Politická ekonomie komunikace je obor mediálních studií, který zkoumá sociální a mocenské vztahy, a jak tyto vztahy společně ovlivňují produkci, distribuci a spotřebu komunikačních prostředků. Zvláštní pozornost věnuje vztahům, které jsou utvářeny ekonomickými a politickými silami. Politická ekonomie komunikace se nezaměřuje pouze na mediální obsahy nebo jejich přijetí publiky, ale zkoumá vztah mezi strukturálními vlivy působícími na mediální produkci a výslednou povahou této produkce. Komunikační systémy považuje za nedílnou součást základních ekonomických, politických a kulturních procesů společnosti.

Historické kořeny Klíčovým impulsem pro obor byla transformace médií a telekomunikací v 20. století z malých, často rodinných podniků na významný sektor globálního průmyslového uspořádání. Čerpá z široké teoretické základny zahrnující:

klasickou politickou ekonomii a autory jako Adam Smith, David Ricardo a John Stuart Mill, marxismus a neomarxismus, zejména kritika „kulturního průmyslu“ tzv. Frankfurtské školy, behaviorismus a na něj navazující práce např. Lazarsfelda.

Srovnání s kulturálními studii Politická ekonomie komunikace i kulturální studia jsou oba neomarxistické, sociocentrické obory, které nahlížejí na média jako na hegemonní instituce. Liší se však zásadně v předmětu svého bádání a hlavním zaměření.

Politická ekonomie komunikace analyzuje média jako ekonomické a politické systémy, klade důraz na studium mediálního průmyslu, výrobních procesů a strukturálního prostředí, které je formuje. Naproti tomu kulturální studia se více zaměřují na kulturu, identitu a reprezentaci, přičemž zkoumají, jak jsou mediální obsahy vytvářeny, šířeny a přijímány publiky. Politická ekonomie zkoumá, jak sociální struktury (ekonomické a politické) utvářejí média, zatímco kulturní studia se zajímají o to, jak média formují společnost prostřednictvím konstruování a posilování specifických kulturních hodnot a norem.

Vliv na fungování médií Politická ekonomie komunikace chápe mediální odvětví jako součást ekonomického systému úzce propojeného s politickou mocí. Mediální produkce je tak podřízena tlakům trhu i zájmům vlastníků a mocenských aktérů. Tyto tlaky mají řadu důsledků, mezi něž patří:

snížení nezávislosti nejen jednotlivých mediálních organizací, ale celého odvětví (projevující se např. politicky či jinak předpojatým zpravodajstvím), orientaci na co největší trhy, vyhýbání se rizikům ztráty, neustálé omezování investic do méně výnosných aktivit, přehlížení chudších segmentů publika.

Klíčové koncepty

Vincent Mosco a jeho tři procesy Podle vědce Vincenta Mosca je politická ekonomie komunikace definována třemi základními procesy:

Komodifikace (anglicky commodification): Proces přeměny věcí ceněných pro jejich užitnou hodnotu na obchodovatelné produkty ceněné pro jejich směnnou hodnotu. V médiích k tomu dochází na třech úrovních: obsah (prodej příběhů), publikum (prodej diváků inzerentům) a práce (komodifikace práce zaměstnanců médií). Prostorová expanze (spatialization): Proces překonávání prostorových a časových omezení pomocí komunikačních technologií. Tento proces úzce souvisí s globalizací a koncentrací vlastnictví médií, což umožňuje korporátním a státním strukturám rozšířit svůj dosah na celosvětovou úroveň. Strukturalizace (structuration): Proces, jímž se vytvářejí a udržují sociální vztahy organizované podle třídy, pohlaví a rasy. Zdůrazňuje, že lidské jednání je omezeno sociálními strukturami, například nerovnostmi v příjmech a bohatství, které ovlivňují přístup k médiím a komunikačním technologiím a omezují jejich demokratické využívání.

Kritická politická ekonomie Kritická větev politické ekonomie komunikace vychází z předpokladu, že vliv ekonomických sil na média není nahodilý, ale systematický. Média fungují ekonomicky tak, že z možnosti veřejné prezentace vylučují názory nemajetných vrstev bez reálné ekonomické a politické moci, a naopak zvýrazňují postoje mocných a ekonomicky silných a podporují jejich zájmy.

Představitelem kritické větve je Robert McChesney, který se zaměřuje na vztah mezi mediálním systémem, demokracií a neoliberalismem. Neoliberalismus označuje za klíčový rámec současného mediálního uspořádání, založený na volném trhu, deregulaci a oslabení veřejné kontroly médií. McChesney vychází z předpokladu, že mediální systém je důležitým faktorem pro pochopení fungování společnosti, nikoli však jediným nebo rozhodujícím. Média působí v součinnosti s hlubšími společenskými strukturami, například rasismem, sexismem, militarismem či depolitizací, přičemž jejich význam se v moderních společnostech postupně zvyšoval.

Zásadní část jeho práce se věnuje strukturálním problémům žurnalistiky. Kritizuje profesionalizaci novinářské práce, která je spojena se závislostí na oficiálních zdrojích a institucionálních postupech, a komercializaci médií, jež vede k omezování nákladné žurnalistiky, posilování role public relations a orientaci na senzacionalismus. Podle McChesneyho je mediální průmysl charakterizován vysokou koncentrací vlastnictví a funguje jako oligopol kontrolovaný několika ziskově orientovanými korporacemi, což omezuje pluralitu a kvalitu veřejné debaty.

Model propagandy Tento model, vyvinutý Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym, vysvětluje, jak v korporátních masových médiích působí systémové předsudky i bez zjevné cenzury. Model propagandy identifikuje pět filtrů, kterými musí informace projít, než se stanou zprávami: vlastnictví médií, reklama, zdroje informací, nátlak, dominantní ideologie.

Kulturní imperialismus Kulturní imperialismus podle autorů, jako jsou Dallas Smythe a Herbert Schiller, poukazuje na výraznou nerovnost v globální distribuci masově mediovaných kulturních statků. Na celosvětové úrovni podle nich dominuje především produkce Spojených států, zejména v oblasti televizní a filmové tvorby. Tato dominance amerických médií omezuje viditelnost jiných kulturních produkcí a posiluje americký vliv v mezinárodním mediálním prostoru.

Politická ekonomie internetu Politická ekonomie internetu zkoumá mocenské vztahy, které utvářejí fungování internetu, zejména mezi svobodou uživatelů a kontrolou, dohledem a ekonomickými i politickými zájmy dominantních aktérů. Zkoumá také vliv korporátních zájmů a vlastnictví digitálních platforem na fungování internetu, produkci obsahu a jeho využívání, stejně jako otázky digitální nerovnosti.

Thomas Allmer ve své analýze internetové ekonomiky upozorňuje na proměnu soukromí v ekonomickou hodnotu. Soukromí je v tomto kontextu chápáno buď objektivisticky, jako stav garantovaný shora prostřednictvím zákonů a ochrany před jeho narušením, nebo subjektivisticky, jako individuální schopnost rozhodovat o tom, kdo má k člověku a jeho datům přístup. Podle Allmera je soukromí klíčové především pro vlastníky médií a digitálních platforem, protože umožňuje komodifikaci osobních dat, cílenou reklamu a akumulaci zisku. Ekonomičtí aktéři tak narušují soukromí uživatelů prostřednictvím sledování jejich chování za účelem generování zisku.

Tiziana Terranova se zaměřuje na koncept tzv. bezplatné práce na internetu. Na ní je podle Terranovy založena digitální ekonomika, včetně tvorby obsahu a kulturní produkce na internetu. Tato práce je sice vykonávána dobrovolně, ale je systematicky komodifikována a využívána korporacemi k tvorbě zisku.

José van Dijck v knize The Platform Society hovoří o společnosti, v níž digitální platformy fungují jako programovatelné infrastruktury organizující interakce mezi uživateli prostřednictvím dat, algoritmů, rozhraní a obchodních modelů. Dominantní roli v tomto ekosystému hrají velké technologické korporace, konkrétně Google (Alphabet), Apple, Facebook (Meta), Amazon a Microsoft. Firmy prostřednictvím procesů datafikace, komodifikace a personalizované selekce přeměňují uživatelské aktivity na ekonomickou hodnotu a strukturují tok informací, viditelnost obsahu i sociální vztahy.

Odkazy

Reference

Kategorie:Komunikační studia Kategorie:Sdělovací prostředky Kategorie:Politická ekonomie Kategorie:Marxismus Kategorie:Mediální studia