Chřástal tahitský (Hypotaenidia pacifica) je vyhynulý druh chřástalovitého ptáka, který žil na Tahiti. Pro vědu byl objeven během druhé objevné plavby Jamese Cooka (1772–1775), kdy ho ilustroval Georg Forster a popsal Johann Reinhold Forster. Nedochovaly se však žádné exempláře ptáka. Kromě původních zpráv od Forsterových existují i neověřené zvěsti o přítomnosti ptáka také na nedalekém ostrově Mehetia. Chřástal tahitský byl asi blízkým příbuzným chřástala páskovaného (Hypotaenidia philippensis), možná šlo dokonce o jeho potomka. Historicky byl také zaměňován s tonžským poddruhem chřástala páskovaného.

Chřástal tahitský měřil na délku asi 23 cm a na chřástala měl neobvyklé zbarvení. Svrchní partie těla byly černé s bílými tečkami a proužky, zatímco spodní část těla, hrdlo a nadoční proužek měly bílé zbarvení. Zadní část krku byla zbarvena rezavě, hruď šedě a přes spodní část hrdla se táhl černý proužek. Chřástal tahitský zřejmě nelétal a hnízdil na zemi. Údajně byl spatřen na otevřených prostranstvích, v bažinách a na kokosových plantážích. Krmil se zřejmě převážně hmyzem a v menší míře koprou. Vyhynutí tohoto druhu pravděpodobně způsobil lov ze strany lidí a zavlečených koček a krys. Na Tahiti chřástal vyhynul asi někdy po roce 1844 a na Mehetii možná až ve 30. letech 20. století.

Taxonomie Chřástala tahitského objevili na ostrově Tahiti v jižním Pacifiku účastníci druhé objevné plavby britského mořeplavce Jamese Cooka kolem světa z let 1772–1775. Ptáka ilustroval Georg Forster, který na expedici doprovázel svého otce, německého přírodovědce Johanna Reinholda Forstera. Forsterovi měli během plavby za úkol zaznamenat informace o přírodě navštívených míst, přičemž Georg byl kreslířem. Pořízená deska (č. 128), jež zachycuje chřástala v životní velikosti, je uložena v Přírodopisném muzeu v Londýně. Kresbu doplňuje popisek „Rallus pacificus. Taheitee. Oomnaoe. Oomeea keto ōw'“. Z expedice se nedochovaly žádné exempláře ptáka, ačkoli Forster jeden možná mohl získat. Anglický přírodovědec John Latham v roce 1785 pojmenoval tento druh jako „chřástala pacifického“ („Pacific Rail“), německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin ptákovi na základě Lathamova popisu v roce 1789 přiřknul formální vědecké jméno Rallus pacificus.Gmelin, J. F. (1789): Systema Naturae (13th edition) 1, part 2: p. 717. V roce 1844 německý přírodovědec Hinrich Lichtenstein publikoval zprávu J. R. Forstera o objevech učiněných během Cookovy expedice a s ní i Forsterův původní popis chřástala.

J. R. Forster se zmiňoval, že na Tahiti a sousedních ostrovech nazývají chřástala tahitského Oomnaa nebo Eboonàa, zatímco na Tonze Oomèia-Keteòw, ačkoli jako součást areálu rozšíření uvedl pouze Tahiti a blízké ostrovy. Jeden z dalších místních názvů pro tohoto ptáka zněl Tevea. Americký ornitolog James Greenway v roce 1967 napsal, že podle Polynésanů chřástal tahitský ještě „o generaci zpátky“ žil také na ostrově Mehetia poblíž Tahiti, o čemž Greenwaye informoval amatérský přírodovědec Anthony Curtiss. Greenway naznačoval, že se chřástal tím pádem mohl vyskytovat i na dalších ostrovech. Ornitolog Phillip L. Bruner v roce 1972 uvedl, že poslední zmínky o chřástalech na ostrově Mehetia sahají asi padesát let zpět. Anglický ornitolog a umělec Julian P. Hume v roce 2012 označil tato tvrzení za „fámu“, ale výskyt na Mahetii a na dalších odlehlých ostrovech zároveň nevyloučil. Anglický spisovatel Errol Fuller v roce 2001 podotkl, že na rozdíl od některých jiných „hypotetických vyhynulých druhů“, známých pouze ze starých dobových zpráv, je chřástal tahitský natolik dobře zdokumentován, že neexistují žádné pochybnosti o jeho existenci.

Chřástal tahitský byl nicméně historicky zaměňován se stále žijícím tonžským poddruhem chřástala páskovaného (Hypotaenidia philippensis ecaudata), shodou okolností taktéž popsaným a ilustrovaným Forsterovými. Anglický ornitolog John Frederick Miller ve svém formálním popisu tohoto tonžského ptáka z roku 1783 – chřástala pojmenoval jako Rallus eucaudata – totiž mylně uvedl za oblast výskytu Tahiti. Později popsaný chřástal tahitský by tak byl vlastně mladším synonymem chřástala páskovaného. Miller svůj popis založil na korektní Forsterově ilustraci (deska č. 127) tonžského, nikoli tahitského ptáka; přesto Latham a Gmelin po vzoru svého předchůdce citovali touž chybnou lokalitu. V publikované Forsterově zprávě z roku 1844 byl tak tonžský chřástal uveden jakožto varieta tahitského druhu a podobná schémata navrhovali i následující autoři. Situace se vyjasnila až roku 1953, kdy novozélandská bioložka Averil Margaret Lysaghtová odhalila Millerův do té doby přehlížený omyl a oba ptáky začala považovat za samostatné druhy. Navzdory tomuto objasnění byl tonžský chřástal v knize Endangered Birds of the World z roku 1981 zařazen na seznam vyhynulých druhů a v knize Le Grand Livre des Espécies Disparues z roku 1989 Forsterova ilustrace chřástala tahitského dokonce posloužila k popisu slípky samojské (Gallinula pacifica), zcela jiného druhu.

Spolu s chřástalem páskovaným a blízkými příbuznými bývá chřástal tahitský zařazován buď do rodu Hypotaenidia (jako H. pacifica), nebo Gallirallus (jako G. pacificus). Druhové jméno odkazuje na Tichý oceán a zároveň na mírumilovnost. České jméno by přičemž nemělo přinášet záměnu se chřástalem pacifickým (Zapornia nigra), jenž žil také na Tahiti. V roce 1977 americký ornitolog Sidney Dillon Ripley navrhl, že chřástal tahitský představuje izolovanou formu chřástala páskovaného a možná utváří superdruh ještě spolu chřástalem wakeským (Gallirallus/Hypotaenidia wakensis). Chřástalové patří k vůbec nejrozšířenějším suchozemským obratlovcům, protože kolonizovali prakticky všechna souostroví, přičemž mnoho ostrovních druhů ztratilo schopnost letu. V roce 1973 americký ornitolog Storrs L. Olson tvrdil, že mnoho ostrovních nelétavých chřástalů se evolučně odvozuje z dosud žijících druhů a že se nelétavost u těchto ostrovních forem vyvíjela rychle nezávisle na sobě a nemá žádný taxonomický význam. Nelétavost může být pro ptáky výhodná zejména v místech s nedostatkem potravy, poněvadž šetří energii snížením hmotnosti letových svalů. Její vznik je však podmíněn absencí predátorů (zejména savčích) a sníženou potřebou vigility.

Popis náhled|Keulemansova ilustrace Podle J. R. Forstera měřil chřástal tahitský 23 cm, patřil tedy k menším chřástalům. Také svým nápadným zbarvením se od ostatních chřástalovitých odlišoval, popisovali jej jako atraktivního ptáka. Svrchní partie těla byly černé s bílými tečkami a proužky, zatímco spodní část těla, hrdlo a nadoční proužek měly bílé zbarvení. Zadní část krku byla zbarvena rezavě, hruď šedě a přes spodní část hrdla se táhl černý proužek. Zobák a duhovka byly červené a končetiny masově růžové. Pravděpodobně se neobjevoval výrazný pohlavní dimorfismus, zbarvení juvenilů a mláďat doboví pozorovatelé nepopsali.

Forster také poskytl některé konkrétní rozměry těla. Celková délka od špičky zobáku až po konec prostředního prstu na noze činila 12,75 palce (324 mm), zobák měřil 1,1 palce (28 mm), holeň 2 palce (51 mm) a prostřední prst 1,3 palce (33 mm). Chřástal tahitský se zbarvením šíje, nadočního proužku a skvrnito-pruhovaným vzorem do jisté míry podobal chřástalovi páskovanému, ale jinak šlo o jedinečný druh.

Forsterova kresba (kterou Fuller popsal jako „poněkud hrubou“, ale „explicitní“) se stala základem pro další umělecká vyobrazení, která vytvořil například John Gerrard Keulemans (1907), Fenwick Lansdowne (1977) a J. P. Hume (2012). Keulemansovu ilustraci využil ve své knize Extinct Birds z roku 1907 (tj. před vydáním Forsterova originálu) britský přírodovědec Lionel Walter Rothschild, ovšem kritizoval, že Keulemans vyvedl nohy ptáka v příliš jasně červené spíše než v tělové. Podle ornitologa Ripleyho také Keulemans chřástalovi doplnil pruhy na rýdovacích perech, jež na originální ilustraci chybí.

Chování a ekologie Chřástal tahitský zřejmě nelétal a hnízdil na zemi. O jeho sociální struktuře nejsou známy žádné údaje. Bruner tvrdil, že některé údaje o chování tohoto druhu získal od „těch několika málo lidí, kteří si na něj stále pamatují“. Podle Brunera bylo volání chřástalů tahitských podobné jiným chřástalovitým, ačkoli se lišilo závěrečným vysokým pískotem. Ptáci údajně obývali spíše otevřená prostranství, někdy žili s jinými zástupci chřástalovitých v bažinách a na kokosových plantážích. Krmili se asi hlavně travním hmyzem, občas kokosovou koprou. Barevný vzor údajně sloužil jako dobré maskovací zbarvení, chřástal samotný postrádal „plachost“.

Vyhynutí Chřástal tahitský pravděpodobně vyhynul kvůli lovu ze strany lidí a zavlečených koček a krys. Krysy žijí i na malých odlehlých ostrovech u Tahiti, nicméně ještě ke konci 60. let 20. století se nevyskytovaly na Mehetii. Podle Brunera chřástalové zmizeli z Tahiti po roce 1844, ovšem na menším, neobydleném ostrově Mehetia hypoteticky tento druh přežíval ještě ve 30. letech 20. století. Mezinárodní svaz ochrany přírody se přiklání k tomuto pozdějšímu, byť spornému datu. Na Tahiti žili i jiní nyní vyhynulí ptáci mimo chřástala tahitského či chřástala pacifického, například vodoušek bělobrvý (Prosobonia leucoptera) a kakariki tahitský (Cyanoramphus zealandicus). Mnohé druhy navíc zmizely ze samotného Tahiti, ačkoli přežívají na jiných ostrovech. Podle Olsona je možné, že v posledních 1 500 letech ruku v ruce s lidskou kolonizací vyhynuly celé stovky populací různých ostrovních chřástalů.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Chřástalovití Kategorie:Vyhynulí ptáci podle IUCN Kategorie:Ptáci Tichého oceánu