Kawasaki Ki-60 byl experimentální japonský stíhací letoun z doby před druhou světovou válkou, poháněný kapalinou chlazeným vidlicovým motorem DB 601, vyráběným v licenci firmou Kawasaki, což byla neobvyklá volba, protože většina japonských letounů té doby používala vzduchem chlazené hvězdicové motory.

Vznik a vývoj Ki-60 navrhli Takeo Doi a jeho zástupce Šin Ówada ze společnosti Kawasaki (川崎航空機工業株式会社, Kawasaki Kōkūki Kōgyō KK) v odpověď na požadavek Japonského císařského armádního leteckého úřadu z roku 1939 na těžce vyzbrojený, specializovaný záchytný stíhač, poháněný kapalinou chlazeným invertním motorem Daimler-Benz DB 601 konfigurace V12, který byl vybrán pro licenční výrobu společností Kawasaki pod označením Ha-40. V požadavcích byl kladen důraz na vysokou rychlost a dobrou stoupavost, spolu s kanónovou výzbrojí. To byla zásadní změna oproti obvyklému důrazu japonských armádních vzdušných sil (Koku Hombu) na lehce vyzbrojené, vysoce obratné stíhačky s lehkou konstrukcí, ztělesněné typy Nakadžima Ki-27 a později Ki-43. Současně byl vypsán i požadavek na lehčí a slaběji vyzbrojený víceúčelový stíhací letoun, který měl být navržen téměř paralelně s Ki-60; posléze se jím stal se jím Ki-61. Prioritu dostal vývoj typu Ki-60, jehož konstrukce začala v únoru 1940.

První prototyp Ki-60 se objevil v březnu 1941 jako kompaktní, celokovový dolnoplošník s nosným potahem, relativně hlubokým trupem (1,46 metru) a zužujícími se křídly se zaoblenými konci, postavenými kolem systému tří průběžných nosníků; hlavního nosníku Warrenovy příhradové konstrukce a dvou pomocných. Zadní nosník nesl odštěpné vztlakové klapky a dlouhá křidélka s úzkou tětivou, zatímco přední nosník nesl úchyty podvozkových noh. Rozchod podvozku byl 3 metry. Sedadlo pilota bylo umístěno relativně vysoko, nad zadním nosníkem, což trupu dodávalo charakteristický „hrbatý“ profil; rámový překryt kokpitu se otvíral odsunutím střední část dozadu, nad protáhlou průhlednou záďovou část. Hlavní chladič kapaliny byl umístěn v dlouhé vaně pod centroplánem a střední částí trupu, zatímco chladič oleje s dlouhým vstupem vzduchu byl umístěn pod motorem. Prototyp byl poháněn importovaným motorem DB 601A, protože výroba Ha-40 ještě nezačala. Celková zásoba paliva činila 410 litrů.

Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety Ho-103 ráže 12,7 mm, které byly uspořádány „stupněně“ (levá zbraň o něco více vpředu než pravoboční) v prostoru těsně nad pohonnou jednotkou. V každé polovině křídla byl jeden kanón Mauser MG 151/20 ráže 20 mm německé výroby. Se vzletovou hmotností 2 890 kilogramů a celkovou plochou křídla 1,48 m² bylo plošné zatížení křídla 181,76 kg/m², což bylo na japonské poměry extrémně vysoké (tehdejší standardní armádní stíhačka Ki-27 měla zatížení křídla 70 kg/m²).

Od začátku letových zkoušek se ukázalo, že konstrukce měla v několika klíčových oblastech vážné nedostatky. Rozjezdová dráha byla nepřijatelně dlouhá a za letu letadlo vykazovalo určitou boční nestabilitu, přílišné síly v řízení a jeho špatnou odezvu. Vývrtky byly popsány jako „nebezpečné“ a pádová rychlost byla extrémně vysoká. Přestože projekt předpokládal maximální rychlost 600 kilometrů za hodinu, Ki-60 dokázal dosáhnout maximálně 548 kilometrů za hodinu.

V důsledku toho byly druhý a třetí prototyp ještě během stavby narychlo upraveny ve snaze zmírnit některé nežádoucí vlastnosti. Bylo odstraněno přibližně 100 kilogramů hmotnosti, především nahrazením kanónů MG 151 dalšími kulomety Ho-103. Tím se snížila vzletová hmotnost naloženého letadla na 2 750 kilogramů. Spolu s mírným zvětšením plochy křídla o 1,5 m² to vedlo k mírně nižšímu plošnému zatížení křídla na 169,7 kg/m². Byly provedeny drobné změny v povrchové úpravě draku a v obrysech vstupů vzduchu a vany chladiče. Letové zkoušky byly i nadále zklamáním a oba upravené prototypy vykazovaly většinu nedostatků prvního prototypu. Bylo dosaženo maximální rychlosti pouhých 560 kilometrů za hodinu, přičemž stoupavost byla stále hluboko pod požadovanou. V této době se začal slibně jevit typ Nakadžima Ki-44, rovněž navržený jako specializovaný záchytný stíhací letoun, a Koku Hombu si ho vybralo jako splnění svých požadavků. Od začátku roku 1941 se plná pozornost Takeo Doi a Šina Ówady soustředila na typ Ki-61; význam Ki-60 spočíval v tom, že konstrukci Ki-61 bylo možné vylepšit na základě poznatků získaných ze špatných vlastností Ki-60. Plány na produkci Ki-60 byly zrušeny koncem roku 1941 poté, co byly dokončeny tři prototypy.

Specifikace (Ki-60.2) Údaje podle

Technické údaje Osádka: 1 (pilot) Rozpětí: 10,5 m Délka: 8,47 m Výška: 3,70 m Nosná plocha: 16,2 m² Hmotnost prázdného letounu: 2 150 kg Vzletová hmotnost: 2 750 kg Maximální vzletová hmotnost: Pohonná jednotka: 1 × invertní dvanáctiválcový vidlicový motor Daimler-Benz DB 601A Výkon pohonné jednotky: (vzletový) Vrtule: třílistá plynule stavitelná Sumitomo/HS

Výkony Maximální rychlost: 560 km/h (ve výšce 4 500 m) Doba výstupu do výšky 5000 m: 6 min Praktický dostup: 10 000 m Dolet (maximální): 1 200 km Plošné zatížení: 169,8 kg/m² Poměr výkon/hmotnost: 0,310 kW/kg

Výzbroj 2 × synchronizovaný kulomet Ho-103 ráže 12,7 mm v trupu 2 × nesynchronizovaný kulomet Ho-103 ráže 12,7 mm v křídle

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

Kawasaki Ki-60: Přehled verzí na www.valka.cz Ki-60 na www.warbirdsresourcegroup.org

Ki-60 Kategorie:Japonská stíhací letadla Kategorie:Letecké prototypy