Na konci prosince 2025 vypukly v Íránu masové protesty kvůli prudké inflaci, zdražování potravin a kolapsu měny. Demonstrace začaly mezi obchodníky v Teheránu, rychle se rozšířily na univerzity i do dalších měst a proměnily se v otevřený odpor proti režimu. Lidé požadovali ekonomickou úlevu, svobodu a politickou změnu. Protesty byly největší od nepokojů po smrti Mahsy Amíníové.

Podle prvotních odhadů byly při potlačování protestů zabity stovky lidí. Později bylo potvrzeno několik tisíc obětí na životech a přímá střelba do demonstrantů ze strany íránských bezpečnostních složek. Některé odhady hovořily až o dvanácti tisících mrtvých. Dne 18. ledna 2026 uvedla agentura Reuters, že při protestech zemřelo asi 5 tisíc lidí včetně 500 příslušníků bezpečnostních složek. Podle některých odhadů počet obětí překročil 16,5 tisíce.

Pozadí protestů Protesty v Íránu v letech 2025–2026 byly výsledkem souhry dlouhodobých strukturálních problémů a bezprostředních spouštěčů, které na konci roku 2025 vyústily v rozsáhlé sociální nepokoje. Přetrvávající hospodářská krize, politická nespokojenost a environmentální stres postupně oslabovaly sociální stabilitu země, zatímco náhlé zhoršení ekonomických podmínek, kolaps měny, energetické výpadky a oznámení dalších fiskálních opatření fungovaly jako přímý impuls k vypuknutí protestů.

Původně lokální demonstrace a stávky, zejména v obchodních centrech a mezi podnikateli, se rychle rozšířily do dalších měst a sociálních skupin. Zásahy bezpečnostních složek, omezení přístupu k internetu a hromadná zatýkání vedly k další eskalaci napětí a proměně protestů z převážně ekonomických požadavků v otevřenou politickou kritiku režimu a jeho priorit.

Ekonomické vlevo|náhled|inflace v Íránu Íránská ekonomika se od roku 2024 nachází v hluboké krizi, která se v roce 2025 výrazně prohloubila. Země čelila extrémně vysoké inflaci, prudkému znehodnocení měny a vážnému energetickému deficitu, jenž vedl k opakovaným výpadkům elektřiny a plynu. Tyto problémy ochromily průmysl, služby i každodenní život obyvatel a přiměly vládu k veřejným omluvám. Na konci roku 2025 dosáhla měnová krize bezprecedentní úrovně. Íránský riál se prudce propadl a americký dolar se obchodoval přibližně za 145 000 tomanů. Podle státních statistik dosáhla inflace v prosinci 2025 hodnoty 42,2 %, přičemž oproti předchozímu měsíci dále rostla. Nejcitelnější dopad byl na ceny základních potřeb potraviny meziročně zdražily o 72 % a zdravotnické a lékařské zboží o 50 %. Pro velkou část obyvatel se stalo obtížné zajistit základní životní potřeby. Ekonomickou situaci dále zhoršovala dlouhodobě špatně řízená vodní krize a plánované zvyšování daní od března 2026, které vyvolalo další nejistotu mezi obyvateli i podnikateli. Analytici jako hlavní příčiny krize uváděli neefektivní měnovou a fiskální politiku vlády, chronické rozpočtové deficity, ekonomické špatné řízení a pokračující mezinárodní sankce. Zvláště tvrdě byla zasažena obchodní sféra, zejména cechy a podniky závislé na dovozu. Extrémní kolísání směnných kurzů znemožnilo obchodníkům stanovovat ceny, plánovat dodávky a udržet provoz. Mnoho podniků bylo nuceno omezit nebo zcela zastavit činnost. Ekonomickou nejistotu prohloubily také vnější faktory, zejména ozbrojený konflikt s Izraelem v roce 2025 a následné obnovení sankcí OSN prostřednictvím mechanismu „snapback“. Tyto kroky vedly ke zmrazení íránských aktiv v zahraničí, omezení zbrojních obchodů a dalšímu tlaku na státní rozpočet i finanční trhy. Výsledkem byla ztráta důvěry v ekonomickou stabilitu země a obavy z dalšího zhoršování hospodářských podmínek.

V únoru 2026 americký ministr financí Scott Bessent uvedl, že politika USA byla zaměřena na vyvolání nedostatku dolarů, což vedlo k volnému pádu íránského riálu a prudké inflaci, což následně podnítilo protivládní demonstrace.

Politické Základní politickou příčinou současné krize v Íránu je dlouhodobá eroze legitimity politického systému Islámské republiky. Veřejnost vnímá režim jako autoritářský, uzavřený a neschopný skutečné sebereflexe či reformy. Opakované protestní vlny v posledních letech posílily přesvědčení, že systém není ochoten ani schopen reagovat na požadavky společnosti jinak než represí. Významným faktorem je ztráta důvěry v exekutivu, konkrétně v prezidenta Masúda Pezeškjána, který byl zvolen na základě slibů dobrého vládnutí, dialogu a zmírnění represí. Neschopnost naplnit tyto sliby zejména v oblasti občanských svobod a omezení internetové cenzury vedla k rychlému rozčarování veřejnosti. Prezident je navíc strukturálně oslaben, protože nemá kontrolu nad bezpečnostními složkami, což odhaluje skutečnou mocenskou hierarchii státu. Další klíčovou příčinou je systémová politická korupce a klientelismus, které jsou spojovány s elitami napojenými na Revoluční gardy a státní aparát. Demonstranti otevřeně obviňují vládu z toho, že upřednostňuje udržení moci a ideologické cíle před potřebami obyvatel. Zásadní roli hraje také nesouhlas se zahraničněpolitickými prioritami režimu, zejména s podporou regionálních proxy aktérů. Část společnosti vnímá tuto politiku jako ideologicky motivovanou a odtrženou od domácích problémů, což se promítlo do protestních sloganů odmítajících oběti ve prospěch zahraničních konfliktů. Celkově politická krize pramení z kombinace autoritářské struktury moci, oslabené exekutivy, absence důvěry v reformovatelnost systému a rostoucího generačního odcizení, zejména mezi mladými lidmi, kteří již nevěří v možnost změny skrze existující politické mechanismy. Heslem protestujících je např. „ani Gaza, ani Libanon, můj život je v Íránu.“https://www.youtube.com/watch?v=DiPLTFh1MUM&t=105s íránská vláda také čelí tlakům ze stran separatistických hnutí jako jsou Kurdové, Azerů, arabů z Chúzestánu a Balúčů. Vláda také začala deportovat afghánské uprchlíky na hranicích s Afghánistánem. Afghánců v Íránů žije okolo 5 milionů a zhruba 1 milion osob byl deportován v roce 2025 zpět do Afghánistánu což vedlo k napětí v provinciích na hraních s Afghánistánem.

Klimatické a surovinové Strukturální krize vody, potravinové bezpečnosti a dopady klimatické změny představují významný katalyzátor sociálních nepokojů v Íránu. Dlouhodobé sucho, neefektivní hospodaření s vodními zdroji a nadměrné využívání podzemních vod zásadně omezily zemědělskou produkci a zvýšily závislost na dovozech. To vedlo k růstu cen potravin, snížení dostupnosti základních surovin a prohloubení sociální nerovnosti, zejména ve venkovských oblastech a mezi nízkopříjmovými skupinami. Klimatické faktory samy o sobě protesty nevyvolaly, avšak v kombinaci s politickým selháním, slabou adaptací státu a absencí důvěry v instituce výrazně zvýšily frustraci obyvatel. Vodní a potravinová krize se tak staly viditelným symbolem státní neschopnosti a přispěly k transformaci socio-environmentálního stresu v otevřený politický odpor.

Protesty náhled|Protesty v Íránu 8. ledna 2026Protesty v Íránu začaly 28. prosince 2025, kdy skupiny obchodníků a provozovatelů obchodů uzavřely své provozovny v několika obchodních centrech v Teheránu, mimo jiné v komplexech Alaeddin Shopping Centre a Charsou Mall. V jejich okolí se současně vytvořila shromáždění, jejichž záběry se rychle šířily na sociálních sítích. Účastníci poukazovali na prudké znehodnocení íránského riálu, nestabilitu měnového trhu a zhoršující se ekonomické podmínky, které podle nich ohrožovaly existenci malých a středních podniků. V době vypuknutí protestů dosáhl kurz měny přibližně 1,45 milionu riálů za americký dolar a meziroční inflace přesahovala 42 %.

Následující den se protesty rozšířily do dalších částí Teheránu, včetně oblasti Velkého bazaru, a postupně i do dalších měst. K ekonomickým požadavkům se přidala kritika vládního řízení a objevily se protivládní slogany. Bezpečnostní složky začaly proti shromážděním zasahovat, mimo jiné pomocí slzného plynu, a protestní aktivita se přesunula i do večerních hodin. Zároveň byly hlášeny první demonstrace mimo hlavní město.

Od 30. prosince se protesty rozšířily do řady velkých i menších měst napříč zemí. Do demonstrací se zapojili studenti, zaměstnanci průmyslu, učitelé a další profesní skupiny. Probíhaly stávky, uzavírání obchodů a shromáždění v ulicích i na univerzitních kampusech. V některých lokalitách byly zaznamenány střety mezi demonstranty a bezpečnostními složkami, stejně jako první potvrzené oběti na životech a zranění.

V reakci na pokračující nepokoje vláda nařídila dočasné uzavření podniků ve většině provincií, oficiálně s odkazem na energetická omezení a nepříznivé počasí. Současně docházelo k zatýkání účastníků protestů, včetně studentů, a k omezením přístupu k internetu a mobilním sítím, což komplikovalo komunikaci i dokumentaci událostí. Pohřby osob, které během protestů zahynuly, se v některých případech samy staly místem dalších shromáždění.

Na počátku ledna 2026 protesty pokračovaly ve většině provincií Íránu. Demonstranti vyjadřovali nespokojenost s ekonomickou situací, životními podmínkami a politickým systémem. Slogany se postupně posunuly od ekonomických požadavků k širší politické kritice. Bezpečnostní složky byly nasazeny ve zvýšeném rozsahu a podle svědectví i zpráv lidskoprávních organizací docházelo k použití střelných zbraní. Nemocnice v několika městech hlásily vysoký počet zraněných, včetně osob se střelnými poraněními.

V druhém lednovém týdnu dosáhly protesty svého největšího geografického rozsahu. Demonstrace, stávky a shromáždění byly hlášeny ve všech provinciích země a na desítkách univerzit. Internetové výpadky se staly plošnějšími a vláda varovala účastníky protestů před přísnými tresty. Zahraniční média, lidskoprávní organizace a zahraniční vlády vyjadřovaly znepokojení nad vývojem situace. Podle různých zdrojů si protesty vyžádaly stovky až tisíce obětí a vedly k hromadnému zatýkání, přičemž přesný rozsah událostí zůstával kvůli omezenému toku informací obtížně ověřitelný.

Digitální potlačování a informační represe Během protestů v Íránu na přelomu let 2025 a 2026 sehrálo zásadní roli rozsáhlé digitální potlačování, které íránské úřady využily k omezení komunikace, zabránění šíření informací a zakrytí násilného potlačování demonstrací. Podle organizací monitorujících internetové svobody šlo o jeden z největších a technologicky nejpokročilejších blackoutů v dějinách Íránu.

Internetové blackouty K největšímu výpadku došlo 8. ledna 2026, kdy íránské úřady zcela odpojily internet po celé zemi. Přístup k síti ztratilo až 92 milionů lidí, včetně mobilního internetu, pevných linek i mezinárodních bran. Tento krok byl hodnocen jako jeden z nejrozsáhlejších a nejpřísnějších internetových blackoutů, jaké kdy Írán provedl. Internetová monitorovací služba NetBlocks potvrdila kolaps konektivity na téměř nulovou úroveň, přičemž výpadky zasáhly všech 31 provincií. V některých regionech byly výpadky hlášeny již od 29. prosince 2025 v souvislosti s lokální eskalací protestů. Podle Chatham House blackout zahrnoval i odříznutí Národní informační sítě (NIN), což znamenalo, že se stát pokusil kontrolovat nejen přístup ke globálnímu internetu, ale i interní digitální infrastrukturu. Tento trend je odborníky označován jako snaha o „absolutní digitální izolaci“ země.

Omezení mobilních sítí a telekomunikací V průběhu protestů se objevovaly cílené útoky na mobilní operátory MCI, IranCell a Rightel, jejichž sítě byly v nejvíce protestujících oblastech prakticky nepoužitelné. Byly také dokumentovány problémy s přístupem k pevným linkám, SMS zprávám a tísňovým službám. Podle svědectví z Teheránu nebylo 8. ledna možné volat ani záchranné složky.

Blokování VPN, sociálních sítí a cenzura obsahu