Valère Novarina (4. května 1942 Chêne-Bougeries, Švýcarsko – 16. ledna 2026 Neuilly-sur-Seine Hauts-de-Seine) byl francouzsko - švýcarský dramatik, esejista, režisér, fotograf a malíř.

Životopis náhled|Valère Novarina a Michel Butor

Rodinný původ Valère Novarina, první dítě architekta Maurice Novariny (1907–2002) a herečky Manon Trollietové, mladší sestry básníka Gilberta Trollieta, se narodil 4. května 1942 v Chêne-Bougeries, na předměstí Ženevy. Jeho bratr Patrice, architekt a vizuální umělec, se narodil 30. června 1944. Valère Novarina prožil své dětství a dospívání v Thonon-les-Bains, městě v oblasti Savoyard Chablais.

Studium Po absolvování střední školy studoval filozofii a filologii na Sorbonně a napsal univerzitní diplomovou práci na téma „…Antonin Artaud, divadelní teoretik».Voir sur applis.univ-tours.fr.

Divadelní kariéra Jeho první hru (L'Atelier volant) uvedl v roce 1974 Jean-Pierre Sarrazac. V roce 1976 napsal na žádost Marcela Maréchala hru Falstafe, volnou adaptaci dvou her Jindřicha IV. od Williama Shakespeara, který ji v roce 1975 vytvořil v Théâtre du Gymnase v Marseille. V roce 1987 se proslavil uvedením své hry Le Discours aux animaux, zejména ve Villeneuve-lès-Avignon v rámci Avignonské slavnosti s památným vystoupením André Marcona.Voir sur franceculture.fr. Režíroval několik svých her Drama života, Ty, kdo obýváš čas, Já jsem, Tělo člověka, Zahrada poznání, Rudý původ, Scéna, Neznámý čin, Pravá krev. Produkoval dva programy pro Atelier de création radiophonique o France Culture Divadlo uší (1980) a Činely dřevěného muže ze sudu Sud se rozezní (1994). V kinematografii byly tři filmy použity úryvky z jeho textů: Zanzibar (1989), režie Christine Pascal, Soigne ta droite (1987) a Nouvelle Vague (1990), režie Jean-Luc Godard. Valère Novarina vstoupil do repertoáru Comédie-Française v roce 2006 s L'Espace furieux (1997)Voir sur applis.univ-tours.fr.. Byl dlouholetým pravidelným hostem Avignonského festivalu, kde býval pravidelným hostem již od prvního funkčního období Bernarda Faivre d'Arciera. V roce 2007 zahájil festival v Cour d'Honneur svou inscenací L'Acte inconnu. V roce 2015 uvedl svou hru Le Vivier des Noms v Cloître des Carmes, kde se setkala s velkým úspěchem. V roce 2017 kandidoval na 37. místo ve Francouzské akademii, které se uvolnilo po smrti Reného Girarda, ale zvolen byl Michel Zink.

Valère Novarina zemřel dne 16. ledna 2026 v Americké nemocnici v Paříži ve věku 83 let.

Ceny a ocenění Komandér Řádu umění a literatury (1995)Commandeur le 21 mars 1995: Archives des nominations et promotions dans l'ordre des Arts et des Lettres. Důstojník Čestné legie (2025) Rytíř Čestné legie (2001)

Novarinovo divadlo Podle Nicolase TremblayeNicolas Tremblay. Le théâtre et l'origine dans l'œuvre de Valère Novarina. Thèse de doctorat de littérature. Univ. Québec Montréal, 2008 : 191 s. Lire en ligne.

Novarinovo divadlo, posedlé Slovem a jeho zjevením, neustále vyvolává rozdělení mezi Tělem a Hlasem, v nadbytku radostném, který připomíná prvotní oslavu.Jeho divadelní teorie a filozofické myšlení jsou uvedeny v jeho brožuře Pro Louise de Funèse, následované Dopisem hercům (které byly spolu s dalšími texty znovu vydány v (Před projevem v roce 1999) pro opětovné prozkoumání jeho skladeb, což může být někdy znepokojivé. V konečném důsledku se zdá, že základní a opakující se otázka v Novarinově díle je Proč je člověk obdařen řečí? Jinými slovy, proč se maso a jazyk spojily? Odtud pramení celý problém s otvorem, kterým řeč prochází tělem. V divadle se podle Valèra Novariny konečně poprvé setkáváme s odhalením věčného zázraku: přicházíme poslouchat zvířata mluvit.

Pro Novarinu, «Divadlo nám umožňuje znovu získat vědomí že jazyk není řetězcem mechanických pojmů, ale fluidem, tancem, živou substancí « Využívá slova, zkoumá jazyk, samotnou podstatu, která vyplňuje prázdnotu na jevišti a dává postavám podstatu.». V knize Le Vivier des noms je během padesáti dvou nezávislých scén evokováno, vyvoláno a představeno 1 100 postav, opravdové básnické magma, kde se slova hladí a zároveň se vyhýbají a odhalují lidskou podstatu».

Kariéra

Herec 1968: Muž se rovná muži od Bertolta Brechta, režie Jean-Pierre Dougnac, Théâtre du Midi 2013: Les Pieds bleus, čtení textů a písní z díla Valère Novariny, za doprovodu Christiana Paccouda zpěvem a akordeonem, Théâtre des Bouffes-du-Nord (Paříž) a Festival des Fromages de Chèvres (Courzieu)

Režisér 1986: Drama života, Festival d'Avignon, Festival podzimu v Paříži, Théâtre Nanterre-Amandiers 1989: Vy, kdo obýváte čas, Festival d'Avignon 1991: Jsem, Festival podzimu v Paříži, Théâtre de la Bastille 1995: Tělo člověka, Festival d'Avignon, Théâtre du Rond-Point 1997: Zahrada uznání, Théâtre de l'Athénée Louis-Jouvet 2000: Červený původ, Festival d'Avignon, Festival podzimu v Paříži, Národní divadlo La Colline, Národní divadlo Štrasburk 2003: Scéna, Théâtre de Vidy (Lausanne), Národní divadlo La Colline 2006: Zuřivý prostor, Comédie-Française 2007: Neznámý akt, Festival d'Avignon, Národní divadlo La Colline, TNP Villeurbanne 2009: Monolog Adramélecha, Théâtre de Vidy, Théâtre de la Bastille 2009: Imaginární opereta (Képzeletbeli Operett), Debrecen 2011: Skutečná krev, Odéon-Théâtre de l'Europe 2012: Létající dílna, Théâtre du Rond-Point 2015: Nádrž jmen, Cloître des Carmes, Festival d'Avignon 2019: Imaginární zvíře, Národní divadlo La Colline

Díla

Divadlo L'Atelier volant (1974), divadelní hra Falstafe d'après Henry IV de William Shakespeare (1976), premiéra v théâtre du Gymnase v Marseille a repríza v Théâtre national de Chaillot, vyd. Ch. Bourgois; reedice P.O.L, 2008 Le Babil des classes dangereuses (1978), divadelní román, vyd. Ch. Bourgois (reedice 2011) La Lutte des morts (1979), divadelní román, vyd. Ch. Bourgois Lettre aux acteurs (1979), vyd. l'Énergumène Le Drame de la vie (1984), premiéra na Festival d'Avignon, repríza na Festival d'automne à Paris, vyd. P.O.L; reedice Poésie/Gallimard, 2003; nová verze Le Drame de la vie - fragment, premiéra v Théâtre Nanterre-Amandiers Le Monologue d'Adramélech (1985), premiéra na Festival d'Avignon, repríza na Festival d'automne à Paris Cent dessins (1986) Pour Louis de Funès (1986) Le Discours aux animaux (1987), premiéra na Festival d'Avignon, repríza na Festival d'automne à Paris Théâtre (1989); svazek shromažďuje prvních pět textů Valère Novariny: L'Atelier volant, Le Babil des classes dangereuses, Le Monologue d'Adramélech, La Lutte des morts, Falstafe Le Théâtre des paroles (1989, reedice 2009) Vous qui habitez le temps (1989), premiéra na Festival d'Avignon, repríza na Festivalu d'automne à Paris Pendant la matière (1991) Je suis (1991), premiéra v Théâtre de la Bastille v rámci Festivalu d'automne à Paris L'Animal du temps (1993), divadelní adaptace L'Inquiétude (1993), divadelní adaptace premiéry na Festivalu d'Avignon, repríza na Festival d'automne à Paris Le Feu (1994), napsáno s Thérèse Joly La Loterie Pierrot (1995) La Chair de l'homme (1995), premiéra na Festivalu d'Avignon Le Repas (1996) Le Jardin de reconnaissance (1997), premiéra v théâtre de l'Athénée Louis-Jouvet L'Espace furieux (1997), zařazeno do repertoáru Comédie-Française L'Avant-dernier des hommes (1997) L'Opérette imaginaire (1998) Devant la parole (1999) L'Origine rouge (2000), premiéra na Festivalu d'Avignon L'Équilibre de la croix (2003) La Scène (2003), premiéra na Festival d'Avignon a repríza v théâtre de Vidy (Lausanne) Lumières du corps (2006), sbírka aforismuů o divadle, vyd. P.O.L L'Acte inconnu (2007), premiéra na Festivalu d'Avignon (dvůr cti) Le Monologue d'Adramélech (2009), vyd. P.O.L L'Envers de l'esprit (2009), vyd. P.O.L Le Vrai Sang (2010), premiéra na Odéon-Théâtre de l'Europe (režie autora)Site de l'Odéon., leden 2011, vyd. P.O.L, 2011 Je, tu, il (2012), éditions Arfuyen La Quatrième Personne du singulier (2012), vyd. P.O.L Jean Dubuffet, Valère Novarina, Personne n’est à l’intérieur de rien (Correspondance, 1978-1985), L’Atelier contemporain, 2014 Le Vivier des noms (2015), vyd. P.O.L Voie négative (2017), vyd. P.O.L L'Homme hors de lui (2018), premiéra v Théâtre national de la Colline (režie autora), vyd. P.O.L L'Animal imaginaire (2019), vyd. P.O.L, premiéra (režie autora) na Odéon-Théâtre de l'Europe Le Jeu des Ombres (2020), premiéra v TNP Villeurbanne na Fabrique A v Avignonu, vyd. P.O.L Les Personnages de la pensée (2023), premiéra v Théâtre national de la Colline (režie autora), vyd. P.O.L

Audioknihy Imaginární opereta, produkce Compagnie Claude Buchvald, Paříž, 1999. Rozprava ke zvířatům od André Marcona, Tristram, Auch, 2004. Pravá krev, Heroes-Limit, Ženeva, 2006. Neznámému bohu, sekvence z knihy Tělo člověka a scéna z knihy Rudý původ od Laurence Mayora a Daniela Znyka, ed. POL/ Last strip, 2006. Časopis dramatu, Reading, 1981, Modré nebe, Coutras, 2009.

Román Klíč k jazykům (2023), vydané nakladatelstvím POL

Překlady " Kniha Ámosova » (s Marcem Dubreucqem) v Bibli, Paříž, Bayard, 2001 Rudý původ (2000), přeložila Flavia Goian (překlad ve vývoji, 2024)

Ceny Cena Marguerite-Durasové 2003 za knihu Rudý původ Velká cena Francouzské akademie za divadlo 2007 Molières 2011 Nominace na Molièrovu cenu pro nejlepšího žijícího frankofonního autora za román Le Vrai Sang Cena za nejlepší novou hru ve francouzštině od Unie kritiků 2011 za hru Le Vrai Sang Cena Jeana-Arpa za frankofonní literaturu 2011 za celé jeho dílo

Pocty Pocta mu byla vzdána ve Štrasburku 30. a 31. března 2012 u příležitosti předávání ceny Jeana-Arpa v rámci 7 evropských literárních setkání.

V srpnu 2018 bylo jeho dílo tématem sympozia v Kulturním centru Cerisy, které pořádali Marion Chénetier-Alev, Sandrine Le Pors a Fabrice Thumerel.

Díla Philippe Barthelet, Valère Novarina Slova skauta, Paříž, Pierre-Guillaume de Roux, 2014. Pierre Jourde (ed.), The Voice of Valère Novarina, sborník z kolokvia ve Valence, L'Écarlate / L'Harmattan, 2004. Alain Berset (režie), Valère Novarina, divadla slovesa (kolektivní), José Corti, 2001 Olivier Dubouclez, Valère Novarina — The Physics of Drama, Dijon, Les Presses du réel, 2005 Claude Buchvald, Valère Novarina. Na scéně (2014), vydal Presses universitaires de Vincennes, coll. " Divadla světa » videa : Natočená intervence do díla za přítomnosti Valèra Novariny. Valère Novarina. Na jevišti, setkání Valèra Novariny a Clauda Buchvalda, konference knihovny Univerzity Paříž-VIII-Vincennes-Saint-Denis vysílaná na Octavianě, (Digitální knihovna Univerzity Paříž-VIII, 2015. Lydie Parisse, La Parole trouée. Beckett, Tardieu, Novarina, Paris, Classiques Garnier, coll. " Archiv moderních dopisů „, 2019, s. 115–154.“

Články Philippe Di Meo, « Le théâtre séparé » (entretien avec Valère Novarina), Furor, Lausanne, no 5,‎ janvier 1982, s. 88 Philippe Di Meo, « Travailler pour l'incertain ; aller sur la mer ; passer sur une planche » (entretien avec Valère Novarina), L'Infini, no 19,‎ 1987, s. 97 Valère Novarina, revue Europe, no 880, 2002 Ilias Yocaris, « Une poétique de la déformation : note sur l'idiolecte de Valère Novarina », Texto !, XXII, 1, janvier 2017 « La grande révolte de Valère Novarina »

Filmografie The Scene (video), DVD seriálu, POL/ Last Tape, 2006 O čem se mluvit nedá, to se musí říci o Raphaelovi O'Byrneovi, 2002

Odkazy

Poznámky Viz Jean-Luc Godard, filmový „akustik“ od Louise-Alberta Serruta, L’Harmattan, 2011. Autor zde podrobně rozebírá využití textů Valèra Novariny ve filmu Nová vlna.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Komandéři Řádu umění a literatury Kategorie:Rytíři Řádu čestné legie Kategorie:Rozhlasoví režiséři Kategorie:Švýcarští fotografové Kategorie:Divadelní teoretici Kategorie:Francouzští divadelní režiséři Kategorie:Muži Kategorie:Narození 4. května Kategorie:Narození v roce 1942 Kategorie:Úmrtí 16. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 2026 Kategorie:Úmrtí v Neuilly-sur-Seine