Zdeněk Helus (19. srpna 1935, Chotiná u Plzně – 27. října 2016) byl český psycholog a pedagog, který se věnoval pedagogické a sociální psychologii.Mareš, J. (2017). Odešel Zdeněk Helus. Československá psychologie, 61(1), 98–102. Zabýval se problematikou dětství, vývojem osobnosti dítěte a vlivy současné společnosti na formování identity jedince.Hejný, M. (2016). Ilustrace k edukaci obratu Zdeňka Heluse. Pedagogika, 66(1), 15–22. Prosazoval osobnostně orientovaný přístup k dítěti.Walterová, E. (2016). Vyznat se (v) Helusovi. Pedagogika, 66(1), 103–110. Působil postupně v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV, Psychologickém ústavu ČSAV a na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a podílel se na činnosti Asociace děkanů pedagogických fakult České republiky.Mareš, J. (2015). Zdeněk Helus jubilující. Pedagogika, 65(4), 442–446.
Život Zdeněk Helus se narodil 19. srpna 1935 v Chotiné u Plzně a zemřel 27. října 2016 ve věku 81 let. Maturoval na gymnáziu v Domažlicích v roce 1953 a následně studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor psychologie a filozofie, kde v roce 1958 promoval.Štefflová, J. (2015). Rozhovor pro učitelské noviny. Učitelské noviny. Během studia se zaměřoval na problematiku teorií osobnosti a jejich uplatnění v terapii a reedukaci, což reflektovala jeho diplomová práce.Helus, Z. (1973 ). Psychologické problémy socializace osobnosti. Praha: SPN.
Po absolvování univerzity působil jako psycholog v dětských domovech v Dobřichovicích a Praze-Krči. Od roku 1961 pracoval v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV v Praze, kde se věnoval sociálně psychologické problematice. Po vzniku samostatného Psychologického ústavu ČSAV v roce 1967 zde pokračoval ve výzkumné činnosti a v roce 1973 převzal vedení oddělení pedagogické psychologie.
Po roce 1990 přešel na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde byl nejprve proděkanem pro vědu a v letech 1994–1999 děkanem. Byl členem vědeckých rad Univerzity Karlovy, Západočeské univerzity v Plzni a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Patřil k zakládajícím členům Evropského fóra pro svobodu a vzdělávání a působil jako předseda redakční rady časopisu Pedagogika.
Vědecký přínos Zdeněk Helus se ve své vědecké práci zaměřoval především na socializaci osobnosti dítěte a zkoumal, jak sociální prostředí a interakce s lidmi ovlivňují utváření jeho identity. Zabýval se také sociální facilitací učení a teorií sociálního učení, tedy vlivem sociálních faktorů na proces osvojování dovedností. Studoval rovněž vzájemné působení individuálních charakteristik dítěte a jeho sociokulturního prostředí.Mareš, J. (2016). Osm podob Zdeňka Heluse. Pedagogika, 66(1), 93–102.
Helus se věnoval propojení pedagogické a psychologické teorie a rozpracovával koncepty, které zohledňují sociální a kulturní kontext vzdělávání. Podporoval osobnostně orientovaný přístup k dítěti, kladoucí důraz na jeho komplexní rozvoj v sociálním a kulturním prostředí.
Helus spolupracoval s domácími i zahraničními výzkumnými institucemi, kde se zaměřoval na interdisciplinární přístupy a aplikaci teoretických poznatků do pedagogické praxe. Jeho práce byla využívána v českém prostředí pedagogické psychologie a byla citována v rámci projektů a vzdělávacích programů.
Hlavní studie Zdeněk Helus uvedl, že jeho profesní zájem se soustředil na čtyři hlavní oblasti výzkumu: socializaci osobnosti, problematiku dítěte, pojetí učitele a učitelství jako profese a otázku krize současné doby. Svoji vědeckou dráhu začal studiem procesů sociálního učení a dále se zabýval typy identifikace. Tyto poznatky shrnul ve svých monografiích z let 1973 a 1976, kde představil sociálně psychologický přístup k vývoji osobnosti.
Tématu dítěte se věnoval již od počátku své kariéry, kdy působil v dětském domově. Ve své přehledové studii představil žáka jako klíčový prvek výchovně-vzdělávacího systému a zasadil ho do tří kontextů školního prostředí.Helus, Z. (1982). K psychologii dítěte školního věku. Praha: SPN. Ve stejné publikaci zdůraznil, že osobnost člověka se formuje postupně během života a že významný vliv na rozvoj dítěte má způsob, jak ho vnímají dospělí, zejména učitelé a rodiče.
Na tyto myšlenky navázal dalšími studiemi, které se zaměřovaly na osobnost žáka a procesy autoregulace, jež považoval za důležitý faktor osobnostního růstu. Ve studii o pedagogicky podmíněných poruchách žáků zkoumal dopady nevhodného chování učitelů na děti. Po roce 1990 se zaměřil na vzdělávání budoucích pedagogů a na pojetí učitelské profese. Hodnotil přípravu učitelů a navrhoval nové přístupy pro jejich učitelskou dráhu.
Publikace
Psychologické problémy socializace osobnosti. Praha: SPN (1973, 1976) Pojetí žáka a perspektivy osobnosti. Praha: SPN (1982)
Vyznat se v dětech. Praha: SPN (1984, 1987)
Psychologie pro střední školy. Praha: Fortuna (1995, 1997, 2003)
Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál (2004, 2009)
Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada (2007, 2015)
Osobnost a její vývoj. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta (2003, 2009)
Úvod do psychologie. Učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada (2011, 2018)
Perspektivy učitelství. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta (2012, spoluautorky Noemi Bravená, Marta Franclová)
Ocenění Čestný doktorát Západočeské univerzity v Plzni, 2008 Medaile 1.stupně Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, 2011 Medaile Jana Ámose Komenského od Národního pedagogického muzea medaile (in memoriam) za zásluhy pro fakultu.
Reference
Externí odkazy
Archiv československé psychologie
Kategorie:Čeští psychologové Kategorie:Nositelé Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Kategorie:Narození v roce 1935 Kategorie:Narození 19. srpna Kategorie:Úmrtí v roce 2016 Kategorie:Úmrtí 27. října Kategorie:Muži