Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou je soubor krátkých autobiografických vyprávění slovenské romské spisovatelky Eleny Lackové tak, jak je uspořádala a z romštiny přeložila zakladatelka moderní české romistiky Milena Hübschmannová. Z pohledu přiblížení života romské komunity majoritě se jedná o zásadní knihu, která se dostala i do širokého povědomí neromských čtenářů a kterou lze považovat za vůbec první reprezentativně vypravenou knihu romského autora v Česku.

Text je rozdělen do osmi bloků, z nichž každý je uveden romským příslovím a dále rozdělen do kratičkých kapitol. Hlavní dějová linka chronologicky popisuje neobyčejné životní osudy Eleny Lackové, po domácku zvané Ilona. Ač pocházela z chudé romské osady, vypracovala se postupně na čelní funkcionářku a osvětovou pracovnici, která zasvětila svůj život pomoci romské komunitě a ve zbývajících chvílích se věnovala psaní. Stala se mimo jiné první doloženou romskou spisovatelkou v Československu, první Romkou ze Slovenska, jež vystudovala vysokou školu, a první Romkou, která održela Řád Ľudovíta Štúra III. třídy. Kniha má nicméně i hlubší úroveň a představuje Knihu doplňuje kromě předmluvy Mileny Hübschmannové i rejstřík vybraných romských slov spolu s vysvětlivkami.

Milena Hübschmannová se s Elenou Lackovou poprvé potkala coby vysokoškolská studentka a od té doby je pojilo dlouholeté přátelství. V roce 1976 začala Hübschmannová dojíždět pravidelně za Lackovou, tehdy již vdovou, a začala natáčet na magnetofonové pásky Elenina životopisná vyprávění. Natáčení probíhala několikrát do roka po dobu osmi let. Hübschmannová nahrávky poté přepisovala a nejprve z jejich vybraných částí sestavila hodinový rozhlasový pořad. Na základě kladných ohlasů se posléze rozhodla zpracovat vyprávění i knižně. Kniha byla dokončena v roce 1986 a i když ji plánovalo vydat několik vydavatelství, bylo její vydání nejprve znemožněno z ideových a po pádu komunismu z ekonomických důvodů. Několik úryvků bylo otištěno v letech 1994 a 1996, přičemž v roce 1997 nakladatelství Triáda vydalo plnohodnotnou verzi. Elena Lacková skonala v roce 2003 a tak se i přes značné průtahy vydání knihy dožila.

Kromě češtiny, v nichž se dočkala již několika vydání, byla kniha posléze vydána i v anglickém a francouzském překladu a v roce 2022 následoval překlad do slovenštiny. Knihou byla ve své tvorbě ovlivněna například Britka romského původu Louise Doughtyová a text byl použit irským spisovatelem Columem McCannem při přípravě svého románu Zoli.

Shrnutí děje

Mladá léta

Příběh začíná popisem rodiny Eleny Lackové, především rodičů, kdy její romský otec, Mikuláš Doktor, poznal za první světové války v Rusku její matku Marii, tehdy patnáctiletou neromskou osiřelou Polku z Varšavy. Otec si matku, tehdy již s jejich prvním synem, dovezl do romské osady u slovenského města Veľký Šariš (v textu označovaného pouze jako Šariš), které se nachází v blízkosti města Prešov na východním Slovensku. Lacková dále popisuje své dětství a život v romské osadě, kterého si i přes velkou bídu a chudobu velmi cení. Líčí soužití s neromskými sedláky v meziválečné době, kteří se k nim chovali povýšeně, a jako příklad uvádí mimo jiné příhodu, kdy sedláci namluvili Romům, že na nádraží stojí vagony s alkoholem a vybídli je, aby si šli natočit i pro sebe. Romové šli a pili, ve vagonech bylo ale leštidlo na nábytek a tak sedm lidí včetně jednoho malého chlapce zemřelo a čtyři oslepli. Zmiňuje ale i hodné neromy, gádže, kteří se Romům v osadě snažili pomáhat. Lacková vzpomíná i na příhody s místním panstvem, které v této době občas dojíždělo na šarišský zámek, nebo na místní Židy.

Muži z jejich osady se většinou živili jako hudebníci, zatímco ženy nádeničily u sedláků. Naprostá většina Romů navíc mluvila pouze romsky a jen trochu slovensky. Spolu s obyvateli osady Lacková líčí i jejich zvyky a pověry, například víru v muly, duše zemřelých, které se zjevují živým. Společenský život osady se utvářel kromě jiného i vyprávěním pohádek, na které se scházeli i dospělí a které trvaly i celé hodiny, nebo chozením na poutě, kde se potkávali Romové ze širokého okolí. V době dospívání se vyprávění stáčí ke svatbám sester a k vlastním námluvám zakončeným svatbou s Jozefem Lackem z Kapušan.

Válka a divadelní hra

Jako jediná Romka vychodila Lacková místní školu, protože si její maminka přišla stěžovat, že se jí učitelka nevěnuje. Ve čtrnácti letech začala Elena s prvními pokusy psát básničky, které pak dala přečíst svému učiteli a díky němu se o ní dozvěděli i v novinách. Chtěli o ní napsat reportáž, jenže mezitím došlo k nástupu fašizmu a Romové byli postaveni mimo zákon. Lacková dále popisuje vzrůst protiromských nálad po vzniku Slovenského štátu a během druhé světové války, násilné rušení osad a vyhánění Romů za město, jejich odvody na nucené práce a šikanování ze strany příslušníků Hlinkovy gardy. Její rodina byla nucena si zřídit nouzovou chatrč za městem, na zalesněném pahorku jménem Korpáš. Ke konci války u sebe v chatrči její rodiče schovávali gruzínského partyzána a museli snášet i návštěvy nacistických vojáků. Těsně před koncem války Eleně umřela malá dcerka.

Po válce započal nábor pracovní síly do českého pohraničí a mnoho Romů vidělo práci v Čechách dost idylicky. Lackovi, tehdy se dvěma dětmi, se odstěhovali na Kladno a dostali ubytování ve vyklizené prádelně, suterénní místnosti s malým okénkem u stropu. Lacková tuto místnost líčí nadšeně jako jejich první skutečný byt. Nedlouho po příjezdu se jim narodilo třetí dítě. Jozef ale začal být Eleně nevěrný s jednou sousedkou a tak se rodina po roce odstěhovala zpátky na Slovensko. Lacková zmiňuje zklamání z toho, že je coby Romy nejprve nechtěli vzít do komunistické strany, o níž předpokládali, že se k nim budou straníci konečně chovat jako k sobě rovným. Nedlouho po válce Lacková sepsala a s místnimi nacvičila divadelní hru Hořící cikánský tábor, popisující utrpení Romů za války a přetrvávající nerovnost. Ačkoliv ji zpočátku od psaní hry odrazovali nejen lidé z osady, ale i vlastní rodina, tak hra zaznamenala ohromný úspěch. První představení proběhlo v Šariši a o zvěst o "prvním cikánském divadle" se dostala až na ministerstvo do Prahy. Lacková se svým souborem nakonec během více než dvou let odehrála 106 představení po celém Československu, hodně se o nich psalo v novinách, a ona sama se dostala do povědomí vlivných lidí. Její muž ale propadl alkoholu a začal ji doma bít.

Pomoc druhým Romům

Lacková manželovi dohodila práci na zdravotnickém referátu na KNV Prešov a sama začala v roce 1951 pracovat jako osvětová inspektorka. Objížděla romské osady v kraji a pomáhala Romům s hledáním ubytování, s přesunem za prací do Čech apod. Ve svém vyprávění popisuje velkou bídu některých osad i poválečnou upadlou morálku mezi mnoha Romy. Na bídu romských osad upozorňovala i na oficiálních místech, dostávalo se jí však většinou jen planých slibů. V rámci své práce obdržela několik vyznamenání a setkala se i s prezidentem Gottwaldem na Pražském hradě. Její malý synek prodělal těžký zápal mozkových blan s trvalými následky, na které později ve svých čtrnácti letech umřel.

Na počátku šedesátých let procházela krizí a odstěhovala se s dětmi od manžela do Ústí nad Labem, kde dostala místo v parku kultury a oddechu. Muž se k ní později přestěhoval, ale táhlo ho to zpět do Prešova a tak se celá rodina nakonec vrátila. Ještě během pobytu v Ústí Lackovou v práci vybídli, aby si rozšířila vzdělání, a ona tak ve třiačtyřiceti letech nastoupila na Fakultu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy. Kvůli nedostatku peněz musela studium po dvou letech přerušit a přivydělávat si rok prodejem na poutích. Poté se musela začít starat o vnoučata a studium tak dokončila až po pár letech, už coby padesátiletá babička devíti vnoučat. Přístup k Romům se ale mezitím zhoršil a v Prešově nemohla najít místo. Skončila jako osvětářka a knihovnice v Lemešanech. Vyprávění Lacková uzavírá popisem života na důchodě, kdy píše a přivydělává si sběrem objednávek vesničanů na kolorované fotografie.

Ukázky

Kniha popisuje nejen životní příběh Eleny Lackové, ale především její první část přibližuje i tehdejší romské zvyky a jistou roztříštěnost romské komunity. Do textu jsou často vkládána romská slova či celá rčení, jak je patrno z následujícího úryvku:

Vyprávění na mnoha konkrétních příkladech ukazuje nerovnost a podřadné postavení, které Romové vůči sedlákům, gádžům, na tehdejším Slovensku měli. Následující ukázka líčí okolnosti prvního představení divadelní hry Hořící cikánský tábor, kterou Lacková sama napsala a secvičila:

Na několika místech se ve vyprávění projevuje komplex méněcennosti, který Elena Lacková měla kvůli své tmavé barvě pleti a u kterého v následující pasáži vysvětluje, že je přítomen i v celé romské komunitě:

Odkazy Reference

Literatura Kvalifikační práce

Recenze

Související články Romská menšina na Slovensku Romská literatura

Externí odkazy

Kategorie:Knihy z roku 1997