Sociální deprivace (z lat. socialis (společenský), privatio (zploštění, nedostatek něčeho) a záporné předpony de) je situace, v níž dochází k trvalému neuspokojování základních potřeb. Sociologické koncepce odvozené z teorie psychosociální deprivace předpokládají, že pouze dostatečným uspokojením zákadních duchovních a sociálních potřeb je možné utvářet a zachovat integrovanou, prosociálně orientovanou a za své činy zodpovědnou osobnost.

Širší definice Deprivace je druh frustrace. Frustrace je pocit zklamání, bezvýslednosti vlastního úsilí a hlavně stav, kdy je zamezeno uspokojování některých důležitých potřeb. Jedná se nejen o blokaci základních (biologicky a fyziologicky daných) potřeb, ale i potřeb složitějších (např. potřeba kontaktu s lidmi). Pokud tento stav trvá delší dobu (dny, týdny, měsíce), nazývá se deprivace.

Různá schémata chování, jednání a prožívání způsobená deprivací, se souhrnně nazývají deprivační syndrom. Ten nastává u jedince s jinak normálními psychickými a fyzickými dispozicemi, pokud dlouhodobě nejsou naplňovány jeho základní psychické potřeby.

Sociální deprivace je situace, v níž dochází k trvalému neuspokojování zákl. potřeb, které za normálních okolností vedou k utváření a zachování osobnostní identity. Jedná se o omezení základních lidských práv (jako je např. jídlo a bydlení, vzdělání a práce, zdraví a bezpečnost) a zároveň omezenou možnost volby a příležitosti, participace ve společnosti a ztrátu důstojnosti.

Související typy deprivace Sociální deprivace je stav, který může být způsoben mnohými faktory. Úzce souvisí s velkou škálou jiných sociologických a psychologických jevů a stavů.

Ve většině případů souvisí sociální deprivace s ekonomickou deprivací. To je stav, při němž jedinec dlouhodobě postrádá základní potřeby a který je přímo způsoben jeho ekonomickou situací. Často znamená bezdomovectví, hlad a nedostupnost práce či vzdělávání. Má těžké dopady na zdraví a často je spojena se sociální exkluzí a marginalizací.

Specifickým pojmem je též relativní deprivace. Jedná se o stav, kdy člověk hodnotí svou životní situaci jako nepříznivou ve srovnání s ostatními členy společnosti či jeho blízkého okolí. Vzniká v důsledku frustrace v určité oblasti (např. ekonomické potřeby) nebo při zastavení zvyšování či při snižování vlastní živ. úrovně. Tento koncept zformuloval S. A. Stouffer (1949) a rozvinul jej R. K. Merton.

Sociální deprivace souvisí také s psychickou deprivací, a to zejména v dětství člověka, který trpí nedostatkem láskyplné péče. Příčin je mnoho – chladný přístup matky k dítěti, dlouhodobé odloučení rodiče od dítěte či střídání pečovatelů v kojeneckých ústavech. Deprivační syndrom se ale může vyvinout i u dětí vyrůstajících ve zdánlivě funkční rodině, kde ovšem panuje hostilní postoj rodičů. Tehdy je označována pojmem psychická subdeprivace (Z. Matějček (1967)) a vyskytuje se např. u nechtěných či neplánovaných dětí.

Vedle ekonomické, relativní či psychické deprivace staví sociologie také deprivaci kulturní, která popisuje situaci, kdy rodina není schopna dítěti poskytnout dítěti takové stimuly, znalosti a zkušenosti, které by jim umožnily důstojně se participovat ve vzdělávacím systému či každodenním životě. Tato situace vzniká kupříkladu kulturní zanedbalostí, nebo působením specifických kulturních vzorů, které nejsou kompatibilní s kulturními zvyky většinové, respektive dominující společnosti.

Sociální deprivace v různých vývojových stádiích

Dětství Velmi důležitým procesem v dětství je socializace dítěte, tedy začleňování dítěte do společnosti, jeho rozvíjení jakožto společenské bytosti. Případná deviace jedince je silně propojená se socializací v dětském věku. Špatná socializace dítěte může vést až k patologickým jevům a delikvenci. V dětství k deprivaci dochází z důvodů nedostatků v socializačním vývoji, nebo pokud není uspokojena potřeba osobní identity, uplatnění nebo uznání. Dítě například neobdrží od rodičů adekvátní zpětnou vazbu v chování.

Vlčí děti Názornými příklady, jak může být osobnost jedince poškozena v případě dlouhodobé sociální deprivace, jsou tzv. vlčí děti, tedy jedinci, kteří vyrůstali bez kontaktu s lidskou společností. Mezi nejznámější příklady patří tzv. Divoký chlapec z Aveyronu, který podle všeho vyrůstal 11 let sám v lese a dívka Genie, kterou vlastní otec držel 11 let v jedné místnosti s minimálním lidským kontaktem.

V obou případech děti neuměly mluvit, odmítaly ošacení a jednaly na základě základních impulsů. Po dlouhodobém snažení „polidštit je“ se naučily různé množství slov, nikdy se však nenaučily vyjadřovat se pomocí delších gramaticky správných vět.

Vzhledem k tomu, že v obdobných případech byly výsledky velmi podobné (tedy že socializace těchto jedinců nebyla již možná), nejspíše existuje určité kritické období pro naučení se jazyka (a podobných konceptů), po jehož překročení již není možné, aby si jedinec tyto koncepty osvojil.

Dospělost Období na pomezí adolescence a mladé dospělosti je často charakterizováno sociální bezprizorností a omezeností trvalejších mezilidských vztahů. Dochází ke změně zaměstnání, bydliště a vztahů a jedinec se celkově sociálně proměňuje, vytváří si určitý životní styl a individuálně pojímá profesní, partnerské a rodičovské role dospělosti. S touto proměnou se pojí i nové sociální potřeby, jejichž neuspokojení může vést k sociální deprivaci.

V souvislosti s moderním pojetím role ženy (péče o domácnost i profesní činnost) například může nutnost zvládnout obě tyto aktivity vést k větší frustraci a stresu u mladých žen. Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout, že tato pluralita současné ženské role může vyrovnat nespokojenost v jednotlivých rolích. Žena nespokojena ve svém zaměstnání např. může kompenzovat toto neuspokojení v příznivém rodinném prostředí.

Se středním věkem se pak pojí potřeba smyslu pracovní činnosti a potřeba budoucího rozvoje kariéry. S tímto související nadměrné pracovní vytížení a neadekvátní ocenění práce může vést k syndromu pracovního vyhoření, jehož hlavními znaky je emoční vyčerpání, pocity nepohody a nechuť k práci. V důsledku vysoké pracovní ambice a zaměření na profesionální život se pak jedinec často ocitá v situaci, kdy mu výše zmíněná kompenzace v jiné životní oblasti (přátelství, rodina, partnerství) chybí.

Stáří V období stáří probíhají výrazné změny ve způsobu života jedince – primárně odchod do důchodu, případně do pečovatelského ústavu. V mnohých případech dokonce probíhá proces, který lze nazvat jako desocializace.

Člověk, který je v důchodu, se obvykle stýká s menším počtem lidí než dřív a postupně ztrácí pocit sounáležitosti se svou profesní skupinou. Odchod do důchodu zvyšuje riziko sociální izolace, zejména u lidí, kteří žijí osaměle.

Následky sociální deprivace

Následky sociální deprivace na jedince Integrovanou, prosociální a za své činy zodpovědnou osobnost je možné utvářet a zachovat pouze za předpokladu dostatečné saturace základních potřeb. Při stavu sociální deprivace však k uspokojování základních potřeb nedochází a osobnost jedince pak strádá.

H. F. Harlow zkoumal dopady sociální deprivace na opicích, konkrétně mimo jiné porovnával opice vyrůstající v divočině s těmi, které byly od narození v izolaci. První skupina, která zažívala sociální interakce v časných vývojových stádiích, prokazovala lepší sociální dovednosti a dokázala lépe zachovat předurčené hierarchie, které jsou klíčové pro jejich sociální chování. Druhá skupina vykazovala známky abnormálního chování a nedokázala se sociálně přizpůsobit, což způsobovalo sebetrestání a agresi vůči jiným opicím.

Následky sociální deprivace na společnost Sociální deprivace má výrazný dopad na společnost a její komunity. Špatná socializace (zvláště v dětství) vede k deviaci, patologickým jevům a delikvenci. Americký sociolog R. K. Merton zkoumal v polovině 20. století propojení soc. deprivace s kriminalitou. Jeho výzkum na otázku „Proč roste kriminalita ve spojení s ekonomickým růstem?“ přišel s tezí relativní deprivace. Jedinci podle něj mají pocit, že jsou oproti společnosti pozadu a své postavení si snaží zlepšit nelegálními cestami.

Příčinou sociální deprivace ve společnosti mohou být i systematická rozhodnutí. Podle studie P. Hickmana zkoumající nedostatek „third places“ (třetích míst), což je sociální prostředí mimo domov a práci/školu v deprivovaných čtvrtích. Jejich absence způsobuje sníženou angažovanost komunity a nižší sociální propojenost. Kvalita infrastruktury v těchto čtvrtích dlouhodobě klesala jako důsledek ekonomického úpadku a nedostatku dotací.

Reference

Kategorie:Sociologie