Helene Kullman (také Leen Kullman, 31. ledna 1920, Tartu, Estonsko – 6. března 1943, Tartu, Říšský komisariát Ostland) byla příslušnice sovětské rozvědky a Hrdina Sovětského svazu.

Před válkou Narodila se v Tartu jako šesté dítě ševce Andrese Kullmana. V roce 1927 nastoupila do městské školy číslo 1 v Tartu, kterou dokončila v roce 1931. Poté pokračovala na škole číslo 5 v Tartu, kterou dokončila v roce 1933. Později studovala na Pedagogické fakultě ve městě Tallinn.

Otec jí zemřel v roce 1932 a její matka se tak starala o všechny děti. Helene adoptovali rodiče její nejbližší přítelkyně Maigy Berzinové (). Její nevlastní otec, Fritz Berzin, byl námořní kapitán, a tak měla Helene možnost během prázdnin v letech 1934, 1936 a 1938 cestovat do Finska, Velké Británie, Francie, Itálie, Belgie a Švédska.

V roce 1940 bylo Estonsko anektováno Sovětským svazem a dne 21. července 1940 vznikla Estonské SSR jako součást SSSR. Helene Kullmanová vstoupila do Komsomolu a v roce 1941 získala kvalifikaci učitelky na druhém stupni základní školy. V březnu 1941 začala pracovat jako organizátorka Komsomolu na 4. talinnské škole. Její prosovětské politické přesvědčení vedlo k rozkolu s adoptivními rodiči, kteří připojení k SSSR vnímali negativně.

Druhá světová válka Po napadení SSSR se dobrovolně hlásila na frontu, ale byla sovětskými úřady odmítnuta. Podílela se na organizaci pomoci pro zraněné, požární ochraně a obranných prací poblíž Tallinnu. Dne 28. srpna 1941 byla evakuována do Ňazepetrovska do Čeljabinské oblasti, kde pracovala v kolchozu Leninská cesta (). Její bratr Boris bojoval jako sovětský stíhač a padl v prvních dnech války.

V lednu 1942 vstoupila do Rudé armády jako vojačka u 86. zdravotnického praporu 7. estonské střelecké divize. Na jaře 1942 byla vyslána do Leningradu, kde pod krycím jménem Linda Tulliman absolvovala zpravodajský výcvik, protože estonský prostor představoval primární zájem pro sovětské zpravodajské služby. Kullmanová díky znalosti prostředí byla vhodnou osobou pro zpravodajskou práci. Estonsko bylo po invazi v létě 1941 až do konce války primárně vojenskou zónou pod přímou správou velitelství Skupiny armád Sever. Hlavním zájmem německého velení v okupovaném Estonsku byla podpora vojenských operací proti Leningradu a ochrana baltského pobřeží. Námořní síly Německa měly za úkol zejména bránění výpadům velkých lodí Baltské flotily, které by ohrožovaly strategické německé zásobovací trasy z Finska a Švédska, odkud byla dovážena zejména železná ruda důležitá pro německé válečné hospodářství. Tomu odpovídaly úkoly, které byly Kullmanové uloženy od sovětské rozvědky.

V noci z 13. na 14. září 1942 byla Kullmanová vysazena na padáku za nepřátelské linie poblíž Tartu. Jejím úkolem bylo pozorovat pohyby německých vojsk v oblasti Čudského jezera a nepřátelské námořní síly v přístavu Pärnu. Zpočátku se ukrývala v lesích, později se legalizace jejího pobytu podařila díky její sestře, když se vydávala za Estonku, která uprchla ze sovětského evakuačního vlaku.

Mezi 14. zářím 1942 a 2. lednem 1943 Kullmanová odeslala na velitelství Baltské flotily () několik desítek radiogramů o vojenské situaci v oblastech kolem měst Pärnu, Tallinn a Tartu. Na základě jejich údajů sovětská ponorka potopila německou transportní loď poblíž přístavu ve městě Pärnu. Jednou z důležitých informací, kterou dodala sovětskému velení byla zpráva o absenci větších nepřátelských lodí na Čudském jezeře. Jezero bylo v roce 1942 v německém týlu a sovětské partyzánské síly využívaly jezero jako cestu k přechodu hlouběji za německé linie. Proto informace hrála roli při plánování diverzních operací. Mezi dalšími informacemi byly údaje o německých bezpečnostních opatřeních a o vznikajícím Estonské legii SS. Kullman také kontaktovala své adoptivní rodiče, kteří ji u sebe ubytovali a pomohli jí získat nové dokumenty s povolením k pobytu. Poté se mohla volně pohybovat po Pärnu, navštěvovat přístav, vlakové nádraží a pozorovat záliv z kamenného mola, které se táhlo více než dva kilometry. Leen schovala vysílačku ve svém pokoji, odkud v noci vysílala. Informace, které v tomto období přenášela, se týkaly průjezdu vojenských vlaků přes vlakové nádraží v Pärnu, vojenských lodí a transportů v přístavu, umístění vojenských skladů a celkové politické situace v Estonsku. Díky informacím získaným od ní a dalších důstojníků rozvědky byli Němci koncem roku 1942 v důsledku aktivních operací sovětských ponorek v Baltském moři nuceni na šest týdnů zastavit přepravu rudy a dalších strategických surovin ze Skandinávie.

Od poloviny roku 1942 na okupovaných územích na rozkaz z Berlína Abwehr a SD prováděly systematické vyhledávání nepřátelských vysílaček. Nakonec v jejich síti uvízla i Kullmanová. Dne 2. ledna 1943 byla zatčena na farmě Ojaere poblíž vesnice Luutsniku v okolí města Võrumaa, kde pobývala u její sestry a švagra. Spolu s ní byli zatčeni i všichni její příbuzní: její sestra Olga Mägi s manželem Augustem Mägim a jejich šestiměsíční dcerou, dále její mladší sestra Regina. Při domovní prohlídce byla příslušníky bezpečnostní policie nalezena vysílačka, a proto její případ jako vyšetřování sovětské špionáže převzala SD ve Pskově.

Dne 6. března 1943 byla zastřelena dozorcem z řad dobrovolnických jednotek estonské sebeobrany () údajně poté, co mu plivla do obličeje a slovně ho urazila.

Památka Dekretem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z 8. května 1965 byla zpravodajské důstojnici Baltské flotily Heleně Kullmanové posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu „za zvláštní zásluhy, odvahu a hrdinství projevené v boji proti nacistickým okupantům během Velké vlastenecké války v letech 1941–1945“.

Byla vyznamenána také Leninovým řádem (1963) a medailí Za bojové zásluhy.

Památka a připomínky:

V Tartu byl poblíž státní odborné školy byl vztyčen její památník. V Minsku, Tartu a Ňazepetrovsku byly po ní pojmenovány ulice. Tallinnská pedagogická škola nesla její jméno. Škola číslo 1 ve městě Võru nesla její jméno.

Kontroverze v hodnocení jejího života

Verze o pozdější spolupráci s německými tajnými službami Novináři Juhan Püttsepp a Toomas Sildam v novinách Postimees zveřejnili sérii článků zpochybňující verzi o hrdinské smrti Kullmanové. První článek vyšel 8. února 2000. Po přezkoumání archivních dat a svědectví žijících příbuzných novináři dospěli k závěru, že byla ve skutečnosti po svém zatčení naverbována německými tajnými službami. Následně údajně byla použita v rozhlasové hře, která poskytovala dezinformace sovětské straně.

Jako motiv jejího jednání byla uvedena ochrana jejích příbuzných. Její sestra Věra údajně také dostala nepodepsaný dopis, ve kterém se uvádělo, že její sestra žije a má dvě děti. Verzi o její spolupráci s německými tajnými službami nahrává i osud její sestry Reginy. Ta byla původně odsouzena ve věku 15 let k trestu smrti za ukrývání sovětského agenta. Měsíc a půl čekala na popravu v samovazbě. V březnu 1943 jí bylo oznámeno, že popravena nebude a 2. dubna 1943 jí byl trest změněn na 2 roky v pracovním táboře. Po válce nechala svou sestru Helene hledat Červeným křížem.

Zastřelení Kullmanové po urážce měl spáchat dvaadvacetiletý dozorce Kuno Püga, který si však podle archivů německé kriminální policie odpykával trest na samotce v tartské věznici. Dokumenty uchovávané v estonském Národním archivu ukazují, že kriminální policie Pügu uvěznila 5. února a 11. března 1943 ho propustila. Dále bylo poukázáno na chybějící údaj o jejím úmrtí v matrice města Tartu, která jinak běžně obsahovala záznamy o popravených.

Ve svých pamětech Ernst Lübeck, velitel policejní jednotky, napsal: „Osoba zadržená s vysílačkou byla velmi vnímavá dívka, která si místo popravy zvolila život a dobrovolně předala všechny kódy a časy hovorů, díky čemuž naši pracovníci mohli po nějakou dobu udržovat kontakt, což bylo velmi užitečné.“

V roce 1978 mnichovská redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa zveřejnila informaci, podle níž měla Helene Kullmanová zemřít v malém německém městě ve věku 58 let.

Proto někteří estonští historici zastávají názor, že její osud byl v SSSR zfalšován za účelem propagandy.

Verze ruské historiografie KGB prováděla po válce i před udělením vyznamenání vyšetřování, které verzi o spolupráci nepotvrdily. Podle sovětských pramenů ji Němci nezlomili a naopak o její smrti jsou k dispozici dokumenty. Nejsou k dispozici doklady o jejím dalším životě po válce. Chybí výpovědi jejich údajných dětí, či svědků jejího poválečného života.

Dne 12. ledna 1943 poslal velitel jednotky Abwehru, nadporučík Ofczarek, svým nadřízeným ve Varšavě šifrovanou zprávu, v níž oznamoval, že začala zpravodajská hra s Kullmanovou. Tuto šifrovanou zprávu zachytila sovětská rádiová rozvědka. Ale již třetího dne od této zprávy, 15. ledna 1943, nadporučík oznámil rádiem velitelství Abwehru, že rozhlasová hra Lydie skončila. Kullmanová však prokazatelně žila až do 6. března 1943, což zpochybňuje verzi o spolupráci.

Odkazy

Poznámky

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Sovětští špióni Kategorie:Sovětští partyzáni Kategorie:Partyzáni Kategorie:Partyzánské války Kategorie:Partyzánky Kategorie:Hrdinové Sovětského svazu Kategorie:Narození 31. ledna Kategorie:Narození v Tartu Kategorie:Narození v Estonsku Kategorie:Úmrtí 6. března Kategorie:Úmrtí v Tartu Kategorie:Úmrtí v Estonsku Kategorie:Zastřelení lidé Kategorie:Popravení lidé