Viktor Lutze (28. prosince 1890, Bevergern – 2. května 1943, Postupim) byl německý nacistický politik a vysoce postavený představitel Sturmabteilung (SA). Po tzv. noci dlouhých nožů v červnu 1934 se stal velitelem štábu SA (Stabschef) jako nástupce zavražděného Ernsta Röhma. V této roli dohlížel na výrazné omezení vlivu SA ve prospěch jednotek SS a armády. V květnu 1943 zahynul při automobilové nehodě a při státním pohřbu mu Adolf Hitler posmrtně udělil nejvyšší stranické vyznamenání, Německý řád (jako čtvrtému v řadě po Fritzu Todtovi, Reinhardu Heydrichovi a Adolfu Hühnleinovi).

Raná léta Narodil se v obci Bevergern ve Vestfálsku jako nejstarší syn obuvnického mistra Augusta Lutzeho. V mládí studoval ve městech Ibbenbüren a Rheine, ale školu opustil bez maturity. Roku 1907 začal pracovat u poštovní správy a v roce 1912 vstoupil do pruské armády. Během první světové války sloužil u 55. pěšího pluku a později u 369. pěšího a 15. rezervního pěšího pluku. Dosáhl hodnosti nadporučíka a byl celkem čtyřikrát zraněn, přičemž přišel o levé oko (za což získal stříbrný odznak za zranění). Byl také vyznamenán oběma třídami Železného kříže. Po propuštění z armády v dubnu 1919 se vrátil k zaměstnání u pošty a nějaký čas působil jako obchodní zástupce v Elberfeldu. Zapojil se také do polovojenských a nacionalistických organizací – stal se členem Deutschvölkischer Schutz- und Trutzbund, největší antisemitské organizace Výmarské republiky, a vstoupil do spolku Jungdeutscher Orden. V letech 1921–1925 byl spolumajitelem malé slévárny ve Schwelmu, ale podnik zkrachoval.

NSDAP a SA V roce 1922 Lutze vstoupil do NSDAP a od následujícího roku působil také v jejích úderných oddílech SA. Během okupace Porúří v roce 1923 se podílel na odboji a sabotážích pod vedením Alberta Leo Schlagetera. Od poloviny 20. let patřil k hlavním organizátorům SA v Porúří – vedl tzv. „Gausturm“ (župní oddíl) SA v Porúrské oblasti, jehož organizační struktura se stala vzorem pro ostatní regiony. V roce 1928 byl povýšen na vůdce SA pro oblast Porúří (SA-Oberführer) a v roce 1930 se stal velitelem SA v župě Hannoversko. Roku 1930 byl také zvolen poslancem říšského sněmu za NSDAP, mandát si udržel až do své smrti v roce 1943. Dne 18. října 1931 Lutze zorganizoval obrovský společný sraz jednotek SA a SS v Brunšviku, kterým chtěl demonstrovat sílu a loajalitu hnutí vůči Hitlerovi. Na tuto akci přijelo přes 100 000 uniformovaných členů oddílů z celého Německa. SA vedená Lutzem na srazu přísahala absolutní věrnost Hitlerovi a ten následně odměnil jejich oddanost – navýšil počet SA jednotek a nikdy na Lutzeho projev loajality nezapomněl. Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 byl Viktor Lutze 15. února 1933 jmenován policejním prezidentem v Hannoveru a 25. března 1933, po nuceném odchodu sociálního demokrata Gustava Noskeho, převzal úřad zemského hejtmana (Oberpräsident) pruské provincie Hannoversko. Zároveň se stal členem Pruské státní rady (Staatsrat). V této době spadala pod jeho dohled také tzv. Rakouská legie (Legion Österreich) – jednotky rakouských nacistů exilově působící na území Německa.

Noc dlouhých nožů V roce 1934 sehrál Lutze důležitou úlohu při Hitlerově rozhodnutí odstranit vedení SA v čele s Ernstem Röhmem. Podle pozdějších svědectví je pravděpodobné, nikoli však prokázané, že právě Lutze upozornil Hitlera na údajné Röhmovy protivládní aktivity a ambice SA získat dominantní moc v Německu. Jedním z faktorů, které přispěly k eskalaci krize, byla řeč pronesená vicekancléřem Franzem von Papenem v Marburgu 17. června 1934. Ta byla opatrně kódovanou, avšak mimořádně ostrou veřejnou kritikou vývoje nacistického režimu po roce 1933. Vystoupil v ní proti představě „permanentní revoluce“, odsoudil pouliční násilí a politiku zastrašování, kritizoval cenzuru, propagandistickou hysterii i totalitní nárok státu ovládat všechny oblasti společnosti. Současně apeloval na návrat k právnímu řádu, klidu a předvídatelnému vládnutí, čímž vyslal signál konzervativním elitám, že existuje snaha radikální dynamiku režimu zkrotit.

V závěru června 1934 patřil Viktor Lutze k úzkému okruhu osob, které Adolfa Hitlera doprovázely během bezprostředních příprav zásahu proti vedení SA. Byl například přítomen na svatbě gauleitera Josefa Terbovena v Essenu 28. června, poté se s Hitlerem vrátil do Mnichova a doprovázel ho i na cestě do Bad Wiessee v noci z 29. na 30. června 1934, kde došlo k zatčení Ernsta Röhma a dalších vysokých funkcionářů SA.

Koncem června 1934 Hitler pověřil Hermanna Göringa, Heinricha Himmlera, Reinharda Heydricha a také Lutze sestavením seznamu vedoucích představitelů SA, kteří měli být zlikvidováni. K masakru došlo na konci června 1934 – Röhm a desítky dalších činitelů SA byli zavražděni oddíly SS. Krátce poté, 1. července 1934, Hitler jmenoval Viktora Lutze novým náčelníkem štábu SA. Lutze současně obdržel hodnost říšského vedoucího NSDAP (Reichsleiter).

Dva měsíce po čistce proběhl norimberský sjezd (Reichsparteitag, 4.–10. 9. 1934) a atmosféru vnitřního napětí uvnitř strany zachycuje i dokument Leni Riefenstahlové Triumf vůle.

Historik David B. Hinton upozorňuje, že ve filmu Triumf vůle je Viktor Lutze — teprve nedávno dosazený a ne tak široce známý nástupce Ernsta Röhma — zobrazen mimořádně „hvězdně“ (nízké úhly, samostatné heroizující záběry a scéna nadšeného obklopení SA-mužstvem), což lze číst jako snahu přenést část Hitlerovy autority na nového vůdce SA a stabilizovat morálku organizace po čistce.

Americký novinář William L. Shirer si přitom 9. září 1934 všiml značného napětí během Hitlerova prvního vystoupení před SA po čistce, kdy mezi ním a SA stály jednotky SS, a poznamenal, že Lutze byl se svým projevem, který pronesl nepříjemným, pištivým hlasem, přijat spíše chladně.

Po čistce byla SA zásadně oslabena ve svém politickém postavení, nikoli však rozpuštěna ani odsouzena k bezvýznamnosti. Její početní stavy byly v následujících letech výrazně redukovány, přičemž tento úbytek byl zčásti důsledkem politického rozhodnutí shora a zčásti přirozeným odchodem členů, kteří se k SA připojili oportunisticky v roce 1933. Pod vedením Viktora Lutzeho prošla organizace rozsáhlou vnitřní reorganizací, zaměřenou na morální očistu, profesionalizaci velení a přechod z revoluční „bojové“ organizace na strukturu fungující v podmínkách konsolidovaného nacistického státu.

Ačkoli Lutze nedisponoval charismatem ani ambicemi svého předchůdce Ernsta Röhma a SA již neusilovala o roli paralelní lidové armády, neznamenalo to automaticky její úpadek. Naopak, SA byla stabilizována jako masová, disciplinovaná a finančně zajištěná organizace, která si až do roku 1945 zachovala milionové členstvo. Její význam se přesunul z oblasti otevřeného politického nátlaku k plnění para-politických a mimořádných úkolů, jež nemohly nebo neměly být vykonávány běžnými státními institucemi.

V druhé polovině 30. let se SA postupně profilovala především jako nástroj předvojenského a povojenského výcviku, ideologické indoktrinace a kontroly obyvatelstva, přičemž v době války sehrála významnou roli v logistice, pomocných vojenských službách a v řadě „mimořádných“ operací.

Po takzvaném anšlusu Rakouska v březnu 1938 odcestoval Lutze do Vídně a pomáhal tam při reorganizaci rakouské SA pod novou německou správou.

Křišťálová noc V listopadu 1938 aktivoval SA k poslední velké akci – při pogromu zvaném Křišťálová noc (9.–10. listopadu 1938) byly jednotky SA (spolu s SS a Hitlerjugend) nasazeny k plošnému násilí proti židovskému obyvatelstvu, při němž ničily synagogy, židovské obchody a domy a napadaly své oběti.

Podle historika Donalda McKalea byla SA využita k násilným akcím často v civilním oblečení, aby byl zachován dojem „spontánních“ demonstrací. Po mezinárodním pobouření nařídil Hitler vyšetřování, do něhož byla zapojena i nejvyšší soudní instance SA, podléhající Lutzemu. Následná stranická řízení však nesměřovala k potrestání násilí jako takového, nýbrž k ochraně reputace strany a k postihu těch činů, které porušovaly rasovou ideologii NSDAP, zejména sexuálních styků s Židy, zatímco vraždy a rabování byly často bagatelizovány nebo omlouvány.

Další působení V únoru 1939 Viktor Lutze oficiálně přezkoumal jednotky italských fašistických milicí (tzv. černokošiláčů) v Římě a následně absolvoval okružní cestu po Itálii a Libyi. Dne 1. ledna 1939 bylo oficiálně stanoveno, že SA budou fungovat jako „předvojenské“ výcvikové oddíly pro armádu. Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 navíc přišla o většinu svých členů, kteří odešli sloužit do Wehrmachtu. Lutze zůstal formálně v čele SA, nicméně význam této organizace již byl zanedbatelný. V dubnu 1941 se vzdal úřadu oberprezidenta provincie Hannover (nahradil ho Hartmann Lauterbacher), aby se mohl soustředit na zbývající povinnosti v SA.

Smrt a pohřeb Viktor Lutze zemřel 2. května 1943 na následky automobilové nehody. Den předtím cestoval se svou rodinou po dálnici z Hannoveru do Berlína, řízení vozu převzal jeho nejstarší syn Viktor mladší. Nedaleko obce Michendorf u Postupimi vůz v rychlosti dostal smyk a převrátil se – podle oficiální zprávy řidič prudce strhl řízení, aby se vyhnul chodcům na vozovce. Při nehodě byla těžce zraněna celá rodina. Lutzeho 17letá dcera Inge zemřela krátce poté na frakturu lebky a sám Viktor Lutze podlehl svým zraněním (mj. měl zhroucenou plíci) během operace v nemocnici v Postupimi následujícího večera. Okolnosti nehody byly vyšetřovány a německý tisk tehdy zatajil příliš rychlou jízdu jako příčinu havárie. Hitler nařídil uspořádat Lutzemu okázalý státní pohřeb v Berlíně, který se konal 7. května 1943 v nové budově říšského kancléřství. Hitler se pohřbu osobně zúčastnil (což bylo v té fázi války už výjimečné) a ocenil Lutzeho služby nejvyšším vyznamenáním nacistické strany – posmrtně mu udělil Německý řád 1. třídy. Vedení SA převzal prozatímně Lutzeho zástupce Max Jüttner a v srpnu 1943 byl novým náčelníkem štábu SA jmenován Wilhelm Schepmann. Po Lutzeho smrti odhalily úřady, že se po několik let vyhýbal placení daní a naakumuloval značný majetek, což poněkud pošramotilo jeho pověst. Později byly Lutzeho ostatky převezeny do rodného Bevergernu; rodinný statek Saltenhof, který si tam nechal roku 1938 postavit, sloužil jako místo jeho hrobu a byl později přeměněn na hotel.

Rodina Viktor Lutze se v roce 1918 oženil s Paulou Lehmannovou (1900–1954). Měli spolu nejméně tři děti. Dcera Inge (* 3. listopadu 1925) zahynula při automobilové nehodě společně s otcem 2. května 1943. Syn Viktor Lutze mladší (* 29. února 1924) padl 20. června 1944 ve Francii jako poručík Wehrmachtu. Nejmladší syn Adolf (* 23. července 1936) tragicky zemřel při automobilové nehodě v srpnu 1957.

Vyznamenání

1914: Železný kříž II. třídy 1914: Železný kříž I. třídy 1918: Odznak za zranění (stříbrný) – za zranění v první světové válce (ztráta oka) 1918: komandérský kříž Řádu vojenských zásluh (Bulharské království) s válečnou dekorací (udělen 16. 7. 1918) 1934: Čestný kříž světové války 1914/1918 s meči (tzv. Hindenburgův kříž pro frontové veterány) 1939: Medaile na památku 13. března 1938 (tzv. anšlusová medaile) 1939: Medaile na památku 1. října 1938 (tzv. sudetská medaile) 1943: Německý řád I. třídy (posmrtně udělený 7. května 1943)

Odkazy Reference

Externí odkazy

Kategorie:Osobnosti první světové války Kategorie:Členové NSDAP Kategorie:Nositelé Zlatého stranického odznaku NSDAP Kategorie:Rytíři velkokříže Řádu sv. Mauricia a sv. Lazara Kategorie:Nositelé Medaile za Anschluss Kategorie:Nositelé Sudetské pamětní medaile Kategorie:Nositelé Kříže cti Kategorie:Nositelé Válečného záslužného kříže (Německo) Kategorie:Narození 28. prosince Kategorie:Narození v roce 1890 Kategorie:Narození v Severním Porýní-Vestfálsku Kategorie:Úmrtí v roce 1943 Kategorie:Úmrtí 2. května Kategorie:Úmrtí v Postupimi Kategorie:Oběti silničních dopravních nehod Kategorie:Muži