Archeologický komplex Durankulak je soubor významných archeologických lokalit nacházejících se u jezera Durankulak v severovýchodním Bulharsku, poblíž obce Durankulak (obec Šabla, Dobričská oblast). Komplex zahrnuje sídlištní pahorek na Velkém ostrově (Golemija ostrov) a rozsáhlou pravěkou nekropoli na západním břehu jezera.
Lokalita je významná především dlouhodobou stratigrafickou kontinuitou osídlení od 5. tisíciletí př. n. l. až do raného středověku a patří k nejlépe prozkoumaným pravěkým areálům severovýchodní Dobrudže.
V odborné literatuře je lokalita považována za klíčové referenční naleziště pro studium neolitických a eneolitických společností severovýchodního Balkánu.
Dějiny výzkumů Systematický archeologický výzkum lokality byl zahájen v roce 1974. V letech 1976–1990 probíhaly rozsáhlé terénní práce zaměřené na sídlištní pahorek i přilehlé nekropole, jejichž výsledky byly publikovány v několikasvazkové edici Durankulak.
Po roce 2015 byly výzkumy na Velkém ostrově obnoveny a rozšířeny o moderní dokumentační a analytické metody, zejména detailní stratigrafii, geoarcheologii a geofyzikální průzkum.
Poloha a přírodní prostředí { "type": "FeatureCollection", "features": [ { "type": "Feature", "properties": { "marker-symbol": "cross", "marker-size": "small", "marker-color": "#B80000"}, "geometry": { "type": "Point", "coordinates": [ 28.5324, 43.6694 ] } } ] }
náhled|250px|Velký ostrov u Durankulaku, letecký pohled z jihu
Archeologický komplex Durankulak se nachází v západní části sladkovodního jezera Durankulak, přibližně 2 km jihovýchodně od obce Durankulak a asi 2 km od současného pobřeží Černého moře. Lokalita leží v severovýchodní části historického regionu Dobrudža.
Geomorfologicky oblast náleží k Dobrudžské plošině a je charakteristická sprašovými uloženinami, suchými údolími a mělkými depresními formami. Tyto přírodní podmínky vytvořily příznivé prostředí pro dlouhodobé osídlení pravěkých komunit.
Archeologické lokality Velký ostrov Sídlištní pahorek „Velký ostrov“ zahrnuje tři naleziště: sídlištní pahorek Durankulak – Velký ostrov, Durankulak – nekropole a Durankulak – „orná plocha“. Na Velkém ostrově se nacházejí sídliště z raného eneolitu – kultury Hamangia (fáze III–IV), z pozdního eneolitu – kultury Varna, dále kultovní jámy a obětiště z proto- a starší doby bronzové – kultur Cernavodă I a III. Ze starší doby bronzové je doložena opevněná osada skupiny Coslogeni (kulturní komplex Sabatinovka–Noua—CoslogeniN. Bologhan, „Resuming the Research of the Coslogeni Group (Late Bronze Age) Settlement Systems. First Step.“). K tomu se připojují antické stavby s jeskynním chrámem bohyně Kybelé a raně středověké protobulharské sídliště s několika rotundami existující od 9. do počátku 11. století n. l. Celková mocnost kulturních vrstev dosahuje 3,20–3,50 m. Sídlištní pahorek má sedm stratigrafických horizontů, z nichž šest (I–VI) bylo zcela prozkoumáno.
Archeologické nálezy z Velkého ostrova u Durankulaku jsou uchovávány v několika předních muzejních a kulturních institucích. Nejvýznamnější sbírky se nacházejí v Regionálním historickém muzeu v Dobriči (RIM–Dobrič), v Národním historickém muzeu v Sofii (NHM–Sofia) a v Národním archeologickém ústavu s muzeem Bulharské akademie věd (NAIM–BAN). Část artefaktů je prezentována také v dočasných výstavách místních kulturních center, včetně obecního kulturního domu v obci Durankulak a „Zeleného centra“ ve městě Šabla. To zajišťuje jak vědeckou dostupnost, tak možnosti místní kulturní interpretace a popularizace archeologického dědictví.
Osada z raného eneolitu (4800/4780–4550/4450 př. n. l., kultura Hamangia náhled|250px|Velký ostrov u Durankulaku. Letecký pohled na odkryté stavby raného a pozdního eneolitu (5.–4. tisíciletí př. n. l.): „stavby pozdního eneolitu“ – kultura Varna; „stavby raného eneolitu“ – kultura Hamangia.
Velký ostrov u Durankulaku byl osídlen na počátku 5. tisíciletí př. n. l. V tomto období zde vznikla první osada – ta s nejstarší kamennou architekturou na kontinentální Evropě. Někteří autoři považují sídliště na Velkém ostrově za jedno z významnějších center raného eneolitu kultury Hamangia, kde se soustřeďují nálezy svědčící o nadregionálních kontaktech a směně surovin.
Pozoruhodné je, že jezero Durankulak v této době ještě neexistovalo. Místo něj zde protékala řeka, jejíž meandry utvářely charakteristickou krajinnou strukturu regionu. Velký ostrov tehdy představoval jeden ze skalnatých hřbetů na západním břehu tohoto vodního toku. Je velmi pravděpodobné, že stavby této rané osady stály také podél tohoto pravěkého říčního koryta – v oblasti, která se dnes nachází pod hladinou jezera Durankulak.
Geofyzikální průzkumy na západním břehu jezera navíc prokazují stopy další sídlištní zóny podél severního břehu menšího přítoku – západního ramene řeky, která kdysi protékala kolem Velkého ostrova.
V příslušné pravěké nekropoli bylo objeveno 390 hrobů z fáze Hamangia III a 164 hrobů z fáze Hamangia IV / Varna I. Tento výrazný demografický potenciál předpokládá větší sídlištní plochu, než jaká byla dosud odkryta na Velkém ostrově. Proto se geofyzikální i archeologický výzkum nadále soustřeďuje na identifikaci chybějících staveb na západním břehu a na dně jezera.
Při výzkumech na Velkém ostrově bylo zjištěno, že celý terén byl před výstavbou prvních budov srovnán násypem z jemně drceného, načervenalého horninového materiálu a šedého lučně-rašelinného jílu. Tato vrstva zcela překryla skalní podloží. Takové stavební zásahy vyžadovaly početnou organizovanou pracovní sílu a naznačují vysoký stupeň centralizované správy.
Poloha budov a jejich stavební řešení svědčí o předem plánovaném sídlištním systému, který sestával z: sítě přímých ulic o šířce až 1,50 m, funkčního oddělení reprezentativních a hospodářských staveb, severo-jižní orientace zástavby.
Dosud bylo na Velkém ostrově odkryto šest staveb z raného eneolitu kultury Hamangia: č. 5/VIII–VII, č. 8/VIII–VII, č. 12/VII, č. 13/VII, č. 24/VII a č. 25/VIII–VII. Pět z nich je konzervováno in situ; původní kamenné základy jsou zachovány v plném rozsahu.
Život v raně eneolitické osadě na Velkém ostrově u Durankulaku náhle skončil v důsledku ničivého zemětřesení o intenzitě IX stupňů stupnice Medveděv–Sponheuer–Kárník (MSK-64). První, slabší otřesy vyvolaly rozsáhlý požár, který přinutil obyvatele osadu opustit. Přesto se jim podařilo zachránit významnou část domácího inventáře.
Předpokládá se, že katastrofické zemětřesení bylo způsobeno aktivací zlomové zóny mezi Šablou a Kaliakrou – jedné z nejnebezpečnějších seizmotektonických zón v západní části Černého moře. Následné silné otřesy vedly k úplnému zničení budov, které již nebyly obnoveny.
Osídlení pozdního eneolitu (4450/4400–4250/4150 př. n. l., kultura Varna) náhled|250px|Antropomorfní hliněná figurina ze stavby 18/V, sídliště typu tell na Velkém ostrově (Golemija Ostrov), pozdní eneolit, varenská kultura. Nalezena in situ na podlaze stavby
Po krátkém přerušení bylo osídlení na Velkém ostrově v pozdním eneolitu obnoveno. V této fázi zde vznikla velká osada Na rozdíl od předchozího období kultury Hamangia jsou stavby kultury Varna menších rozměrů. Jako stavební materiál se používaly kameny ze zničených konstrukcí starších fází. Při stavbě nových domů se navíc znovu využívaly některé dosud viditelné zdi starších budov. To vysvětluje zjevnou kontinuitu v planimetrii i v orientaci sídliště.
Mísení obyvatelstva se skupinami z vnitrozemí vedlo k zavedení nových stavebních technik. Stavby kultury Varna mají zpravidla obdélný půdorys a jsou orientovány delší stranou ve směru sever–jih (i když existují i výjimky). Většina domů má hlavní místnost s centrálním ohništěm a pecí u východní stěny. Tyto pece jsou přibližně čtvercové; jejich podlaha je z malých kamenných destiček, opakovaně překrytých žlutým jílem. Domy mají také předsíň oddělenou od hlavní místnosti hliněnou stěnou. Vchody většiny domů se nacházejí na jižní straně.
Pozdněeneolitická osada na Velkém ostrově vykazuje jasně strukturované plánování. Stavby jsou uspořádány ve třech paralelních řadách orientovaných ve směru východ–západ. Domy oddělují úzké uličky a větší otevřená prostranství. Budovy bývají často seskupeny do rodových/rodinných komplexů, v jejichž rámci vynikají větší reprezentativní stavby se sakrální a/nebo veřejnou funkcí – například tzv. „panské stavby“, mezi nimi stavba 9/IV.
Sídliště prošlo několika přestavbovými fázemi, které pravděpodobně způsobila lokální zemětřesení nebo požáry. V jejich důsledku vznikly i stavby s odlišnou orientací – např. severovýchod–jihozápad – což odráží přizpůsobivost obyvatel měnícím se podmínkám.
Osídlení pozdní doby bronzové (12.–14. století př. n. l.) náhled|250px|Durankulak, jižní svah. Osada z pozdní doby bronzové. V dálce jsou patrné části dnes již neexistujícího pontonového mostu, který spojoval pevninu s Malým ostrovem. náhled|250px|Durankulak. Keramická nádoba z pozdní doby bronzové
Na konci 12. století př. n. l. byla na jižním svahu Velkého ostrova vybudována osada, jejíž vznik se spojuje s přistěhováním skupin ze severu – prototrackých (?) populací – kultury Coslogeni. Rozkládá se na terasách jižního a západního svahu. Horní terasu obyvatelé uměle vytvořili. Nad touto terasou byla postavena mohutná kamenná zeď, která osadu chránila ze severu.
Osada z pozdní doby bronzové má dvě vývojové fáze – fázi A a fázi B. Stavby obou fází jsou malé a na jednom konci mají apsidu. Základy jejich stěn se skládají z několika řad kamenných desek.
Chrám Kybelé a další antické objekty (4.–2. století př. n. l.)
náhled|250px|Durankulak, chrám Kybelé, pohled z jihu 1994
Jeskynní chrám maloasijské (frygické) bohyně Kybelé – Matky bohů a všeho živého – se nachází na jižním svahu Velkého ostrova u Durankulaku. Chrám leží v zóně terasovitého reliéfu, který má dvě úrovně:
Horní terasa – uměle vytvořená v pozdní době bronzové Dolní terasa – přirozeně formovaná již ve 4. tisíciletí př. n. l.
Vznik dolní terasy souvisí s ingresní fází Černého moře, tedy se zvýšením mořské hladiny, které zaplavilo části území v okolí ostrova. V tomto procesu se údolí řeky, která tekla podél ostrova, změnilo v lagunu (liman) a části ostrova se dostaly pod vodu.
Dlouhodobé působení vody a eroze vytvořilo na svahu Velkého ostrova menší i větší jeskyně. Největší z nich byla dodatečně opracována a v helénistickém období přestavěna na chrám Kybelé.
Na stěnách svatyně jsou zřetelné stopy kamenických nástrojů, které svědčí o lidském zásahu a precizní architektonické úpravě.
Vnitřní struktura chrámu Kybelé Chrám je vytesán 25 m do skály a je široký 6,40 až 8,15 m. Komplex zahrnuje: otevřený kultovní prostor před vstupem, předsíň s kamennou štítovou střechou, do skály vytesaný vstupní koridor, centrální haly oddělené stěnou, východní halu s apsidou, kde se nacházel trůn bohyně, západní halu s obětním oltářem a žlaby pro odtok krve obětovaných zvířat.
V oltáři je vytesán žlab pro odvod obětní krve, která se shromažďovala v hluboké jamce. Stěny chrámu byly pokryty oranžovou hliněno-vápennou omítkou; rozptýlené fragmenty byly nalezeny při výzkumech.
Chrám byl vybudován na konci 4. století př. n. l. řeckými kolonisty z Kalatis (dnešní Mangalia, Rumunsko). Nejintenzivněji byl využíván v první polovině 3. století př. n. l.; fungoval do prvního čtvrtstoletí 2. století př. n. l. Pravděpodobně byl opuštěn po zřícení velké části jeskynní klenby, zřejmě v důsledku zemětřesení.