Bazilika Saint-Bonaventure v Lyonu je katolická bazilika nacházející se v srdci lyonského poloostrova Presqu'île ve čtvrti Cordeliers. Tento kostel zůstává jedinou zachovanou středověkou stavbou v severní části 2. lyonského obvodu po rozsáhlých demolicích během prorážení ulice Impériale (dnešní ulice République) a přestavbě náměstí Cordeliers, které za druhého císařství realizoval prefekt departementu Rhône Claude-Marius Vaïsse. Od roku 1971 slouží jako městská svatyně, nikoli však jako farní kostel, a 28. září 2019 byla papežem Františkem povýšena na basiliku minor.
Historie Dějiny kostela jsou úzce spjaty s klášterem menších bratří neboli františkánů, kteří se zde usadili kolem roku 1226 na pozemku který jim odkázal senešal z Grolée. Řád založil svatý František z Assisi (1182–1226). Mnichům se brzy začalo říkat „cordeliers“ podle uzlovaného provazu, který nosili jako opasek na znamení chudoby. Tato přezdívka dala jméno kostelu i celé čtvrti v srdci lyonského poloostrova Presqu'île. Součástí kláštera byl původně i malý opatský kostel orientovaný ve směru západ-východ. Během druhého lyonského koncilu zde v noci ze 14. na 15. července 1274 zemřel ve věku zhruba 57 let kardinál Bonaventura z Bagnoregia, který zde byl i pohřben.
Kolem roku 1325 rozhodl Jacques de Grolée, senešalův vnuk, o stavbě rozměrnějšího chrámu, který by nahradil těsný klášterní kostelík. Nový kostel, dnes zasvěcený svatému Bonaventurovi, je orientován k jihu, což je u gotických staveb (obvykle orientovaných k východu) vzácnost. Stavba začala apsidou a dvěma bočními kaplemi a byly do ní přeneseny ostatky kardinála Bonaventury.
Nedokončený kostel vysvětil 18. září 1328 lyonský arcibiskup Pierre de Savoie a zasvětil jej svatému Františkovi z Assisi. K prodloužení lodi směrem k severu došlo až v letech 1450–1480 díky významné finanční podpoře Jeana de Pavie, poradce a lékaře králů Karla VII. a Ludvíka XI. Kostel byl dokončen kolem roku 1484 a tehdy byl zasvěcen čerstvě kanonizovanému svatému Bonaventurovi. Ten byl roku 1586 papežem Sixtem V. prohlášen za učitele církve s titulem „serafínský doktor“ (Doctor seraphicus). Katolická církev slaví jeho svátek 15. července.
Budova prošla mnoha historickými zvraty: 1562: Během náboženských válek ji zcela vyplenil baron des Adrets. Velká francouzská revoluce: Klášter i kostel byly prodány jako státní majetek. Po vydrancování vybavení sloužil objekt deset let jako stáje a sklady. V roce 1806 byl kostel vrácen církvi a postupně opravován. V roce 1834 se stal dějištěm povstání tkalců hedvábí, při němž jich bylo v kostele deset zavražděno. V roce 1840 budovu zaplavila metrová vlna při povodni na řece Saoně. Kolem roku 1890 byly odstraněny přilehlé krámky a domy, aby se uvolnil prostor pro ulici Grolée.
Na základě zákonů zákon o odluce církve od státu z let 1905 a 1907 připadl kostel do vlastnictví města Lyonu.
V roce 1927 byl kostel zapsán na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury. Poslední „parazitní“ budova nalepená na kostel byla zbourána až v roce 1975.
Popis
Průčelí Následující informace pocházejí především z monografie Michela Quesnela - L'église Saint Bonaventure au cœur de la vie lyonnaise.Quesnel 2016, s. 88-90
Od středověku až do 60. let 19. století byla fasáda prostá a strohá, přesně podle františkánských zásad. Tvořilo ji omítnuté zdivo z neopracovaného kamene. Jedinými dekorativními prvky byl centrální portál, dva boční vchody a rozeta s původní kružbou, tvořenou šesti kruhovými díly kolem středového kruhu.Quesnel 2016, s. 30
Během druhého císařství zahájil prefekt Claude-Marius Vaïsse kompletní přestavbu lyonského poloostrova (Presqu'île). Naproti kostelu byl postaven palác burzy (Palais de la Bourse), navržený architektem Dardelem ve stylu „Napoleona III.“, který ostře kontrastoval s prostým vzhledem protějšího kostela.
Architekt Claude-Anthelme Benoit byl proto pověřen přestavbou a výzdobou sešlé fasády, která byla širší než vyšší. Před touto výzvou se stavitel rozhodl původní průčelí zdvojit zdí z kvalitního kamene, vyskládaného technikou velkého kvádříkového zdiva („grand appareil“). Všechny kameny mají stejnou hloubku (cca 50 cm) i výšku a jsou precizně usazeny. Aby opticky zvýšil příliš širokou siluetu budovy, nechal Benoit zvýšit centrální štít o deset metrů a nad první klenbou vytvořil novou břidlicovou střechu. Přidal také druhou, menší rozetu, zdobenou po stranách polozapuštěnými fiálami a oslím hřbetem. Okraj střechy je osazen kraby a vrcholí křížem, rovněž zdobeným kraby.Quesnel 2016, s. 88 - 90
Na nové, rozšířené opěrné pilíře byly umístěny dvě symetrické sochy na konzolách s andílky nesoucími erby. Nad nimi se nacházejí baldachýny s fiálami, což má za cíl zdůraznit vertikální linie dekoru. Sochy představují svatého Bonaventuru vlevo a svatého Antonína Paduánského vpravo; andělé u jejich nohou drží štíty s jejich iniciálami.
Benoit rovněž upravil hlavní portál, jehož hloubka se zvětšila díky novému a masivnímu obložení fasády tesaným kamenem. Přepracoval architráv i archivolty, kde původních šest štíhlých sloupků nahradil jedenácti. Tympanon byl nahrazen proskleným oknem zdobeným plaménkovými kružbami do jehož středu byla umístěna socha Panny Marie od sochaře Josepha-Huguese Fabische. Čtyři centrální a boční opěrné pilíře byly zakončeny fiálami s kraby. Sklon střech vyznačený malými andílky na konzolách podtrhuje balustráda s plaménkovým dekorem. K dokončení výzdoby této fasády kolem roku 1860 Benoit na různých místech rozmístil erbovní znaky.
V letech 1890 až 1900 byl kostel konečně vyproštěn ze sevření starých, zchátralých budov. Benoitova výzdoba tak byla přirozeně rozšířena na obě strany – včetně balustrád na okrajích střechy, malých andílků na konzolách a fiál s kraby, které však prozatím zůstaly bez sochařských detailů. Na levé straně směrem k řece Rhoně byly na žádost tehdejší farní rady zachovány zasedací místnosti nezbytné pro pastorační činnost a sekretariát, což vysvětluje nesymetričnost celého komplexu.
Fasáda baziliky prošla v letech 2022 a 2023 celkovou renovací, kterou financovalo město Lyon za přispění lyonské diecéze. Práce byly dokončeny v dubnu 2023 a slavnostní inauguraci provedl starosta Lyonu, Grégory Doucet, dne 17. října 2023.
Architektura interiéru Kostel navržený a postavený na počátku 14. století využívá klasický půdorys baziliky, odvozený z dob Římské říše. Skládá se z vyšší hlavní lodi s křížovou žebrovou klenbou, kterou doplňují boční lodě, rovněž zaklenuté křížovými klenbami. Stavba je bez transeptu.
Zvolený styl, ovlivněný františkánskou chudobou, odmítá jakoukoli dekoraci. Vertikální linie jsou velmi prosté. Osmnáct sloupů nesoucích mezilehlé pasy, stejně jako lomené oblouky hlavní lodi a bočních lodí, proto postrádá ozdobné hlavice sloupů. Zachovány zůstaly pouze malé plošiny, které sloužily jako opora pro dřevěná skruží, nezbytná pro podepření klenáků před osazením svorníku. Jde tedy o dekoraci čistě „funkční“. Stejná dřevěná skruž byla používána opakovaně pro všechny klenby, což zaručilo naprosto shodné rozměry všech polí.
Sloupy jsou vytesány z přírodního světle žlutého kamene a tvořeny bloky proměnlivých rozměrů, což odpovídalo „chudému“ a na realizaci nenáročnému přístupu. Nesou nepříliš vysokou stavbu – hlavní loď dosahuje výšky 17,50 metru a boční lodě 10,50 metru. Na průřezu mají sloupy klasický osmiúhelníkový tvar. Při pohledu směrem vzhůru každý sloup tvarově plynule navazuje na čtyři mezilehlé pasy a čtyři horní a dolní žebra, která se o něj opírají. Osmiúhelníková forma sloupu tak až k zemi přenáší osm tlaků vycházejících z hmotnosti a rozporu kleneb. Tento tvar sloupů je tedy primárně funkční, nikoliv dekorativní.
Následná výstavba přibližně sedmnácti bočních kaplí zcela změnila šířku baziliky, která se na každé straně zvětšila o zhruba 5 metrů. Zatímco původní kostel (zahrnující hlavní a boční lodě) byl široký 25 metrů, po dostavbě bočních kaplí od konce 15. století měří dnes mezi 35 a 37 metry. Celková délka přitom zůstala v průběhu staletí neměnná – 72,50 metru. Bazilika je tedy výrazně širší než vyšší, což je rys, který vnímá a pociťuje každý návštěvník.
Zajímavá je architektonická práce se světlem. Apsida obsahuje pět dlouhých oken se dvěma hrotitými oblouky. Tato okna byla v 19. století prodloužena směrem dolů a jsou orientována přímo na jih. Díky tomu baziliku osvětluje sluneční svit nepřetržitě po celý den. Světlo se však s postupujícími hodinami pohybuje a osvětluje nejprve západní a poté východní boční loď. Horní okna hlavní lodi, rovněž se dvěma hrotitými oblouky, osvětlují horní část stavby. Prosklení na straně k řece Rhoně tvoří čiré sklo, zatímco vitráže na straně k řece Saôně vytvořili ve 40. letech 20. století Louis Charrat a Joséphine Lamy-Paillet.
Není známo, jak byly osvětleny boční lodě v době výstavby původního kostela. Dnes přinášejí světlo, barvy a krásu široká okna bočních kaplí, přidávaná v průběhu staletí. Jejich výplně tvoří nádherné současné vitráže s bohatým ikonografickým obsahem a francouzskými popisky. Jejich prohlížení usnadňuje i fakt, že jsou umístěny nízko – spodní hrana každého okna se nachází ve výšce necelých 2 metrů.
Boční kaple náhled|Pohled na oltář zasvěcený svatému Josefovi, mramor, 1894 (kaple sv. Josefa). náhled|Retábl s oltářem v kapli Panny Marie.
Profesní bratrstva jako zakladatelé bočních kaplí Profesní bratrstva (cechy) byla sdružení křesťanských laiků zakládaná za účelem podpory vzájemné pomoci mezi lidmi stejného řemesla a k rozvoji specifických náboženských tradic. Tato forma seskupení na náboženském i světském základě doznala v křesťanských zemích středověku velkého rozmachu.
Zdůrazňovaly svůj náboženský charakter: bratrstva měla svého svatého patrona a duchovní cíl. Jejich posláním nebylo přímo šířit křesťanskou víru, ale členové vykonávali víceméně pravidelnou náboženskou praxi, jejímž „účelem“ bylo získat přímluvu patrona bratrstva. V 15. a 16. století, tedy ve zlatém věku těchto spolků, byly pouze víra a modlitba vnímány jako záruka proti tehdejším pohromám: častým válkám, epidemiím moru či cholery, špatnému odbytu zboží, vysokým daním a hospodářským i sociálním potížím všeho druhu. Ochrana svatého patrona byla považována za jediné východisko. Výhoda společné modlitby bratrstva oproti soukromé praxi spočívala v tom, že z úhrnu modliteb všech členů měl prospěch každý jednotlivec. Vzájemná pomoc upevňovala vazby uvnitř řemeslného cechu, jehož příjmy plynuly výhradně z dobrovolných darů, odkazů a sbírek.
V kostele svatého Bonaventury tak profesní bratrstva vybudovala v průběhu 15. a 16. století sedmnáct bočních a apsidiálních kaplí.
Historie kaplí v 17. století podle Fodérého a abbého Pavyho Následující informace pocházejí především z publikace: Jacques Fodéré, Narration historique et topographique des couvents de l'ordre de Saint François, Lyon, 1619, s. 397.
Abbé Pavy ve své monografii věnované klášternímu minoritskému komplexu přebírá popis kaplí, který vypracoval Fodéré v roce 1619.
Západní strana (vpravo při vstupu), od chóru směrem k vchodu Kaple č. 1: Kaple Panny Marie (chapelle Notre-Dame) - Nechal ji postavit Jean Ogii (nebo Ogier), pravděpodobně člen městského konzulátu. Tento bohatý Lyončan odkázal řádovým bratřím 2300 vídeňských liber, které vyplatil jeho dědic Guillaume de Durchie. Jean Ogier, jeho dědic i rodina jsou zde pohřbeni. Tato apsidiální kaple se dnes nazývá „kaple Vzkříšení“ nebo „kaple Kristova“. Kaple č. 2: Kaple svatého Fortunáta byla vybudována kupci z Troyes (v Champagne) v roce 1345. Dnes slouží jako kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.