Jaromír Kudrnáč (25. srpna 1895 Staré Město nad Metují, nyní Náchod – 1979 Montréal) byl spolumajitel a junior-šéf firmy Jos. Kudrnáč & spol. v Náchodě. Bydlel v Náchodě na Komenského třídě 301 s manželkou Boženou.

Začátky Narodil se v rodině strojníka Josefa Kudrnáče (*1866) a jeho manželky Albíny, rozené Vítové (*1872). Jeho starší bratr Josef předčasně zemřel, a tak bylo na Jaromírovi, aby přebíral úkoly v rodinné firmě Jos. Kudrnáč a spol.

V roce 1919 vstoupil do firmy Josef Kudrnáč & spol., kterou založil jeho otec v roce 1908. Firma se po jeho vstupu začala zabývat výrobou gumového zboží, zatímco dříve se specializovala na výrobu pístnicových ucpávek. Po dvaceti letech existence, v roce 1928, zde bylo zaměstnáno 400 dělníků a přes 40 úředníků a zástupců, firma měla deset skladů v Československu i v zahraničí.

Dne 30. října 1920 se v Náchodě oženil (v matrice oddaných již označen jako „továrník“) s Boženou Fischerovou (*1894).

Před rokem 1923 se nechal zaměstnat u firmy Semperit v Rakousku jako pomocný dělník. Dostal se tak do výrobních prostor továrny. Vzpomínal, že se v noci vkradl do závodu, aby získal know-how: receptury směsí, délku procesu vulkanizace a výrobní zařízení.

Veřejná činnost Majitelé továren byli členy Ústředního svazu československých průmyslníků. Organizace byla rozčleněna do jednotlivých odborných skupin a tyto skupiny na sekce. Jaromír Kudrnáč byl místopředseda sekce továren na pryžové a osinkové zboží, které bylo součástí odborné skupiny průmyslu chemického. Na konci roku 1938 byl zvolen do čela odboru náchodské pobočky Ústředního svazu čsl. průmyslu. V roce 1941 byl zvolen předsedou nově ustanoveného společenství výrobců pryžového a osinkového zboží v Praze.

Jaromír Kudrnáč byl členem představenstva Okresní nemocenské pojišťovny v Náchodě.

Jaromír Kudrnáč založil závodní školu, kde byla vyučována odborná nauka, cizí jazyky a těsnopis. Škola byla rozšířena na dva ročníky.

Jaromír Kudrnáč podporoval SK Kudrnáč Náchod, který měl nejen fotbalový tým, ale i odbor lyžařský, cyklistický a šachistický. Financoval stavbu skokanského můstku na Dobrošově a zakoupil cyklistické válce do hotelu Adria, které umožňovaly celoroční tréning.

V únoru roku 1944 daroval sociálnímu odboru Církve českomoravské (Československé husitské) 50.000 K na podporu sociální péče.

Práce s médii Jaromír Kudrnáč si uvědomoval důležitost veřejné prezentace. V novinách byly nejen inzeráty, ale i články Jaromíra Kudrnáče o „pryžovém" průmyslu. Inzeráty měly podobu „dopisů" zákazníků, kteří popisovali své zkušenosti s pneumatikami. V dopise č.6 zákazník uvádí, že na pneumatikách Kudrnáč ujel 60.000 km, ale zmiňuje, že jich koupil 32 kusů. Delegaci novinářů na náchodské výstavě osobně provedl výrobními provozy firmy. Prováděl svou továrnou i členy Ústředního svazu průmyslu. Další formou prezentace byly ceny v motoristických soutěžích. Počátkem roku 1938, v době ohrožení Československa nacistickým Německem, vyhlásil brannou akci: „Naučíme 100.000 automobilistů správně ošetřovat a montovat pneumatiky".

Reklamě sloužil firemní měsíčník pro zákazníky s názvem „Více gumy". Měsíčník vyhlásil soutěž čtenářů, kteří měli odhadnout co nejpřesněji délku „cordového" vlákna v Kudrnáčově pneumatice 32x6. Pro zaměstnance vydával „Domácí časopis"

Jonáše Lewitha nástupci Pick & Lewith Mechanická tkalcovna, úpravna a barevna Jonáše Lewitha nástupci Pick & Lewith byl židovský podnik. V době Protektorátu nasadili nacisti do firmy nuceného správce (Treuhänder) Fridricha Nedweda. Ten židovskou firmu na adrese Českých bratří 338 arizoval prodejem několika firmám. Firma „Josef Kudrnáč & spol." koupila bývalou tkalcovnu, kterou původně postavila firma Kočner & Vintera. Za tkalcovnu, která patřila od roku 1905 Jonáši Lewithovi, zaplatila firma Kudrnáč částku 150 tisíc korun. Stará tkalcovna měla být bourána a na jejím místě měly vyrůst tři trakty ze železa, skla a betonu. Budova však zůstala stát, ale byla obestavěna novými budovami.

Po 6. ledna 1947 byla firma Jonáše Lewitha nástupci Pick & Lewith úředně obnovena. Tři nástupci - majitelé se obnovení firmy nedožili - zemřeli v koncentračních táborech. Přežil pouze Pavel Pick. Firma „Josef Kudrnáč & spol." Po znárodnění byla 7. března 1946 byla majetková podstata firmy Kudrnáč vložena do firmy „Kudrnáč, národní podnik" s výjimkou 150 tisíc Korun.

Nerudova ulice V září 1941 požádal Jaromír Kudrnáč o zrušení Nerudovy ulice, která oddělovala gumovku Kudrnáč od nově nabyté tkalcovny. Provozní potřeba továrny byla vysvětlována architektonickým propojením. V březnu 1942 schválil Zemský úřad v Praze zrušení Nerudovy ulice. Zpráva o rozhodnutí vládního komisaře (Regierungskommissar) Hanse Keila ve věci zrušení ulice Nerudova v dubnu 1943 je zmatečná. Článek je nazván Z náchodské samosprávy, ale nástupem komisaře Keila 30. října 1942 byla samospráva zrušena.

Interpelace komunistických poslanců č. 461 ministru spravedlnosti Dne 15. března 1947 poslanci chránění imunitou označili Jaromíra Kudrnáče jako člověka protistátního, proněmeckého, asociálního. Koupí tkalcovny Jonáše Lewitha měl využít rasové persekuce. Prostřednictvím komisaře Keila donutil obec, aby mu obec odstoupila Nerudovu ulici. Interpelace se týkala vazby Jaromíra Kudrnáče

Vazba Dne 20. května 1947 byl Jaromír Kudrnáč zatčen, vyšetřován a vazebně uvězněn. Z vazby byl propuštěn a žil dál, jak byl zvyklý. To dle komunistů vyvolalo v kraji značné pobouření. Dne 15. března 1947 podali komunističtí poslanci interpelaci (č.461) ministru spravedlnosti ve věci protiprávního postupu Krajského soudu v Hradci Králové, spočívající v propuštění Jaromíra Kudrnáče z vazby.

Na interpelaci odpověděl ministr Prokop Drtina, s tím , že postup Krajského soudu, resp veřejného žalobce byl správný. Vyšetření ukázalo, že nedošlo ke skutkové podstatě žádného trestného činu podle retribučního dekretu, a projednání u Mimořádného lidového soudu v Hradci Králové by bylo neopodstatněné.

Znárodnění Ještě před koncem druhé světové války bylo Košickým vládním programem sepisovaným Klementem Gottwaldem od podzimu 1944 v Moskvě rozhodnuto o směřování Československa vstříc Sovětskému svazu. Po skončení druhé světové války se naplno projevila servilnost novinářů v komunistickém tisku: Výroba všech tří čs. továren na pneumatiky (Kudrnáč, Baťa a Matador) byla umožněna jen díky Rudé armádě, která sice odebírala 50% produkce, ale zásobovala továrny materiálem, který vystačil na plnou výrobu. Americká pomoc UNRRA dodávala ojeté pneumatiky, ale dodávky zastavila.

Ve shodě s veřejným míněním byly znárodněny velké průmyslové podniky (nad 500 zaměstnanců). Dne 7. března 1946 byla vydána vyhláška ministra průmyslu č.932 o znárodnění podniku „Kudrnáč, národní podnik". Dne 9. dubna 1947 byla vydána vyhláška ministra průmyslu č. 500 o změně firmy „Kudrnáč, národní podnik".

Dehonestace syna Znárodnění velkých podniků komunistům nestačilo, požadovali znárodnit i menší podniky. Poukazovali na blahobytný život továrníků a požadovali zavedení „milionářské dávky", která měla pokrýt škody v zemědělství způsobené suchem. Dne 10. září 1947 uveřejnilo Rudé právo článek „Ať platí platí továrník Kudrnáč".

Proti tomuto článku protestovala závodní rada i závodní organizace ROH podniku Otava dopisem podepsaným členy, kteří byli členy KSČ. Řadoví komunisté tak informace Rudého práva o továrníku Kudrnáčovi prohlásili za nesprávné a nepravdivé. Zdůraznili, že továrnu, která byla „takřka neschopná provozu" dal Jaromír Kudrnáč mladší do pořádku a nyní v ní pracuje 150 spokojených zaměstnanců.

Po protestu „otavanských" komunistů Rudé právo otisklo článek, který nezmínil jejich podporu majiteli. Článek jenom zmínil informaci o automobilu, který nebyl zakoupen ze zisků továrny, ale darován příbuznými z USA. Další útok na Jaromíra Kudrnáče mladšího přišel týden před únorem 1948. Ladislav Mňačko napsal článek, který popisoval blahobytný život továrníků a jejich čachry. Jaromíra Kudrnáče označil za bývalého továrníka, Jaromíra Kudrnáče mladšího za továrníka současného, protože zakoupil podnik Otava, jihočeská továrna vlněných štump a klobouků s. s r.o. Článek naznačil korupci, do které byl zapleten tajemník ministra Stránského.

Po roce 1948 Jaromír Kudrnáč (starší) emigroval v roce 1948 se svou manželkou, se svou dcerou Blankou a svým synem Ivo Kudrnáčem (a jeho ženou Libuší) do Kanady.

Dne 2. listopadu 1948 byl veškerý majetek Jaromíra Kudrnáče a Boženy Kudrnáčové v Československu konfiskován. O zabavení majetku bylo rozhodnuto na neveřejném sezeni podle § 13 zákona. č. 23/48 Sb., který uvádí: „Je-li obviněný naléhavě podezřelý z trestného činu, za který by bylo možno podle zákona vysloviti konfiskaci jmění nebo jeho části, a vyhýbá-li se trestnímu řízení útěkem, ukrýváním nebo pobytem v cizině, zabaví soud ještě před rozhodnutím ve věci samé majetek, který obviněný má v Československé republice."

Po roce 1990 Týdeník Nový čas (orgán OV KSČ) zveřejnil zprávu, že dne 20. dubna 1990 navštíví podnik Rubena Ivo Kudrnáč, potomek Josefa Kudrnáče. Ivo Kudrnáč byl ředitel podniku pro chemickou výrobu ANACHEMIA v Montrealu. Sportovní funkcionáři se těšili na případné uzavření sponzorské smlouvy výhodné pro obě strany.

Reference

Kategorie:Čeští průmyslníci Kategorie:Čeští chemici Kategorie:Čeští emigranti a exulanti