Katedrála svatého Jana Křtitele a svatého Štěpána ( ) v Lyonu (známá také jednoduše jako katedrála svatého Jana, cathédrale Saint-Jean) je biskupským sídlem lyonské arcidiecéze. Má status katedrály a primaciálního chrámu: lyonský arcibiskup nese titul primas Galie.

Nachází se v pátém obvodu Lyonu, v srdci středověké a renesanční čtvrti Vieux Lyon, jejíž je jednou z dominant. Ve středověku byla součástí církevního komplexu zvaného katedrální skupina (groupe cathédral), který zahrnoval mimo jiné kostely svatého Štěpána a svatého Kříže (zbořené za Velké francouzské revoluce) a také dnešní budovu manécanterie (bývalé pěvecké církevní školy sborového zpěvu).

Původně byl kostel vysvěcen pod patrociniem svatého Štěpána, zatímco jeho baptisterium (křtitelnice) bylo zasvěceno svatému Janu Křtiteli. Označení baptisteria se později začalo používat pro celou stavbu.

První doloženou katedrálu, kterou dobové prameny nazývaly maxima ecclesia (latinsky „velký kostel“), nechal postavit biskup Patient v 6. století. Druhá, větší, pochází z 9. století a je dílem biskupa Leidrada.

Současná stavba je dlouhodobým projektem, na jehož koncepci se podíleli tři po sobě jdoucí arcibiskupové v době, kdy západní architektura přecházela od románského slohu ke gotice: Guichard de Pontigny naplánoval a zahájil stavbu románského kostela. Jean Belles-mains začal budovu přetvářet v gotické dílo v době, kdy technické principy tohoto slohu ještě nebyly plně ovládnuty. Renaud de Forez nakonec díky rozvoji řemeslných dovedností projekt transformoval do dnešní podoby katedrály.

Výstavba katedrály se protáhla na tři století, od roku 1175 do 1480. Stísněné místo mezi kopcem a řekou, spolu s politickými boji mezi mocnostmi ovládajícími středověký Lyon, zabránily tomu, aby katedrála disponovala tak rozsáhlým a příznivým pozemkem, jaký si její tvůrci přáli. Kromě toho absence specifických znalostí stavitelů katedrál z Pařížské pánve zapříčinilo relativní skromnost rozměrů i výzdoby katedrály.

Katedrála, která byla silně poškozena za náboženských válek v roce 1562 a následně Velkou francouzskou revolucí a obléháním Lyonu v roce 1793, prošla v 19. století rozsáhlou obnovou. První práce byly poměrně skromné a silně ovlivněné klasicismem. Tento přístup se však rázně změnil s příchodem nového architekta, Tonyho Desjardinse, který dal restaurování nevídaný impuls.

Podle jeho názoru měly práce kostelu nejen vrátit jeho středověkou podobu, ale tento vzhled měl být povýšen tak, aby se ze svatého Jana stala „ideální katedrála“ odrážející gotického ducha 13. století. Tyto úpravy zahrnovaly zvýšení krovu a přidání věží (jehlanů). Kvůli ostré kritice však nebyly všechny tyto plány realizovány.

Ve 20. století práce na zkrášlování a opravách katedrály pokračovaly, ale přerušila je Druhá světová válka. V září 1944 doprovázely ústup německých vojsk sabotáže, které nepřímo zasáhly i budovu a rozbily většinu jejích vitráží. Oprava oken, fasád a úprava interiéru pak tvořily hlavní náplň restauračních prací prováděných v druhé polovině 20. a na začátku 21. století.

Katedrála je od roku 1862 zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury. Kromě této ochrany byla 12. května 1964 začleněna do vůbec první památkové rezervace (secteur sauvegardé) ve Francii. Nakonec byla 5. prosince 1998 uznána součástí světového dědictví UNESCO, a to v rámci zápisu Historického centra Lyonu.

Katedrála, která je místem bohoslužeb a modliteb, je nejen hlavním chrámem lyonské arcidiecéze, ale také jedním z farních kostelů čtvrti Vieux Lyon. Po staletí zůstala výsostným místem pro sloužení lyonského ritu, jedné z forem liturgie katolické církve, a to zejména díky silnému lpění zdejší kanovnické kapituly na této tradici.

Tato místní zvláštnost zapříčinila, že katedrála byla poslední francouzskou katedrálou, která si pořídila varhany (až v roce 1841), a částečně vysvětluje i její poměrně skromné rozměry.

Katedrála je velmi vyhledávaný turistický cíl, a to jak díky své poloze, tak díky speciálním akcím, které se zde pořádají – zejména během Svátku světel (Fête des Lumières). Velkým lákadlem jsou však i astronomické hodiny ze 14. století, které byly v roce 2021 kompletně zrestaurovány.

Titul a zasvěcení

Katedrála je zasvěcena svatému Janu Křtiteli, Ježíšovu bratranci, proroku a mučedníku. Její úplné zasvěcení však zní „svatý Jan Křtitel – svatý Štěpán“, neboť přebírá patrocinium ze sousedního kostela – bývalého baptisteria katedrály i města – zasvěceného svatému Štěpánovi, jednomu z prvních sedmi jáhnů a rovněž mučedníkovi.

Katedrála však není pouze katedrálou, tedy místem, kde se nachází katedra (biskupský stolec), ale také primaciálním chrámem Galie. To znamená metropolitní postavení (dnes již pouze čestné) nad všemi ostatními katedrálami ve Francii v rámci čtyř církevních provincií z roku 1079 (Lyon, Rouen, Tours a Sens).

Tato výsadní pozice se opírá o: Starobylost přijetí křesťanství v Lyonu. Mučednictví mnoha slavných křesťanů. Teologický význam spisů jednoho z nich, svatého Ireneje, druhého lyonského biskupa.

Prvenství kostela svatého Jana jako lyonské katedrály bylo v minulosti zpochybňováno, zejména ve středověku, lyonskými měšťany. Ti tvrdili, že první katedrálou ve městě byl kostel Saint-Nizier de Lyon. Dokumenty, které toto tvrzení dokládaly, byly sepsány ve 12. a 13. století a v 19. století byly brány jako historická svědectví. Ve skutečnosti se však jednalo o falzifikáty vytvořené obyvateli města, kteří se snažili vymanit z područí katedrální kapituly.Reveyron 2011, s. 289 - 291

Od 20. prosince 2020 je lyonským arcibiskupem Olivier de Germay.

Historie

Před výstavbou současné budovy náhled|věž současné katedrály průhledem skrze oblouk bývalého kostela Svatého Kříže. Název „katedrála“, tedy biskupský kostel, se začal používat až v 10. století. Předtím se pro hlavní diecézní kostel s výsadním postavením užívaly spíše termíny jako domus divina (dům boží) nebo maxima ecclesia (největší kostel). To byl i případ Lyonu, který byl jedním z prvních měst v Galii vybavených takovouto stavbou, společně s Trevírem, Tours, Auxerrem nebo Clermontem.Reveyron 2011, s. 30 - 31

Kostel biskupa Patienta První „maxima ecclesia“ nechal v roce 469 postavit Patient (Patiens), lyonský biskup v letech 449–494, který zároveň nechal zrekonstruovat sousední kostel svatého Štěpána. Podle svědectví Sidonia Apollinaria se zdá, že již tehdy byla zasvěcena svatému Janu Křtiteli, zatímco její baptisterium bylo zasvěceno svatému Štěpánovi.

Tato „maxima ecclesia“ je popisována následovně: „Vznešená stavba září a není vychýlena nalevo ani napravo, nýbrž vrcholem svého průčelí hledí k východu v čase rovnodennosti. […] K budově je připojen trojitý portikus, pyšnící se sloupy z akvitánského mramoru. Po jeho vzoru uzavírá atrium druhý portikus a centrální prostor je obklopen lesem kamene díky svým vzdáleným sloupům. […] Z jedné strany se ozývá hluk cesty, z druhé mu odpovídá ozvěna Saôny…“ Reveyron 2011, s. 32 - 35

Tento kostel byl zničen, nebo přinejmenším silně poškozen během saracenských vpádů mezi lety 725 a 737.Reveyron 2011, s. 37

kostel biskupa Leidrada náhled|základy Leidradova kostela v zahradě. V pozadí severní fasáda současné katedrály. Nový kostel nechal na začátku 9. století postavit Leidrad, poslední lyonský biskup (před povýšením na arcibiskupství). Tento bavorský biskup byl výslovně jmenován Karlem Velikým, aby obnovil upadající církev, o níž on sám v dopise císaři napsal: „Tato církev se tehdy nacházela v mnoha ohledech zchudlá, duchovně i materiálně, ve svých obřadech, budovách i všech ostatních povinnostech svého duchovenstva.“

Leidrad se pustil do dvou úkolů, které považoval za prioritní. V souladu s pátým koncilem v Cáchách (konaným v leech 816–819) se zaměřil na vzdělávání katedrálního duchovenstva. Zahájil restaurování nebo rekonstrukci církevních staveb, přičemž prioritou byla obnova „maxima ecclesia“.

Jeden z biskupových kroků vypovídá o stavu lyonského kultu před jeho příchodem velmi výmluvně: nechal kolem svého kostela postavit palisádu (maceria), aby do něj nevnikala zvířata. Leidrad o tom napsal: „Maximam ecclesiam que est in honorem sanctis Johannis Baptistea novo operuerim et maceria ex parte erexerim…“ (Znovu jsem zakryl největší kostel, který je ke cti svatého Jana Křtitele, a zčásti jej obehnal zdí…).Reveyron 2011, s. 325

Středověké texty a nedávné vykopávky naznačují, že šlo na tehdejší architektonické poměry o dosti významnou stavbu s lodí širokou pravděpodobně více než deset metrů. Celá se však nacházela v půdorysu dnešní katedrály. Je pravděpodobné, že právě v této době bylo baptisterium (které přestalo být využíváno, protože křest se začal udílet především dětem) nahrazeno kostelem svatého Štěpána, který Leidrad rovněž nechal zrekonstruovat.

Za Leidrada se katedrála díky podpoře Karla Velikého obohatila o vzácné relikvie: Svatého Cypriána (biskupa z Kartága), Svatého Sperata (jednoho ze scillitanských mučedníků), Svatého Pantaleona z Nikomédie (lékaře na dvoře císaře Maximiana).

Tímto materiálním obohacením získal „velký kostel“ především značnou duchovní prestiž. Stal se tak církví lidu a začal využívat ikonografii, aby skrze výzdobu pedagogicky předával evangelium. Tato výzdoba spočívala v četných a rozsáhlých mozaikách, z nichž většina vznikla za Leidradova nástupce, arcibiskupa Agobarda.

Karolínská stavba od biskupa Leidrada získala v 11. století věž (clocher), kterou daroval děkan Fredaldus. Dodnes však panují pochybnosti o její povaze: zda šlo o věžovou předsíň (clocher-porche), nebo o věž nad křížením lodi (tour de croisée).

Mezi lety 1064 a 1083 provedl děkan Richo opravy střechy a zpevnění zdi, která byla zdvojena. Nakonec byla bazilika, nyní již nazývaná „katedrálou“, vyzdobena dalšími [mozaika]mi (na podlaze apsidy) a mramorovými deskami (na lavicích pro duchovenstvo), o což se zasloužil arcibiskup Josserand de Foudras.Reveyron 2011, s. 35 - 37

Výstavba současné katedrály Současná katedrála stojí na místě bývalého biskupského komplexu z merovejského období, o němž si moderní historici mohli udělat poměrně přesnou představu díky spisům Sidonia Apollinara a vykopávkám prováděným přímo na místě.

Umístění stavby: zdroj konfliktů náhled|vlevo|(Černobílý plánek znázorňující překrývání několika epoch katedrály. Půdorys merovejského biskupského komplexu.) V době zahájení stavby nové katedrály propukl spor mezi arcibiskupem a kapitulou: kanovníci si za arcibiskupa zvolili Dreuxe de Beauvoir, člena clunyjského řádu. Papež Alexandr III. však Lyonu vnutil cisterciáka Guicharda de Pontigny. Tyto dva muže rozdělovalo úplně vše: jeden se přiklonil k císaři a protipapeži Viktoru IV., druhý byl věrný papeži. První miloval přepych a pompézní liturgii Cluny, druhý bernardinskou strohost. Zatímco Dreux pocházel z lyonské kapituly a dělal vše pro její prospěch, Guichard byl naopak vyslán pontifikem, aby kapitulu reformoval a vrátil jí prostotu bližší jejímu původnímu poslání.Reveyron 2011, s. 56 - 57

Plánované rozšíření katedrály směřovalo logicky na západ směrem ke kopci, a to z několika důvodů. Zaprvé, terén na východě u řeky Saôny se svažuje k řece a není vhodný pro vybudování rozsáhlé plošiny, kterou by bylo nutné pracně zasypávat. Co je však vážnější, tento východní pozemek tvoří pouze naplaveniny usazené podél ochranné zdi ze 4. století, které se zde hromadily osm set let; jde tedy o nestabilní půdu bez skalnatého podloží. Navíc tyto pozemky nejsou zcela volné, protože tudy prochází severojižní komunikace, kterou by rozměrnější budova přerušila. A konečně, posun směrem na východ by znamenal i přesun svatyně (presbytáře), jejíž umístění je v katolických kostelech obvykle neměnné, a to i v případě přestavby.