Kostel Saint-Martin de L'Isle-Adam je katolický farní kostel nalézající se ve francouzské obci L'Isle-Adam v departementu Val-d'Oise v metropolitním regionu Île-de-France. Jde o architektonicky velmi jednotnou stavbu v renesančním slohu, vybudovanou s přestávkami mezi lety 1487 a 1567 pod vedením nejméně dvou různých architektů. Vliv gotiky zůstává patrný v půdorysu, struktuře západního portálu a v žebroví klenby.

Velký požár v roce 1661 nezanechal na stavbě výraznější stopy. Velká francouzská revoluce však měla za následek ztrátu vitráží a poškození soch. Restaurování ve třetí čtvrtině 19. století bylo spojeno s kompletní rekonstrukcí mnoha sochařských prvků, někdy bez věrnosti původnímu vzoru.

Rozšíření z téže doby, zahrnující zejména dvě horní patra zvonice a novou mariánskou kapli na jihu, byla naopak provedena ve stylu rané renesance. Interiérové vybavení kostela je mimořádně bohaté, pochází z různých zdrojů a v 19. století jej shromáždil abbé Grimot.

Lokalizace Kostel se nachází ve francouzském departementu Val-d'Oise, v obci L'Isle-Adam, přímo v centru města jižně od radnice. Západní průčelí vede do ulice Rue Saint-Lazare a podél severní strany kostela se táhne ulice Grande-Rue. Kostel obklopuje malá zahrada, kterou sdílí s farou, Muzeem Henriho Senlecqa a sociální pobočkou radnice. Díky tomu lze celou stavbu obejít a v zahradě objevit bustu abbého Grimota, sloup se soškou svaté Barbory, část západního portálu vyměněnou při restaurování, soubor gotických sloupků zasazených do kamenného zdiva a další pozůstatky.

Historie Kostel svatého Martina je prvním farním kostelem v L'Isle-Adam postaveným přímo pro tento účel, neboť městečko je mladšího původu než starobylá obec Nogent, která je zmiňována již k roku 862 a vlastní farní kostel měla od velmi dávných dob. Ten byl rovněž zasvěcen svatému Martinu z Tours a do roku 1120 jej spravovali cisterciáčtí mniši, poté byl darován opatství Saint-Martin v Pontoise.

Obyvatelé L'Isle-Adam mohli navštěvovat mše v kolegiátním kostele převorství Notre-Dame-et-Saint-Godegrand, založeném 30. května 1014 Adamem I. z L'Isle. Zdejší mniši byli řeholními kanovníky řádu svatého Augustina. V roce 1147 byla tato kolegiátní svatyně povýšena na farní kostel a podřízena převorství Saint-Martin-des-Champs v Paříži. Tento stav trval až do roku 1300, kdy biskup z Beauvais farnost v L'Isle-Adam zrušil a přičlenil ji k farnosti v Nogentu a zčásti k Jouy-le-Comte. Kostel v Nogentu utrpěl vážné škody během stoleté války, ale bohoslužby se v něm konaly až do definitivního dokončení nového kostela v L'Isle-Adam. Poslední farář z Nogentu, Michel Daincourt, byl jmenován v roce 1540.

Projekt výstavby nového kostela se zrodil koncem 15. století, protože ten v Nogentu již kapacitně nestačil a šlechtic Antoine de Villiers si přál mít svatyni v blízkosti svého hradu v L'Isle-Adam. Realizace se ujal jeho mladší bratr Louis de Villiers de L'Isle-Adam, který byl v roce 1487 zvolen biskupem v Beauvais, a to za finančního přispění místních obyvatel. Ačkoliv nebyl kostel zcela dokončen, byl poprvé vysvěcen 20. července 1499. Architektem byl pravděpodobně Pierre Le Mercier, autor sousedního kostela v Champagne-sur-Oise.

Od roku 1537 pověřil nový pán panství, konetábl Anne de Montmorency, dokončením stavby Jeana Bullanta, architekta zámku v Écouenu. Práce trvaly dalších třicet let. Jako poslední byla dokončena severní boční loď, k čemuž v roce 1567 finančně přispěl převor Pierre Massin. Druhé vysvěcení proběhlo 1. října téhož roku za účasti konetábla a celebroval jej Odet de Coligny. Teprve od tohoto data přestal sloužit starý kostel v Nogentu. Mezi lety 1610 a 1776 bylo v kostele pochováno celkem 800 laiků a 22 kněží, přičemž jejich epitafy byly vytesány přímo do podlahy, bez náhrobních kamenů.

Kostel svatého Martina, vážně poškozený požárem na Vánoce 25. prosince 1661, byl rychle opraven díky štědrosti knížete Armanda de Bourbon-Conti, majitele zámku v L'Isle-Adam. Horní patro zvonice však nebylo přestavěno.

Dne 28. února 1793 byl kostel na základě hlasování 154 občanů města uzavřen pro katolické bohoslužby a 18. března zde byl zřízen kult Rozumu. Tato epizoda však měla jen krátké trvání a pravidelné mše byly obnoveny hned 15. března následujícího roku po předchozí petici. Revoluce nicméně zanechala své stopy v podobě četných aktů vandalismu, které se dotkly především sochařských prvků.

Dne 16. října 1802, v den zřízení diecéze Versailles, bylo L'Isle-Adam k této diecézi připojeno, čímž přestalo spadat pod Beauvais. Hřbitov obklopující kostel byl v roce 1827 zrušen a přeměněn na zahradu. Teprve za působení abbého Jean-Baptista Grimota, v letech 1848 až 1885, došlo k celkové obnově a bohatému vybavení interiéru. Z iniciativy tohoto abbého byl portál od roku 1859 rozsáhle restaurován žákem Viollet-le-Duca, Félixem Roguetem. Zvonice byla v roce 1869 zvýšena podle vzoru kostela Nejsvětější Trojice v Paříži.

Celá stavba je od 8. prosince 1941 zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

Popis Celkový přehled

Kostel s pravidelnou orientací (východ–západ) sleduje půdorys kříže. Skládá se z hlavní lodi o čtyřech polích, kterou doprovázejí boční lodi; z vystupujícího transeptu (příčné lodi); z chóru o třech polích s polygonálním závěrem, k němuž přiléhají dvě boční lodi pouze do úrovně druhého pole, a ze zvonice tyčící se nad prvním polem jižní boční lodi.

Boční lodi mají čtvercový půdorys a jejich šířka mírně přesahuje polovinu šířky hlavní lodi. Pole hlavní lodi a první dvě pole chóru jsou obdélníková a mají identické rozměry. Křížení transeptu odpovídá přibližně dvěma těmto polím, a proto první pole severního a jižního ramene transeptu odpovídají dvěma polím bočních lodí.

Ramena transeptu se však rozšiřují dále: na severu o kapli Louise Françoise de Bourbon-Conti, která není klenutá, ale má stejné rozměry jako severní rameno, a na jihu o kapli o třech polích. Tato mariánská kaple je o něco užší než první pole jižního ramene transeptu a tvoří ji velmi krátké obdélníkové pole, po němž následuje čtvercové pole (o něco menší než křížení) a nakonec pole ve tvaru zploštělého půlkruhu (hemicyklu).

Pohřební kaple byla přistavěna v roce 1776 a mariánská kaple vznikla v letech 1875 až 1878. Kromě těchto kaplí pochází z 19. století také dělící stěna oddělující prostor pod zvonicí od zbytku kostela a horní část zvonice. Všechny ostatní části této velmi homogenní stavby pocházejí z období 1487–1567, případně z 60. let 17. století (prvky opravené po požáru v roce 1661).

Exteriér

Západní portál představuje pravděpodobně nejstarší prvek kostela a pochází tedy z první stavební etapy na konci 15. století. Jeho kompozice zůstává věrná gotickým tradicím, ale půlkruhový oblouk (archivolta) již odráží vliv renesance. V důsledku poškození během revoluce a následných úprav a restaurování v roce 1859 byl vzhled portálu zásadně pozměněn. Přesto zůstává bohatě zdobený, s množstvím baldachýnů, sošek a rostlinných motivů.

Dvě řady sošek v klenbě čtyřnásobné archivolty byly restaurovány, neboť před zahájením prací z nich zbývaly pouze úlomky. Vnitřní řada představuje apoštoly, vnější pak personifikace ctností. Zdá se, že podoba původních sošek byla obnovena s velkou pečlivostí. Totéž však nelze říci o dvou sloupech po každé straně; ty vznikly bez historické předlohy a výrazně se liší od původních sloupů, jejichž ukázka je vystavena v kostelní zahradě. Podobně i kvalita sochařského zpracování vlysů byla v 16. století vyšší, což dokládají dochované fragmenty.

Obě strany špalety byly upraveny a čtyři sošky střídající se se zmíněnými sloupy jsou rovněž nové – představují Smrt, Poslední soud, Ráj a Peklo. Vyřezávané dřevěné dvoukřídlé dveře pocházejí také z restaurování v druhé polovině 19. století a byly zhotoveny podle návrhů Félixe Rogueta. Původní portál byl velmi prostý a na jeho tympanonu byla malba svatého Martina dělícího se o plášť.

Západní průčelí je lemováno dvěma opěrnými pilíři, z nichž pravý je zakončen stříškou (chaperonem), zatímco levý zůstal nedokončený, nebo nebyl po požáru v roce 1661 řádně opraven. Horizontálně je průčelí rozděleno vlysem s relativně prostými rozvilinami střídajícími se s akantovými palmetami. V horní části stěny je prolomeno velké rozetové okno osvětlující hlavní loď. Vrchol stěny zakončuje kladí (entablement), které plynule pokračuje i na ostatních fasádách kostela.

Vpravo před zvonicí stojí od roku 1740 schodišťová věžička z kvádříkového zdiva. Samotná zvonice přišla o své horní patro při požáru v roce 1661. Poté měla pouze jedno podlaží se dvěma akustickými okny na každé straně, začínající přesně v úrovni, kde končí hlavní loď. V roce 1869 bylo přistavěno elegantnější druhé patro se zkosenými nárožími a sloupy v rozích, zakončené balustrádou. Nad ním následuje třetí podlaží tvořené velkou osmibokou lucernou se dvěma půlkruhovými okny na každé straně, rámovanými pilastry. Styl rané renesance je zde dokonale napodoben. Lucerna je korunována kamennou kupolí s malou vížkou na vrcholu, rovněž završenou kupolí. Celá stavba dominuje městu svou výškou přibližně 42 metrů.

Ostatní fasády kostela se vyznačují velkou prostotou, ale velmi pečlivým provedením z opracovaného kamene. Všechny okenní otvory jsou zakončeny půlkruhovým obloukem s renesanční kružbou o dvou či třech polích, s výjimkou horních oken hlavní lodi, která jsou velmi malá a bez kružeb. Přísně vertikální opěrné pilíře jsou členěny římsami a zakončeny stříškami. Hlavní loď zpevňují na každé straně tři jednoduché opěrné oblouky a chór jeden na každé straně; tyto oblouky se opírají o pilíře, které byly pro tento účel prodlouženy.

Severní pohřební kaple je postavena ve stylu Ludvíka XVI. a pokryta kamennými deskami. Mariánská kaple, stejně jako horní patra zvonice z téhož období, je vybudována ve stylu rané renesance. Nahradila původní sakristii a po stranách ji osvětlují dvě široká okna s kamennými pruty, v závěru pak tři o něco užší okna. Na východní a západní straně k ní přiléhají dvě malé budovy, z nichž jedna slouží jako sakristie. Střecha severní boční lodi je pokryta plochými taškami, jinak na celém objektu od oprav po požáru v roce 1661 dominuje břidlice. Nad křížením transeptu se tyčí malý sanktusník.

Interiér Hlavní loď

Vnitřní prostory kostela (bez započtení pohřební a mariánské kaple) dosahují šířky přibližně 17 metrů a délky 44 metrů. Interiér je poměrně střídmý, vykazuje však stejnou jednotu jako fasády a díky světlé barvě použitého kamene působí velmi prosvětleně. Hlavní loď je vysoká 16 m, boční lodi pak 7,5 m. Hlavní loď je propojena s bočními loděmi půlkruhovými arkádami, které jsou jedinými prvky dodávajícími lodi výraznější charakter. Pohled návštěvníka se jinak rychle stáčí k transeptu a chóru, kde větší tvarová složitost odvádí pozornost. Vysoké stěny nad arkádami jsou totiž zcela holé a bez jakékoli dekorace; horní okna zde (ještě více než z exteriéru, kde je fasáda oživena střechami a opěrným systémem) působí poddimenzovaně.

Arkády spočívají na válcových pilířích o průměru 96 cm, což je o něco více než tloušťka arkád. To umožňuje, aby plynulé profilování (tzv. vlnění) stoupalo až k patkám klenby hlavní lodi. Klenby, inspirované gotikou, jsou tvořeny prostou křížovou žebrovou klenbou, jejíž žebra i meziklenební pasy plynule splývají s těmito svislými profily. Nástěnné žebra v hlavní lodi chybí. Podobně jako v transeptu a chóru byly i zde svorníky (klenáky) během revoluce zničeny; téměř všechny byly obnoveny v druhé polovině 19. století a nejsou umělecky příliš významné.