Nikolaj Ivanovič Liděrs (psáno , či ; 1762 – 1823) byl původem pruský šlechtic a generál ve službách Ruského impéria v období francouzských revolučních a napoleonských válek. Bojoval proti Turkům i Polákům, účastnil se slavkovského tažení roku 1805 i vlastenecké války roku 1812.
Život a kariéra Pocházel z dříve pruského šlechtického rodu, jeho předkové se v polovině 18. století přestěhovali do Ruska a přijali ruské poddanství. Narodil se roku 1762 do rodiny dvorního lékaře cara Petra III., jímž byl Johann von Lüders.
vlevo|náhled|upright=0.55|Bubeník Preobraženského gardového pluku z 2. pol. 18. stol. (filmová kostýmní rekonstrukce) Již v útlém dětství, od začátku roku 1767, byl jako čtyřletý zapsán k vojenské službě jako seržant dělostřelectva. V březnu 1778 byl v téže hodnosti přidělen k Preobraženskému pluku tělesné stráže a v lednu 1784 převelen jako poddůstojník k jízdnímu pluku tělesné stráže. V lednu 1786 byl z gardy propuštěn a nastoupil v hodnosti poručíka k Tavrijskému lehkému jízdnímu pluku. V dubnu 1787 byl převelen ke Smolenskému lehkému jízdnímu pluku. V letech 1787–1791 se účastnil rusko-turecké války, kdy se mimo jiné vyznamenal při útoku na pevnost Očakov.
Mezitím se oženil se Sofií Ivanovnou Faskilevou († 1822), s níž měl posléze šest dětí: Alexandra (1790–1874), Kateřinu (1792–1864), Nikolaje (1793–1846), Georga (1801–1816), Konstantina (1802–1861) a Oresta (* 1803).
V červenci 1791 byl povýšen na kapitána a převelen ke Pskovskému pěšímu pluku, v jehož sestavě se pak zúčastnil polských tažení v letech 1792 a 1794. Za své zásluhy v bojích s Poláky získal hodnosti sekundmajora a premiérmajora, načež byl v dubnu 1799 povýšen na plukovníka. Dne 19. února 1800 byl pověřen velením Pskovského mušketýrského pluku, jehož majitelem byl generál pěchoty Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov. Dne 24. září téhož roku získal hodnost generálmajora a současně se stal majitelem Brjanského mušketýrského pluku, jenž v mírových dobách podléhal Kyjevské inspekci.Zúčastnil se války třetí protifrancouzské koalice v roce 1805. Jeho pluk byl zařazen do stavu Podolské armády generála Kutuzova, s níž pochodoval přes celé Rakouské císařství do Braunau na bavorských hranicích, odkud po ulmském fiasku Dunajské armády ustupoval zpět na Moravu k Olomouci. Tam byl při celkovém přeskupení spojeneckých rusko-rakouských sil koncem listopadu zařazen k první koloně generálporučíka Dochturova. Liděrs byl spolu s generálmajorem Urusovem pověřen velením brigády sestávající z Kyjevského granátnického pluku a čtyř mušketýrských pluků: Brjanského, Moskevského, Vjatského a Vladimirského. Jeho jednotka stála na levém (jižním) křídle ve druhém sledu jako záloha útočící Dochturovovy kolony u Újezda, jen část byla vyslána do bojů o Telnici. Po dobytí Prateckého návrší Francouzi zprvu bránila Újezd, ale posléze se pod náporem její ústup kolem Žatčanského rybníka změnil v útěk, pouze Moskevskému mušketýrskému pluku se pod Liděrsovým velením podařilo prorazit z obklíčení a spořádaně ustoupit po hrázi rybníka.
V srpnu 1806 byl Liděrs jmenován majitelem Ochotského mušketýrského pluku a současně velitelem brigády, která kromě Ochotského pluku zahrnovala i Nejšlotský mušketýrský pluk a byla součástí 18. pěší divize Moldavské armády a od srpna 1807 16. pěší divize. V letech 1806–1807 se s těmito jednotkami účastnil bojů proti Turkům na Dunaji. V roce 1809 byl při neúspěšném obléhání Braily těžce zraněn.
V říjnu 1810 se stal velitelem pevnosti Chotyn v Besarábii a záhy i velitelem Chotynského posádkového praporu. K armádní službě se znovu vrátil roku 1811 a s počátkem vlastenecké války roku 1812 byl na konci srpna vyslán admirálem Čičagovem v čele samostatného odřadu, který dorazil ze Srbska jako předvoj Dunajské armády, aby s ním vyčistil pohraniční oblast Volyňské gubernie od polských a rakouských vojsk. Poté byl jmenován velitelem 9. pěší divize, s níž postoupil do Běloruska, v listopadu se zúčastnil bitvy na řece Berezině a následného pronásledování ustupující Napoleonovy Velké armády (Grande Armée) až k Vilnu. Bojoval tak s Francouzi u Ňasviže, Borisova a Brylů a také při obsazení Vilna. V polovině prosince 1812 dostal příkaz vrátit se ke své předchozí funkci velitele v Chotynu, kam dorazil až po předání svojí divize na konci března 1813.
V roce 1820 ze zdravotních důvodů odešel do výslužby s právem nosit uniformu a s penzí ve výši plného platu. V roce 1823 zemřel ve věku 61 let. Byl vyznamenán Řádem svatého Jiří 4. třídy (v listopadu 1816) a Řádem svatého Vladimíra 3. třídy, obdržel zlatou šavli s diamanty „Za statečnost“.
Poznámky
Reference
Externí odkazy Nikolaj Ivanovič Liděrs ve Slovníku ruských generálů, účastníků bojových akcí proti armádě Napoleona Bonaparta v letech 1812–1815 Nikolaj Ivanovič Liděrs na webu Vlastenecká válka roku 1812. Biografický slovník Nicolaus von Luders na webu Michaila Odinzova Napoleon a revoluce
Kategorie:Ruští generálové Kategorie:Osobnosti rusko-polských válek Kategorie:Osobnosti napoleonských válek Kategorie:Účastníci bitvy u Slavkova Kategorie:Nositelé Řádu svatého Jiří (Rusko) Kategorie:Nositelé Řádu svatého Vladimíra Kategorie:Narození v roce 1762 Kategorie:Úmrtí v roce 1823 Kategorie:Muži Kategorie:Osobnosti rusko-tureckých válek