Kostel Saint-Nicolas je katolický kostel nacházející se ve francouzské obci Civray, v departementu Vienne v metropolitním regionu Nová Akvitánie. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších staveb románského slohu v oblasti Poitou.

Historie a popis Kostel Saint-Nicolas de Civray je románský kostel pocházející z 12. století s obdélníkovou čelní fasádou, bohatě zdobenou dvěma patry tříobloukových arkád se sochařskou výzdobou. Průčelí kostela je v rozích ohraničeno dvěma malými kruhovými věžičkami. Tyto věžičky byly přistavěny v 19. století.

V Poitou je vzácné, že uspořádání průčelí kostela odpovídá vnitřnímu členění kostela. Kostel Saint-Nicolas je však tohoto krásným příkladem. Arkády ve druhém patře, vyrovnané ve stejné úrovni, odpovídají svým umístěním třem lodím halového kostela.

Kostel je zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury od prvního seznamu z roku 1840; přilehlé pozemky byly zapsány od 30. července 1934.

Kostel Saint-Nicolas de Civray je postaven z pravidelně otesaných okrových kamenů na čelním průčelí a z nepravidelných kamenů na bočních stěnách.

Půdorys kostela Půdorys kostela je tradiční pro románský kostel. Má tvar latinského kříže s jednou lodí a dvěma bočními loděmi, vystupujícím transeptem, ke kterému byly přidány dvě apsidy, a chórem s jedním polem, který končí apsidou.

Stejný půdorys se nachází také v asi šedesáti kostelech v oblasti Poitou.

Vnější vzhled

Západní průčelí – celkový pohled náhled|pohled na kostel Hlavní zajímavost kostela Saint-Nicolas de Civray spočívá v jeho západním průčelí, i když to utrpělo vlivem času a lidské činnosti. Na počátku 21. století však stále představuje velmi bohatý a pozoruhodně kvalitní dekorativní a ikonografický celek.

Toto průčelí je spolu s průčelím kolegiátního kostela Notre-Dame-la-Grande v Poitiers jedním z nejbohatších průčelí románských kostelů v oblasti Poitou.

Její obdélníková fasáda, lemovaná dvěma sloupovými řadami, je širší než vyšší: 19 metrů na šířku a 14 metrů na výšku.

Průčelí je vertikálně členěno třemi řadami arkád a horizontálně vystupujícími římsami tvořenými řadou malých oblouků spočívajících na modillonech. Tyto modillony poskytují povrchy, na kterých mohli románští sochaři popustit uzdu své fantazii: jsou zde vytesány hlavy divokých zvířat (orel, liška držící sýr v tlamě) nebo domácích zvířat (kráva s velmi rozpoznatelnými rohy), čertíci, velmi realistické lidské hlavy, zobrazené zepředu a všechny odlišné, grimasy, znetvořené nebo usmívající se. Za zmínku stojí i profil tváře ženy s dlouhými vlasy a dvěma vyřezávanými kostkami před ní.

Restaurování průčelí kostela V 19. století vykazovalo západní průčelí dva problémy: spodní část byla poškozena vzlínáním vlhkosti, horní část v úrovni štítu byla oddělena od klenby prvního pole a nakláněla se směrem na západ.

K řešení těchto problémů byli v letech 1838 až 1840 postupně konzultováni tři architekti. V září 1838 byl konzultován architekt J. Serpt. Navrhl vyměnit poškozené kameny a připevnit průčelí k bočním stěnám pomocí táhel. Práce nebyly zahájeny okamžitě a kostel byl v zimě 1839-1840 postižen povodněmi na řece Charente. Architekt departementu Vienne Dulin navrhl v prosinci 1840 nový odhad nákladů, který převzal řešení svého předchůdce. Kostel byl v roce 1840 zařazen mezi historické památky. Ministr vnitra a náboženství pověřil Maximiliena Lionna úkolem pro Komisi pro historické památky. Ten se na stavbu vydal na začátku roku 1841.

Ve své zprávě píše, že příčinou poškození je okap umístěný za parapetem, který nasáknul vodou a způsobil promočení zdiva. Nedoporučuje instalaci táhel, navrhuje nalít vápenné mléko do těla zdi a po očištění všech bloků fasády je znovu vyspárovat. Dulin se postavil proti instalaci kotevních tyčí, a proto byl nahrazen jiným architektem, členem Komise pro historické památky, Auguste Caristie.

Ten ve své zprávě ze dne 12. listopadu 1841 píše, že zdivo fasády není v dostatečně dobrém stavu, aby mohlo být ukotveno na bočních zdech, a že je nejprve nutné jej restaurovat. Bylo rozhodnuto o restaurování spodní části pomocí podezdívky, demontáži a opětovné montáži horní části fasády, instalaci táhel spojujících fasádu s východními pilíři prvního pole, zpevnění klenby prvního pole a spárování fasády.

Stavba byla obnovena 15. července 1842 pod vedením Maximiliena Lionna. Práce byly svěřeny J.-B. Barlesovi, sochaři, formáři a kameníkovi.

Při demontáži průčelí v roce 1842 bylo možné zaznamenat přítomnost četných stop polychromie, zejména modré a červené barvy. Sochy byly tedy malované.

Přízemí náhled|střed|500px|přízemní arkády průčelí

Vstupní portál náhled|střed|500px|klenby vstupního portálu Tympanon, představuje ve svém středu Krista se symboly evangelistů: anděla pro Matouše, lva pro Marka, orla pro Jana a býka pro Lukáše. Po obou stranách ho uctívají andělé s kadidlem. Postava Krista v mandorle je velmi poškozená. Kristus je zobrazen, jak žehná a drží knihu evangelií. Tympanon pochází až z roku 1858: je dílem Pierra-Amédée Brouilleta.

První klenební oblouk Na prvním klenebním oblouku je zobrazen sedící Kristus v eliptické svatozáři. V levé ruce drží Bibli a pravou rukou žehná latinským způsobem. Kristus je obklopen čtyřmi okřídlenými evangelisty.

Tato ikonografie je převzata z Janova Zjevení. Jedná se o jednu ze tří vizí Boha neboli teofanie. Představuje tedy Krista v majestátu, obklopeného tetramorfem a někdy také sborem složeným z 24 starců (nebo více či méně podle dostupného prostoru). V tradičním zobrazení je Kristus, jako zde na tympanonu, vytesán do mandorly. Čtyři zvířata, která symbolizují čtyři evangelisty, jsou seskupena kolem něj a dívají se na něj.

Druhý klenební oblouk Druhá klenba vypráví podobenství o moudrých a pošetilých pannách. Kristus – ženich – v polokruhu je obklopen pěti moudrými pannami na levé straně a pěti pošetilými pannami na pravé straně. Toto podobenství je zaznamenáno v Matoušově evangeliu. Moudré panny symbolizují vyvolené. Pošetilé panny představují zatracené. Ženich představuje Krista. Poslední soud je spojen s tímto podobenstvím, které se často objevuje na gotických katedrálách, jako například ve Štrasburku.

Třetí klenební oblouk Třetí klenební oblouk představuje Nanebevzetí Panny Marie. Panna Marie v mandorle je anděly vynášena do nebe. Nanebevzetí Panny Marie je ikonografické téma, které se rozvinulo od 13. století.

Čtvrtý klenební oblouk Čtvrtý oblouk zobrazuje práce jednotlivých měsíců a odpovídající znamení zvěrokruhu. Tato ikonografie se často objevuje na tomto místě, aby ilustrovala univerzální charakter svaté historie. V románském umění mají znamení zvěrokruhu navzdory svému pohanskému původu své místo jako přítomnost nebes. Dvanácti měsícům v roce odpovídá dvanáct prací nebo činností, které jsou spojeny s nebeskými souvislostmi. Je to způsob, jak dát světskému času a prostým lidským činnostem kosmický a duchovní rozměr. Vzestup k nebi se buduje již v pozemském životě:

leden a únor: tyto dva měsíce jsou znázorněny dvěma sedícími muži, jeden v křesle a druhý čelem k divákovi, s botami položenými vedle sebe. Symbolizují a ilustrují období odpočinku země v zimě; březen: je to období prořezávání vinic, symbol obnovy a příchodu jara; duben: je to čas orby; květen: velmi poškozená scéna je málo čitelná; červen: je to čas senoseče; červenec: je to měsíc sklizně; srpen: je to čas mlácení obilí; září: je to období vinobraní; říjen: je to měsíc sběru žaludů; listopad: voli jsou zpátky ve stájích; prosinec: je to čas oslav, stůl je prostřený k hostině.

Současné použití dvou forem uspořádání (radiální a tangenciální) postav svědčí o úzkém příbuzenství se západním portálem kostela Saint-Pierre d'Aulnay. Ten sloužil jako vzor pro mnoho portálů v oblasti Poitou a Saintonge.

Dřevěné dveře s panty vyrobil Pierre Amédée Brouillet (1826-1901).

Arkády rámující vstupní portál

Vnitřek dvou dvojitých oblouků rámujících portál je bohatě zdoben. Mezi dekoracemi charakteristickými velmi pečlivými geometrickými vzory lze rozpoznat několik biblických scén:

Samson a lev. Tato scéna se nachází na hlavici velkého levého oblouku. Téma Samsona bojujícího se lvem je jednou z nejčastěji zobrazovaných scén z legendy o Samsonovi. Samson, který díky svým vlasům disponuje nadlidskou silou, jako svůj první čin zabije holýma rukama lva, roztrhne mu čelisti a roztrhá ho vlastníma rukama; Ježíš kráčející po vodách Tiberiadského jezera. Tato scéna se nachází nad pravou stranou portálu. Je převzata z Evangelia podle Marka. Samson a Dalila. Tato scéna se nachází na jednom z hlavic malých oblouků vpravo od fasády. Tato scéna vypráví druhý nejoblíbenější příběh z legendy o Samsonovi: zradu Dalily. Dalila, žena z Gazy, svede Samsona. Uspí jeho ostražitost a využije jeho spánku, aby mu ostříhala vlasy. Právě ze svých nádherných vlasů však Samson čerpal svou sílu; boj svatého Jiří s drakem. Tato scéna se nachází v blízkosti postavy, která drží v ústech hostii a ukazuje své genitálie. Tato scéna se nachází na vnitřním oblouku velké pravé arkády. Tento obraz měl v 11. století v západní Evropě velký úspěch. Svatý Jiří je často zobrazován jako paladin, tedy jako rytíř z družiny Karla Velikého, podobně jako Roland, statečný a rytířský. Zobrazená scéna je nejoblíbenější ze života svatého Jiří. Je alegorií boje dobra proti zlu, apoštolů proti kacířství. Od 16. století kult svatého Jiří a toto zobrazení postupně mizí, když souboje s kopím a mečem ustupují střelným zbraním, zejména dělostřelectvu. mořská panna. Tato socha, představující ženu s rybím ocasem, je k vidění na hlavici sloupu poblíž portálu. Mořská panna je symbolem smilstva a pokušení. Ikonografie mořské panny v Poitou odkazuje také na legendu o mořské panně z Lusignanu; grif. Jedná se o bájné zvíře, jehož hlava, křídla a přední nohy jsou orlí a tělo, ocas a zadní nohy lví. Grif, který v sobě spojuje pozemskou sílu lva a nebeskou energii orla, je symbolem dvojí povahy Krista: lidské a božské. Je také symbolem duality, která existuje v člověku, rozpolceném mezi pozemskými statky a duchovní moudrostí; akrobatická scéna. Tato scéna se nachází na spodním oblouku levé arkádové klenby. Na jednom klínovém kameni žena balancuje na hlavě. Na jiném klínovém kameni ji doprovází hudebník na violu. Na obou stranách sledují scénu větší diváci, zobrazení pouze od pasu nahoru. Představuje tato scéna tajemství odehrávající se před kostelem? Je symbolem ovládnutí fyzického těla duchem a moudrostí? Nebo je to možná jen zobrazení scény z každodenního života, ukazující pouliční umělce v den svátku nebo pouti; sova napadená malými ptáky. Tato scéna je vytesána na jednom z hlavicových sloupů uprostřed pravé arkádové řady. Tato ikonografie symbolizuje židovský lid (sova), který je slepý, protože nepoznal Mesiáše, a je terčem posměchu křesťanů (malí ptáci); žnec a had. Tato scéna se nachází na jednom z levých hlavic pravého oblouku.

První patro průčelí

Prostřední arkáda náhled|střed|500px|střední arkáda

Střední arkáda obsahuje nahoře půlkruhem uzavřené okno zdůrazněné dvěma řadami kleneb. První klenba je zdobena palmetami a listovím. Druhá klenba připomíná téma převzaté od latinského básníka Prudence - psychomachii, tedy boj ctností a neřestí. Ctnosti jsou zastoupeny šesti rytíři, kteří nosí přilby, kroužkové zbroje a špičaté štíty, podobně jako rytíři na tapisérii královny Matyldy v Bayeux. Některé štíty jsou označeny křížem. Rytíři svými kopími probodávají kostlivé čertíky. Zatímco rytíři zaujímají hieratické pózy, čertíci jsou zkroucení a křečovití. Někteří ďáblové spáchají sebevraždu svým mečem. Ve středověku bylo gestikulování vnímáno negativně. „Gesticulátor” je posedlý ďáblem. Podobnou scénu lze vidět také v kostele Saint-Pierre d'Aulnay a v kostele v Argenton-Château.