Adémar ze Chabannes (asi 989 Akvitánie – 1034 Jeruzalém) byl raně středověký mnich, písař, historik, editor, muzikolog, hudební skladatel, liturgický kompilátor a falzifikátor, působící v prostředí akvitánských benediktinských klášterů na přelomu 10. a 11. století. Je považován za jednu z nejvýraznějších intelektuálních osobností kláštera sv. Marciála v Limoges a za klíčového aktéra literární, liturgické a hudební praxe své doby.

Život Pocházel z rodiny nižší šlechty úzce provázané s církevními strukturami ve městě Limoges, kde se nacházel klášter sv. Marciála, sídlo významné soudobé hudební komunity. V tomto klášteře zastával kdysi Aimo, jeho příbuzný z otcovy linie, funkci opata, Aimův bratr Turpio byl tehdy v Limoges biskupem. Bratři Adémarova otce Adalbertus a Roger byli mniši v klášteře sv. Marciála, Adalbertus byl diákon, Roger zastával funkci kantora (z lat. cantor, zpěvák). Adémar sám však vstoupil do kláštera sv. Cybarda v Angoulême (od sv. Marciála vzdáleného asi 100 km). Zde se projevilo jeho mimořádné nadání, neboť byl přibližně kolem dvacátého roku života vyslán do kláštera sv. Marciála v Limoges, aby pod vedením svého strýce Rogera ze Chabannes prohloubil své vzdělání v oblasti latinské literatury, biblické exegeze, computu a hudby.

Později se Adémar ve svém domovském klášteře pokusil získat funkci opata, ale neuspěl, funkci získal roku 1027 mnich Amalfredus. O rok později zemřel Vilém IV., hrabě z Angoulême. Po jeho smrti se v oblasti rozhořelo násilí (hrabě zemřel za nevyjasněných okolností a jeho syn se mstil osobám, které byly zapleteny do jeho smrti). Z těchto důvodů se Adémar rozhodl opět uchýlit do kláštera sv. Marciála. Když se na přelomu 10. a 11. století někteří mniši v klášteře sv. Marciála snažili posunout život tohoto světce – který přišel do Galie okolo roku 250, aby pokřešťanštil tuto provincii, a posléze se stal prvním biskupem v Limoges – do prvního století našeho letopočtu a prezentovat ho jako apoštola, využil Adémar příležitosti a funkce kantora svého strýce a do roku 1029 pobýval v klášteře sv. Marciála, aby pomocí jak nově zkompilované, tak zcela nově vytvořené liturgie snahu podpořil. Součástí liturgie byly např. zpěvy, které Marciála lživě označují za apoštola. Jeho motivací k tomuto překrucování reality bylo získání si přízně zastánců onoho sílícího apoštolského kultu. Nemohl sice v tomto klášteře doufat v pozici opata, mohl ale doufat v útočiště před politickou situací obklopující jeho domovský klášter. Mohl též využívat dobře vybavenou klášterní knihovnu.

Postupně si na svou stranu získal opata i biskupa v Limoges, ale kanovníci katedrály biskupovi za zády zosnovali vystoupení mnicha z Lombardie, který veřejně napadl (verbálně) Adémara a posunul názor laické i duchovní veřejnosti proti Marciálově apoštolství. Následujícího dne se Adémar poražen vydal na cestu do Angoulême a většinu rukopisů s liturgií podporující Marciálovo apoštolství si vzal s sebou. Jedny z posledních let svého života strávil v klášteře sv. Cybarda sám, bez přátel. Během těchto let padělal několik dokumentů, které měly potvrzovat Marciálovo apoštolství (dopis Jana XIX., zápisy z jednání rady města Limoges).

Adémar ze Chabannes zemřel roku 1034, pravděpodobně v Jeruzalémě, kam se vydal na náboženskou pouť, aby se oprostil od své nepříznivé situace v klášteře v Angoulême. Před svým odjezdem však zanechal velké množství rukopisů podporujících Marciálův kult v klášteře v Limoges.

Dílo náhled|strana rukopisu obsahující část zpěvu, který byl součástí liturgie v rámci kultu sv. Marciála V klášteře sv. Marciála se Adémar etabloval jako velmi schopný písař a editor rukopisů. Dochované kodexy svědčí o jeho technické zdatnosti a hluboké znalosti textových tradic. Texty – převážně hagiografické, historiografické a liturgické – pouze mechanicky neopisoval, nýbrž je i systematicky redigoval, doplňoval a někdy i přetvářel. Takové počínání je pro středověk typické – hranice mezi opisováním, redakcí a autorstvím nejsou neprostupné.

Adémarovo ústřední historické dílo je Chronicon Aquitanicum et Francicum, kronika rozdělená do tří knih zachycující dějiny Akvitánie a Franků od jejich mytického původu v Tróji do roku 1028. První kniha, končící rokem 768, vychází z předchozích děl Gesta regum francorum (do roku 727) a Continuations (727–768). Druhá kniha, založená na díle Annales Laurissenses maiores, pojednává o období Karla Velikého. Třetí kniha pojednává o období mezi lety 814 a 1028. Do roku 829 je stále založené na Annales, poté je dílo originálem. Jedná se o ústřední dílo pro poznání pozdního 10. a první třetinu 11. století, klade důraz na vojenské konflikty a představuje důležitý pramen k politickým, církevním i kulturním dějinám západní Francie.

Adémar představuje významnou postavu v dějinách středověké hudby a muzikologie. Dochovalo se 451 folií s hudbou napsaných jeho rukou, což nemá do 17. století obdoby. Folia obsahují zhruba sto originálních skladeb, dále skládal či redigoval zpěvy k nové liturgii zaváděnou v rámci kultu sv. Marciála. Tyto kompozice jsou významné nejen hudebně, ale i prakticky, neboť sloužily k prosazení specifických liturgických a institucionálních ambicí kláštera. Adémarovu hudební činnost tak nelze oddělit od jeho role liturgického kompilátora. Dochované rukopisy svědčí o jeho hlubokém zájmu o notaci a vztah mezi textem a melodií. Podílel se na zápisu a systematizaci klášterního repertoáru, přičemž do tehdy běžné akvitánské notace zaváděl inovace, např. přesné označení výšky tónu.

Odkaz Obraz jeho osobnosti není jednoduchý. Na jedné straně o žádném autorovi středověké hudby (mimo snad Guillauma de Machaut) nemáme tolik informací, jako právě o Adémarovi, jeho muzikologický přínos sám o sobě by ospravedlňoval Adémarovo detailní studium a jeho skladatelské schopnosti jsou odborníky oceňovány, na druhou stranu se jedná o člověka, který mnohokrát selhal (doslova byl označen za „velkolepě talentované selhání“) – a to jak ve věci kandidatury na opata, tak i ve své falzifikátorské snaze. Jeho úsilí však vedlo k úspěchu již necelých dvacet let po jeho smrti, kdy po smrti opata kláštera sv. Marciála a biskupa v Limoges obdobnou snahu vynaložili tehdejší mniši, Adémar byl postupně rehabilitován a sv. Marciál ke konci 11. století oslavován jako apoštol – tato víra přežila až do 19. století. Dále mezi odborníky nepanuje shoda na tom, jaký je jeho největší přínos – odborná literatura okolo a po přelomu 20. a 21. století jej nechápe jednotně – tradičně je chápán hlavně jako historik, lze ale též výrazně vyzdvihnout jeho hudební a muzikologický přínos (folia rukopisů obsahující hudbu tvoří necelou třetinu všech folií jím popsaných). Všechny prameny se ale shodují, že se jednalo o výjimečně komplexní osobnost, která zosobňovala intelektuální kulturu akvitánských klášterů 11. století a nabízí jedinečný vhled do tehdejších událostí, hudby, liturgie a textové produkce.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Autor Ademarus Cabannensis v databázi MIRABILE: Digital Archives for Medieval Culture

Kategorie:Francouzští benediktini Kategorie:Francouzští hudební skladatelé Kategorie:Francouzští muzikologové Kategorie:Francouzští kronikáři Kategorie:Narození v 10. století Kategorie:Padělatelé Kategorie:Úmrtí v roce 1034 Kategorie:Muži