Sociální smrt („social death“, někdy také „social suicide“) je sociologický termín s širokým rozpětím kontextů. Dá se definovat jako změna chování k jedinci a jeho vyloučení ze společnosti na základě různých skutečností.
Příklady těchto skutečností mohou být:
Ztráta sociální identity – institucionalizace duševně nemocných, Homo sacer (ztráta právní ochrany ze strany státu), segregace na základě rasy. Ztráta sociálních vazeb – ostrakizace, vězeňská samotka Rozpad těla – nemoci, stáří, potrat
Pojem byl také používán v souvislosti s genocidami, otroctvím a duševními poruchami.
Termín sociální smrt jako jeden z prvních použil David Sudnow, který ho zmiňuje v kontextu pacientů. Popisuje rozdíl v chování nemocničního personálu k pacientům, kteří jsou blízko smrti. Významně jej dále rozvedl Orlando Patterson v historickém kontextu otroctví a odnětí sociálního statusu.
Sociální smrt při otroctví a ve vězení Jamajský sociolog Orlando Patterson se pojmem sociální smrti zabývá téměř celý život. Podle jeho koncepce je sociální smrt silně propojena s otroctvím. Toto propojení Patterson popisuje v mnoha publikacích.
Podle Pattersona je otroctví jedním z největších projevů sociální smrti a otroctví jako takové by bez ní existovat nemohlo. Na otroka se nenahlíží jako na člověka, ale podle Clauda Meissalouxe se nejedná čistě o materialistický pohled. Zotročení je podle něj proces, ve kterém hraje roli právě sociální smrt. Tento proces začíná oddělením otroka od jeho komunity a odstraněním jakékoliv identity. Dále je otrok představen společnosti a kultuře otrokáře, ale paradoxně je představen jako někdo bez identity. Otrok je v této společnosti sociálně mrtvý a nemá možnost se z této pozice dostat.
Pattersonův popis sociální smrti patří k jednomu z nejrozsáhlejších, jeho pohled je ale často kritizován, a to zejména kvůli několika problémům v jeho koncepci o otroctví. Kritici poukazují na kontradikce v Pattersonově díle a velká řada z nich nepodporovala Pattersonův koncept, že otrok není majetkem. Podle tohoto konceptu by do definice otroka spadala i řada dalších znevýhodněných skupin, ty ale Patterson jako otroky neuznává.
Prací Pattersona se i přes neshody v teorii inspiroval Joshua M. Price, který ve svém díle „Prison and social death“ popisuje sociální smrt u vězňů. Právě u nich je podle Price sociální smrt institucionální a z části záměrná. Vězni jsou podobně jako otroci odtrhnuti od své komunity a téměř i od světa mimo jejich instituci. V těchto institucích jsou často vystavováni nelidským podmínkám, protože na ně není nahlíženo jako na lidi.
Price také upozorňuje, že sociální smrt vězňů nekončí jejich pobytem ve vězení. Stigmatu, které se s pobytem ve vězení pojí, se bývalí vězni nezbaví po zbytek života, proto je podle Price jejich situace neřešitelná a srovnatelná se situací otroků, kterou popisoval Patterson.
Další vnímání sociální smrti David Sudnow upozornil na to, že v určitých charakteristikách, jako je věk pacienta, morální charakter a klinická výuková hodnota, byly určité skupiny lidí považovány za mrtvé s větší pravděpodobností než jiné. Sociální smrt je podle Sudnowa definována jako situace, kdy je pacient v podstatě považován za mrtvého, i když je stále biologicky naživu. V jeho analýze byla také zjištěna souvislost mezi sociální a biologickou smrtí. Pacienti, kteří byli považováni za sociálně mrtvé, měli větší pravděpodobnost dřívějšího úmrtí biologicky.
Frances Norwood nevnímá sociální smrt za jasně definovanou událost, nýbrž jako sérii ztrát. Příkladem mohou být ztráta identity, ztráta schopnosti účastnit se každodenních činností a ztráta sociálních vztahů. Dohromady mohou tyto ztráty vést ke kompletnímu odpojení jedince od společenského života.
Odkazy
Reference
Kategorie:Sociologie