Kostel Saint-Pierre (oficiálně Saint-Pierre de la Tour) je hlavní farní kostel ve francouzském městě Aulnay nalézajícím se na severovýchodě francouzského departementu Charente-Maritime v metropolitním regionu Nová Akvitánie.
Románský kostel byl pravděpodobně postaven v letech 1120–1140 na žádost kanovníků z Poitiers a stojí na místě, kde v galorománské době stál pohanský chrám a poté alespoň jedna křesťanská svatyně.
Během středověku byl kostel významnou zastávkou pro poutníky směřující do Santiaga de Compostela, než v následujících stoletích upadl do zapomnění. V 19. století byl znovuobjeven a v roce 1840 se stal jednou z prvních francouzských staveb, které byly zapsány na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.
Je rovněž významnou zastávkou na turistickém okruhu Route historique des trésors des Charentes, který umožňuje navštívit 30 veřejných a soukromých památek, reprezentativních pro civilní, vojenské a náboženské umění a pokrývajících téměř 4000 let historie oblasti Saintonge a Aunis.
Především je však jedním ze čtyř míst v departementu, která byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO jako součást poutních cest do Santiaga de Compostela ve Francii.
Kostel Saint-Pierre d'Aulnay, ležící na hranici bývalé diecéze Saintes a arcidiecéze Poitiers, je směsicí románského umění z Poitou a Saintonge a svou pověst vděčí bohatství svých sochařských dekorací a vyváženým proporcím.
Geografická poloha Farní kostel v Aulnay stojí na křižovatce dvou starých silnic, které byly ve středověku velmi frekventované, jedna spojovala města Melle a Cognac, druhá Melle a Saintes. Ta druhá se spojuje s cestou do Tours (Via Turonensis), která byla po několik století hlavní trasou, po které putovaly tisíce poutníků směřujících do Santiaga de Compostela.
Ačkoli obec Aulnay (dnes hlavní město kantonu Aulnay) je často nazývána Aulnay-de-Saintonge, toto starobylé vikomství se za starého režimu nacházelo v Poitou a kostel v té době patřil do diecéze Poitiers.
Historie Již před polovinou 11. století patřila křesťanská svatyně v Aulnay – budova starší než ta současná – benediktinskému klášteru Saint-Cyprien de Poitiers, jak dokládá kopiář tohoto opatství. Tato příslušnost byla v roce 1119 potvrzena papežem Kalixtem II. V roce 1122 (datace nové papežské buly) nebo krátce předtím byl kostel převeden pod kapitulu katedrály Saint-Pierre v Poitiers. Byli to kanovníci z Poitiers, kteří se rozhodli postavit současný kostel, a pravděpodobně zahájili stavbu krátce po jeho získání, i když žádná písemná zmínka o tom neexistuje. Kostel zůstal v jejich držení až do Francouzské revoluce.
Kostel nebyl příliš ovlivněn historickými událostmi. Nachází se na jedné z hlavních poutních cest vedoucích do Santiaga de Compostela (via Turonensis) a dlouho zůstával významnou zastávkou na poutní cestě, na půli cesty mezi Poitiers a Saintes.
Na rozdíl od mnoha ostatních kostelů v regionu vyvázl kostel bez úhony z bojů stoleté války, které po více než století sváděly v okolí francouzské a anglo-akvitánské armády.
Od 15. století však musel být objekt kostela rozsáhle opravován, protože tlak vyvíjený zvonicí (která byla v 14. století neuváženě zvýšena o jedno patro a kamennou věž) vyvolával obavy o integritu budovy kostela. Přibližně v této době byla na rohy západní fasády a po obou stranách hlavního portálu přidána řada opěrných pilířů.
Současně byly u portálu postaveny dvě kaple. Jedna z nich, upravená pro umístění křtitelnice, zůstala na svém místě až do počátku 19. století.
V době náboženských válek hugenoti, ovlivnění Obrazoborectvím prosazovaným Janem Kalvínem, odstranili několik vyřezávaných hlav ze západního portálu. Přibližně ve stejné době byl hlavní vchod (západní brána) uzavřen, aby se posílila struktura budovy. Jižní portál se tak stal jediným vchodem do kostela, až do roku 1756, kdy se biskup z Poitiers Martial-Louis de Beaupoil de Saint-Aulaire rozhodl zahájit radikální restaurátorské práce, které pokračovaly až do let 1769-1770 pod vedením jeho nástupce Jeana-Baptista-Luca Baillyho. Během tohoto období byla zvonice o jedno patro a kamennou věž zkrácena, aby byla zastřešena lehčí střechou. V roce 1758 byla vybavena novým zvonem.
Během revoluce byl kostel opět několikrát poničen. Dne 9. prosince 1792 se městská rada rozhodla odstranit jezdeckou sochu byzantského císaře Konstantina, která dosud zdobila západní fasádu. Po navrácení k bohoslužbám v době konkordátu z roku 1801 se kostel jevil jako „velmi poničený“ a musel být znovu restaurován.
Architektura
Oplocení, hřbitov a kontext místa Kostel je obklopen rozlehlým oploceným pozemkem, který umožňuje volný pohyb a pohled na architekturu kostela ze všech stran.
Tento pozemek je bývalým hřbitovem, na kterém se nachází mnoho náhrobků připomínajících sarkofágy, ale jejichž ryté nápisy pocházejí z 19. století. Je však pravděpodobné, že se jedná o velmi starou nekropoli, protože v 19. století byly při restaurování dlažby kostela nalezeny tři pohřební stély římských legionářů, které jsou v současné době uloženy v archeologickém muzeu v Saintes. Tito legionáři sloužili v římském vojenském táboře Aunedonnacum, který se nacházel v těsné blízkosti místa, kde později vyrostl románský kostel.
Na jižním svahu louky sousedící s kostelem odhalily nedávné archeologické vykopávky (od roku 2001) zbytky keltského chrámu z 1. a 2. století. Možná právě tento chrám, který byl částečně viditelný ještě na konci 18. století, dal kostelu jeho úplný název Saint-Pierre de la Tour.
V západní části hřbitova, naproti hlavní fasádě kostela, stojí kříž ze 14. století, který je od roku 1929 zapsán v doplňkovém seznamu historických památek.
Kříž v Aulnay má podobu sloupu, na jehož vrcholu je kříž zdobený sochami čtyř apoštolů rozmístěných podle čtyř světových stran: sv. Jan na severu, sv. Pavel na jihu, sv. Jakub Větší na východě a sv. Petr na západě. Postava svatého Jakuba s poutnickou brašnou přes rameno svědčí o tom, že Aulnay bylo zastávkou na cestě do Santiaga de Compostela, na půli cesty mezi Melle a Saint-Jean-d'Angély.
Umístění kostela, velmi vzdálené od současného městečka, lze tedy vysvětlit jeho pravděpodobnou příslušností k malé galorománské aglomeraci a skutečností, že původní kostel zde byl postaven již dlouho před 12. stoletím.
Styl a architektura Půdorys kostela odpovídá klasickému románskému stylu v oblasti Poitou: kostel má tvar latinského kříže a skládá se ze tří lodí. Hlavní loď má klenbu s lomeným obloukem, která spočívá na příčných obloucích na okrajích každého pole. Na obou stranách, téměř ve stejné výšce, jsou dvě boční lodě, které podpírají hlavní loď. I ty jsou zaklenuty lomeným klenutím a opatřeny příčnými oblouky.
Tato loď je rozdělena do pěti polí. Silné sloupy, které je ohraničují, tvoří oporu pro příčné oblouky prostřednictvím dvojitých sloupků, které stoupají do horní části a tak přesně člení prostor.
Sloupy také podpírají velké boční oblouky, které propouštějí do prostřední lodi světlo z pěti obloukových oken v každé boční lodi. Tato okna jsou skromných rozměrů a i za slunečného letního dne zachovávají v prostoru polotmu, která je vhodná pro rozjímání.
Za nimi je výrazný transept na východní straně lemován dvěma mělkými apsidami s klenutým stropem. Chór tvoří přímý oblouk, za nímž následuje půlkruhová apsida, rovněž zaklenutá klenbou. Je přímo osvětlen pěti okny podobnými oknům v bočních lodích, z nichž tři jsou vyříznuta v apsidě, což zdůrazňuje osu budovy, která je orientována na východ. Šířka apsidy je o něco menší než šířka hlavní lodi, což zajišťuje dobrý výhled z celé lodi. Osa chóru není přesným prodloužením osy lodi, ale je mírně posunuta směrem na sever.
Křížení transeptu zdůrazňují mohutné sloupové řady. Na jihu a severu nesou dva lomené oblouky, které se otevírají do obou ramen transeptu. Z jejich vrcholů, v rozích křížení, vycházejí čtyři pendenty, které se spojují a tvoří kruhovou základnu polokulovité kupole. Ta, žebrovaná osmi torickými rameny, slouží jako základna pro obdélníkovou věž nad ní.
Není přesně známo, odkud románští stavitelé brali kameny pro stavbu, ale kvalita použitého vápence byla vynikající. To se projevilo v pozoruhodné stavební konstrukci a umožnilo vytvoření sochařské výzdoby, která si dodnes zachovává svou srozumitelnost.
Orientální vlivy Některé orientální vlivy jsou patrné v dekoracích kostela. Například první oblouk vchodu je inspirován orientálními motivy. Hlavice sloupu s vyobrazením slonů je také inspirována motivy orientálního původu.
Odlitky těchto vyřezávaných dekorací s popisem vlivů, z nichž vycházejí, jsou k vidění v Cité de l'architecture et du patrimoine v Paříži.
Rozměry Analýza rozměrů potvrzuje dojem harmonie, který budova vyzařuje a který ohromuje všechny návštěvníky. Ten je dán také vyvážeností hmot, horizontálních a vertikálních linií, čistotou linií a oblouků, a to jak uvnitř, tak vně budovy. náhled|Půdorys kostela s umístěním fotografií použitých v článku.
Několik klíčových rozměrů budovy:
celková délka: 45,30 m; délka lodí: 27,80 m; šířka lodí: 13,60 m; šířka hlavní lodi: 6 m; šířka bočních lodí: 3 m; délka transeptu: 22,70 m; křížová loď: 6 m × 6 m; délka apsidy: 10 m; šířka apsidy: 5,80 m; tloušťka vnějších zdí: 1,90 m.
Sochařství Románské sochařství v Aulnay je považováno za jedno z nejvýznamnějších děl románského umění západní Francie, které se tehdy nacházelo v plném rozkvětu. Kombinuje ornamentální motivy nebo vlysy, které zdůrazňují architektonické tvary, bohatou středověkou fantazii prostřednictvím četných modillonů a především významné celky – zejména dva portály –, kde je soulad mezi náboženským poselstvím a románskými postavami výjimečný.
Kostel v Aulnay je také jedním z mála románských míst, kde lze velmi přehledně sledovat vývoj sochařství a navíc i pohled na svět v tomto období. Plodný dialog mezi teology, kteří stavbu zadali (kanovníci z Poitiers), a talentovanými sochaři na špici inovace učinil z Aulnay referenční bod, který v následujících desetiletích sloužil jako vzor pro mnoho staveb mezi Loirou a Gironde.
Tři dílny Vzhledem k absenci písemných pramenů museli historici umění provést důkladný výzkum, aby mohli sestavit ucelenou hypotézu o pořadí výstavby kostela a týmech sochařů, které se na stavbě postupně střídaly. Na základě podrobné a srovnávací analýzy sochařských stylů v rozsáhlé geografické oblasti se podařilo dospět k následující hypotéze.
Podle těchto prací v Aulnay pracovaly tři sochařské dílny, každá s vlastním stylem a každá na jiné části budovy.
První tým vytvořil sochy na vnější straně presbytáře a apsid, jižní portál a vnitřní hlavice křížové lodi a apsid. Stavba byla tedy, jak je tomu v románském umění často, zahájena na východní straně budovy. V této části je sochařství do jisté míry podřízeno architektuře, jejíž tvary umocňuje velmi propracovanou geometrickou výzdobou, která se táhne podél oblouků. Sochařské postavy, které jsou poměrně malé, jsou zasazeny do architektonického podkladu, klínů portálu, hlavic nebo modillonů.
Tito sochaři čerpali z několika identifikovatelných zdrojů, a to jak z oblasti Poitou (Parthenay le Vieux, Melle), tak ze Saintonge (Bazilika Saint-Eutrope de Saintes), ale v Aulnay projevili velmi originální talent, který se vyznačuje bohatostí, téměř precizností, kde výraz tváří dosahuje patetického účinku několika tahy dláta na kameni.
Druhý tým se zabývá horní částí jižní fasády transeptu a všemi vnitřními hlavicemi lodi. Tito sochaři používají dva typy sochařství: velmi přísnou, uspořádanou rostlinnou výzdobu, kde jsou zřejmé odkazy na antiku, ale také tváře a těla (draci, ptáci, akrobati...) s zcela novou přítomností.
Tato hustota živé hmoty a mistrovské zvládnutí reliéfu jsou dosaženy zejména zohledněním symetrie hlavice, což sochaři umožňuje, při dodržení pravidel rámce, vytvářet postavy, které se zdají být osvobozené a disponují určitou volností v prostoru.