která byla propojena s dohledem jednotek SA a SS. Nacisté ve volbách zvítězili se ziskem téměř 44 % hlasů. Komunistům, kteří s 12 % získali 81 mandátů, byl výsledek anulován. Následně nacisté s pomocí katolické strany Centrum a nacionalistické Německé národně lidové strany schválili tzv. zmocňovací zákon a byla zahájena nacistická diktatura.

Nacistické hnutí hlásalo radikální řešení tzv. židovské otázky. Návrhy se pohybovaly od „aktivní podpory pro emigraci“ až k nuceným deportacím. S nástupem Hitlera k moci začala perzekuce Židů. Ta se nejdříve projevovala růstem násilí vůči židovské populaci, které nacisty ovládané bezpečnostní složky přehlížely. V lednu 1933 se začalo vytvářet podpůrné mezinárodní hnutí židovských obcí, které volalo po bojkotu výrobků nacistického Německa. Nacisté v dubnu 1933 reagovali celonárodním bojkotem židovských podniků.

Mezitím v mandátní Palestině docházelo k rozšiřování židovského osadnictví (ze 170 tisíc Židů v roce 1931 na 380 tisíc v roce 1936; a 600 tisíc v roce 1948).

Dohoda Dohodu Ha'avara za Anglo-palestinskou banku vyjednával její ředitel Eli'ezer Hofejn a dojednal ji s nacistickým ministrem hospodářství v roce 1933. Spolupráce byla ukončena v roce 1939. Mezi listopadem 1933 a prosincem 1937 bylo z nacistického Německa do jišuv v britské mandátní Palestině vyvezeno zboží v hodnotě 77 milionů říšských marek. V době ukončení dohody (vypuknutím druhé světové války v roce 1939) byla celková hodnota vývozu 105 milionů říšských marek.

Dohoda také umožňovala emigraci některých Židů do Palestiny. Emigrace byla dle dohody umožněna jen Židům, kteří měli kapitál v hodnotě jednoho tisíce liber. Z něho museli 39 % odevzdat Anglo-palestinské bance, která z tohoto platila nákup německého zboží (respektive museli v Německu převést vše, ale v Palestině dostali část kapitálu zpět).

Dohoda rozdělila světové vůdce židovských a sionistických organizací. Zejména se proti ní postavily organizace, které v roce 1933 zahájily protinacistický bojkot německého zboží. Jmenovitě šlo o předsedy amerických organizací, kterými byli Abba Hillel Silver a Stephen Wise. Proti dohodě se postavilo také nacionalistické pravicové křídlo sionistů, tj. revizionističtí sionisté. Ti v Palestině spustili ve svém tisku štvavou kampaň proti zastáncům dohody, které označovali za zrádce. Jeden z vyjednavačů Chajim Arlozorov byl v červnu 1933 v Tel Avivu zavražděn. Ačkoliv nebyl motiv vraždy vyšetřen, dával se do spojitosti s dohodou a vyvolal v židovských komunitách v Palestině nevraživost.

Odkazy

Reference

Související články Konference v Évianu Pátá alija Plán Madagaskar

Kategorie:Smlouvy nacistického Německa Kategorie:Židovská emigrace z nacistického Německa