Hrad Rochester (též Rochester Castle) je středověká pevnost v anglickém městě Rochester v hrabství Kent. Tyčí se na východním břehu řeky Medway a jeho nejvýraznějším prvkem je dvanáctistěnný donjon (obytná věž), který patří k nejzachovalejším v celém Anglii.
Vzhledem ke své poloze u řeky Medway a starobylé římské cesty Watling Street byl Rochester strategicky významným královským hradem, který v pozdním středověku chránil jihovýchodní pobřeží Anglie před invazí. První hrad zde vznikl krátce po normanském dobytí a Vilém Dobyvatel jej pravděpodobně svěřil svému nevlastnímu bratru, biskupovi Odovi. Během povstání v roce 1088 Odo podpořil Roberta II. Normandského proti Vilému Ryšavému. Město i hrad byly tehdy obleženy a po kapitulaci posádky zůstalo toto původní opevnění opuštěno.
V letech 1087–1089 nechal král Vilém Ryšavý biskupem Gondulfem postavit nový kamenný hrad, jehož půdorys se dochoval dodnes. V roce 1127 jej král Jindřich I. Anglický předal do trvalé správy arcibiskupům z Canterbury. Tehdejší arcibiskup William de Corbeil nechal vybudovat mohutný donjon, který panoramatu Rochesteru dominuje i v současnosti.
První válka baronů (1215–1217): Baronská vojska se zmocnila pevnosti a čelila obléhání králem Janem Bezzemkem. Po sedmi týdnech odporu, během nichž došlo k prolomení hradeb a zřícení rohu donjonu, donutil obránce ke kapitulaci hlad. Krátce nato jej dobyl francouzský princ Ludvík (budoucí král Ludvík VIII.). Po skončení války v roce 1217 přešel Rochester pod přímou kontrolu Jindřicha III. Druhá válka baronů (1264–1267): Roku 1264 byl hrad obležen potřetí. Královský konstábl Roger de Leybourne jej držel na podporu krále Jindřicha III. Povstalecká vojska vedená Simonem de Montfort a Gilbertem de Clare vtrhla do města a pokusila se hrad dobýt. Obránci však odolali a po týdnu povstalci obléhání ukončili, čímž se králi ulevilo. Přestože se posádka nevzdala, utrpěl hrad značné škody, které byly opraveny až v následujícím století. Naposledy zažil hrad vojenskou akci v roce 1381, kdy byl dobyt a vypleněn během povstání rolníků. Poté, co přestal sloužit svému účelu, byl jeho materiál využíván pro jiné stavby a koruna nad ním přestala vykonávat dohled.
V 70. letech 19. století byl areál i s přilehlými zahradami otevřen veřejnosti jako park. V průběhu 19. a 20. století prošel několika fázemi oprav. Dnes je chráněn jako památka nejvyšší kategorie (Grade I) a figuruje na seznamu národních kulturních památek (Scheduled Monument). V současnosti zříceninu spravuje organizace English Heritage a je přístupná veřejnosti.
Historie Starší dějiny
Hrady do Anglie zavedli Normané v 11. století; jejich výstavba po dobytí země v roce 1066 jim pomohla zabezpečit nově získaná území. Rochester byl strategicky významným městem, stojícím na základech římského osídlení u soutoku řeky Medway a starobylé římské silnice Watling Street. Dlouho se předpokládalo, že první hrad stál přímo u řeky, těsně za jihozápadním rohem městských hradeb. Toto pravděpodobné místo raného opevnění se později stalo známým jako „Boley Hill“. Archeolog Tom McNeill naznačuje, že tyto nejranější hrady v Anglii mohly mít čistě vojenský charakter, budované k ubytování velkých vojenských oddílů na nepřátelském území.
Podle soupisu Domesday Book z roku 1086 obdržel rochesterský biskup náhradu ve výši 17 šilinků a 4 pencí v podobě pozemků v kentském Aylesfordu za půdu, na které byl postaven rochesterský hrad. Ze 48 hradů zmíněných v tomto soupisu je Rochester jediným, u něhož byli vlastníci odškodněni za pozemky zabrané pro jeho stavbu. Od 11. století existovala v Anglii feudální povinnost zvaná hradní stráž (castle-guard). Ta spočívala v tom, že rytíři po stanovenou dobu tvořili posádku hradu svého pána. Neexistuje žádný ucelený seznam sídel, na která se tato povinnost vztahovala, ale vojenský historik Cathcart King poznamenává, že šlo převážně o hrady s vysokým společenským statusem. Povinnost hradní stráže byla v Rochesteru vázána na 60 rytířských lén (knights' fees), což z něj činilo mimořádně významnou pevnost.
Pravděpodobně to byl Vilém Dobyvatel, kdo město i hrad svěřil svému nevlastnímu bratrovi, biskupu Odovi z Bayeux. Po Vilémově smrti v září 1087 byla jeho území rozdělena mezi dva syny: starší Robert zdědil titul vévody z Normandie, zatímco Vilém Ryšavý se stal anglickým králem. Značná část normanských baronů proti rozdělení Normandie a Anglie protestovala a biskup Odo podpořil Robertův nárok na anglický trůn. Na jeho stranu se přidali i další šlechtici, včetně hrabat z Northumberlandu a Shrewsbury či biskupa z Coutances.
Odo připravil Rochester na válku a hrad se stal jedním z hlavních center povstání. Poloha v Kentu z něj činila strategickou základnu pro nájezdy na Londýn a tamní posádka mohla ohrožovat Vilémova vojska v celém hrabství. Vilém proto vyrazil z Londýna k Rochesteru, aby hrozbu zlikvidoval. Než tam však dorazil, zastihla ho zpráva, že Odo odešel na hrad Pevensey ovládaný Robertem, hrabětem z Mortain. Vilém od Rochesteru odbočil a Pevensey dobyl.
Zajatý Odo byl nucen přísahat, že Rochester vydá královým mužům. Vilém k hradu vyslal oddíl i s biskupem, aby požadoval kapitulaci. Namísto vzdání se však posádka podnikla výpad a celou skupinu zajala. Vilém v reakci na to zahájil obléhání města i hradu. Dobový kronikář Orderic Vitalis zaznamenal, že operace začaly v květnu 1088. Král nechal vybudovat dvě obléhací pevnůstky, aby odřízl zásobovací trasy a chránil své vojsko před výpady.
Podmínky uvnitř města byly katastrofální; situaci zhoršovalo horko, mračna much a šířící se nemoci. Posádka nakonec kapitulovala a vyjednala si podmínky kapitulace. Odo, Eustach, hrabě z Boulogne, a Robert z Bellême (syn hraběte ze Shrewsbury) směli odejít i se svými zbraněmi a koňmi, jejich anglické statky však propadly koruně. Tím role hradu v povstání skončila a opevnění bylo pravděpodobně krátce nato opuštěno. Rovněž obě obléhací pevnůstky po skončení bojů zanikly.
Po opuštění původního opevnění vyrostl v jihozápadním rohu městských hradeb nový hrad, stojící na svém současném místě. Byl založen mezi lety 1087 a 1089 a některé jeho části se dochovaly dodnes, byť značně pozměněné staletími užívání a přestaveb.
Vilém Dobyvatel udělil canterburskému arcibiskupovi Lanfrankovi doživotní držbu panství Haddenham v hrabství Buckinghamshire, které podle soupisu Domesday Book vynášelo 40 liber ročně. Arcibiskup toto panství dále postoupil mnichům z Rochesteru, takže po Vilémově smrti museli Lanfrank a Gundulf (jmenovaný rochesterským biskupem v roce 1077) požádat nového krále o potvrzení této darovací listiny.
Vilém Ryšavý za potvrzení požadoval 100 liber. Oba biskupové však tuto částku považovali za příliš vysokou a hledali kompromis. Nakonec bylo dohodnuto, že Gundulf v Rochesteru vybuduje nový kamenný hrad. Zpočátku se oba duchovní obávali, že náklady převýší králův původní požadavek a že budou muset hrad následně i udržovat. Henry, hrabě z Warwicku, je však přesvědčil, že sídlo hodné krále lze postavit za 40 liber a že po dokončení bude předáno do správy někomu jinému. Skutečné náklady, které Gundulf nakonec zaplatil, činily 60 liber.
Biskup byl zručný architekt a jménem Viléma DobyvateleBrown 1976, s. 44 dohlížel také na stavbu Bílé věže (White Tower), podle níž získal svůj název celý londýnský Tower. Gundulfův hrad těsně sousedil s rochesterskou katedrálou. Podle archeologa Olivera Creightona svědčí situování hradů do bezprostřední blízkosti chrámů o úzké vazbě mezi oběma objekty, což v tomto případě potvrzuje i fakt, že obě stavby vlastnil rochesterský biskup. Na těchto úzce spjatých budovách často pracovali stejní řemeslníci a architekti, což vedlo k podobnosti některých architektonických prvků. Spolu s Durhamem a Old Sarumem je Rochester jedním z nejlepších příkladů takto těsně propojeného hradního a církevního areálu.
V roce 1127 udělil král Jindřich I. Anglický rochesterský hrad do dědičného držení canterburskému arcibiskupovi Williamu de Corbeil a jeho nástupcům. Arcibiskup získal svolení postavit „v areálu hradu opevnění či věž a navždy ji držet v držení“. De Corbeil nechal vybudovat mohutný donjon (obytnou věž), který se v pozměněné podobě dochoval dodnes.
Během 12. století byla řada anglických hradů přestavěna z kamene, což odráželo pokrok v architektuře i stavebních technologiích. Rochester získal kamenné hradby již za biskupa Gundulfa a z tohoto období pochází i hlavní věž. Ta celému areálu vizuálně dominovala, tyčila se nad vnějším opevněním a sloužila jako luxusní rezidence s nejlepším ubytováním na hradě. Díky své bytelnosti mohla v případě konfliktu sloužit i jako poslední útočiště. Význam věže jako symbolu města byl natolik značný, že byla ve 13. století vyobrazena na městské pečeti.
Stavba postupovala tempem přibližně tří metrů za rok. Pravděpodobně byla dokončena před Corbeilovou smrtí v roce 1138 a zcela jistě před rokem 1141, kdy zde byl během nepokojů (tzv. Anarchie) za vlády krále Štěpána z Blois vězněn Robert, hrabě z Gloucesteru. Je pravděpodobné, že po dokončení věže ve 12. století již žádná další výstavba neprobíhala a prováděla se pouze údržba.
Hrad drželi canterburský arcibiskupové jako královské léno, finanční náklady na jeho provoz však i nadále nesl panovník. Souvislé záznamy o královských výdajích, známé jako „pokladní svitky“ (Pipe Rolls), se začaly vést za vlády Jindřicha II. Tyto záznamy obsahují i podrobnosti o nákladech na údržbu rochesterského hradu. Během 12. století šlo obvykle o zanedbatelné sumy, v letech 1172–1173 však výdaje přesáhly 100 liber, což souviselo se vzpourou synů Jindřicha II. Po pádu Normandie do rukou francouzských vojsk krále Filipa II. v roce 1204 zvýšil král Jan Bezzemek v rámci příprav na možnou invazi výdaje na hrady v jihovýchodní Anglii. Mezi těmito pevnostmi byl i Rochester, kde Jan v roce 1206 vynaložil 115 liber na hradní příkopy, věž a další stavby. Za vlády anjouovských panovníků směřovaly investice do královských hradů v jihovýchodní Anglii s cílem chránit zemi před invazí, přičemž Rochester patřil k těm nejvýznamnějším.
Hrad za vlády krále Jana Bezzemka Canterburští arcibiskupové drželi rochesterský hrad až do konce 12. století. Přestože král Jan nastoupil na trůn již v roce 1199, potvrdil Huberta Waltera ve funkci správce hradu až v červenci 1202. Jan pravděpodobně usiloval o znovuzískání přímé kontroly nad pevností, která byla považována za strategicky klíčovou.
Krize Janovy vlády začala v roce 1212 odhalením spiknutí, které ho mělo svrhnout. Porážka v bitvě u Bouvines v červenci 1214 definitivně zmařila Janovy naděje na znovudobytí Normandie a vyhrotila politickou situaci v Anglii. V říjnu se král vrátil do země, a o několik měsíců později začala šlechta na severu země otevřeně zpochybňovat jeho autoritu. V květnu 1215 skupina baronů vypověděla králi lenní poslušnost a obsadila Londýn, Lincoln a Exeter.
Jan přesvědčil nového canterburského arcibiskupa Stephena Langtona, aby správu rochesterského hradu postoupil královskému purkrabímu (konstáblovi) Reginaldu de Cornhill. Podle dohody se měl hrad vrátit pod arcibiskupovu kontrolu o Velikonocích roku 1215, přičemž tato lhůta byla později prodloužena až do Velikonoc 1216. Patentní listiny z 25. května 1215 požadovaly Cornhillovo nahrazení jinými královskými purkrabími. Hrad měl připadnout zpět arcibiskupovi buď po vypršení smlouvy, nebo v případě, že by byl v království nastolen mír ještě před Velikonocemi 1216. Mezitím se kontrola vrátila Langtonovi, kterého Jan požádal, aby hrad držel „takovým způsobem, aby skrze něj nevznikla žádná škoda či újma nám ani našemu království“.
Jan se s rebelskými barony setkal u Runnymede, kde 19. června 1215 obnovili svou lenní přísahu. Byla tak stvrzena mírová smlouva, později známá jako Magna Charta. Krátce nato byla zrušena dohoda mezi Janem a Langtonem o královském purkrabím a správa Rochesteru se vrátila do rukou arcibiskupa. Mír však netrval dlouho a vypukla první válka baronů.