První Dáil (irsky An Chéad Dáil) byl irský revoluční parlament, který se scházel v letech 1919 až 1921. Bylo to první zasedání jednokomorového parlamentu revoluční Irské republiky.
Ve volbách do parlamentu Spojeného království v prosinci 1918 zvítězila v Irsku irská republikánská strana Sinn Féin. V souladu se svým volebním programem se její poslanci odmítli ujmout svých křesel a 21. ledna 1919 založili v Dublinu samostatný parlament s názvem Dáil Éireann („Irské shromáždění“). Vyhlásili irskou nezávislost, ratifikovali Proklamaci Irské republiky, která byla zveřejněna během Velikonočního povstání v roce 1916, a přijali prozatímní ústavu.
První zasedání Dáilu se konalo ve stejný den jako útok členů Irských dobrovolníků na policisty Královské irské policie v hrabství Tipperary. Tento útok byl jedním z prvních střetnutí v rámci irské války za nezávislost. Ačkoli Dáil žádnou ozbrojenou akci neschválil, stal se „symbolem lidového odporu a zdrojem legitimity pro bojující muže v následné partyzánské válce“.
Dáil byl v září 1919 postaven mimo zákon správou Dublinského hradu, která představovala ústřední výkonnou vládu a byrokratický aparát britské vlády v Irsku. Poté se poslanci scházeli tajně. První Dáil se sešel 21krát a jeho hlavním úkolem bylo založení Irské republiky. Vytvořil základy nezávislé irské vlády a státního aparátu. Po volbách v květnu 1921 byl první Dáil nahrazen druhým Dáilem let 1921–1922.
Kontext Na počátku 20. století bylo Irsko součástí Spojeného království Velké Británie a Irska a v Dolní sněmovně Spojeného království bylo zastoupeno 105 členy parlamentu. Od roku 1882 byla většina irských poslanců členy Irské parlamentní strany, která usilovala o dosažení autonomie Irska v rámci Spojeného království pomocí několika zákonů o samosprávě. To vyústilo v zákon o vládě Irska z roku 1914, jehož zavedení však bylo odloženo s vypuknutím první světové války.
Zakladatel strany Sinn Féin, Arthur Griffith, věřil, že irští nacionalisté by se měli řídit příkladem maďarských nacionalistů, kteří získali legislativní nezávislost na Rakousku. V roce 1867 maďarští zástupci bojkotovali císařský parlament ve Vídni a jednostranně zřídili vlastní zákonodárný sbor v Budapešti, což vedlo k rakousko-uherskému vyrovnání z roku 1867. Griffith argumentoval, že irští nacionalisté by se měli řídit touto „politikou pasivního odporu – s občasnými výlety do oblasti aktivního odporu“.
V dubnu 1916 zahájili irští rebelové Velikonoční povstání proti britské nadvládě v Irsku a vyhlásili nezávislou Irskou republiku. Po týdnu těžkých bojů, převážně v Dublinu, bylo povstání potlačeno britskými silami, které zajaly 3 500 lidí, z nichž 1 800 bylo posláno do internačních táborů nebo věznic v Británii. Většina vůdců povstání byla popravena. Povstání, britská reakce na něj a neúspěšný pokus britské vlády zavést v Irsku brannou povinnost vedly k větší veřejné podpoře Sinn Féin a irské nezávislosti, přestože strana se na povstání nepodílela.
V britských všeobecných volbách v roce 1918 získala strana Sinn Féin 73 ze 105 irských křesel ve sněmovně. Ve 25 volebních obvodech získala strana Sinn Féin všechna křesla bez protikandidáta. Volby se konaly téměř výhradně podle většinového systému, výjimkou byly volební obvody Dublin University a Cork. Nový zákon o zastoupení lidu zvýšil počet irských voličů z přibližně 700 000 na zhruba dva miliony. Unionisté získali 26 křesel, z nichž všechna kromě tří byla ve východním Ulsteru, a Irská parlamentní strana získala pouze šest (propad z 84), z nichž všechna kromě jednoho byla v Ulsteru. Díky tomu, že Labouristická strana ve volbách nekandidovala, se voliči mohli rozhodovat mezi dvěma nacionalistickými stranami, přičemž jedna reprezentovala autonomii v rámci Spojeného království a druhá republiku. Irská parlamentní strana získala kvůli většinovému systému menší podíl křesel než hlasů.
Manifest Sinn Féin sliboval vytvoření Irské republiky založením „ústavodarného shromáždění složeného z osob zvolených irskými volebními obvody“, které by pak mohlo „mluvit a jednat jménem irského lidu“. Po zvolení se poslanci Sinn Féin rozhodli svůj manifest realizovat.
Historický význam První Dáil a všeobecné volby v roce 1918 zaujaly ústřední místo v irském republikanismu a nacionalismu. Dnes se název Dáil Éireann používá pro dolní komoru moderního Oireachtas (parlamentu) Irské republiky. Následné parlamenty jsou nadále číslovány od „prvního Dáilu“ svolaného v roce 1919. V souladu s tím je Dáil zvolený v roce 2024 nazýván 34. Dáilem.
Všeobecné volby v roce 1918 byly posledními volbami, kdy celý ostrov Irsko hlasoval jako celek až do voleb do Evropského parlamentu o více než šedesát let později. Drtivé vítězství Sinn Féin bylo irskými republikány vnímáno jako drtivá podpora principu sjednoceného nezávislého Irska. Až donedávna republikánské polovojenské skupiny, jako například Prozatímní IRA, často tvrdily, že jejich kampaně odvozují legitimitu z tohoto mandátu z roku 1918.
První Dáil „vytvořil základy nezávislého irského vládního a byrokratického aparátu“ a byl prostředkem, kterým „byla vytvořena formální ústava pro nový stát“. Také „poskytl personál a pravomoc uzavřít články dohody s Británií a ukončit válku“. Irský stát si založení prvního Dáilu několikrát připomněl jako „výročí, kdy ústavně zvolená většina poslanců vyhlásila právo irského lidu mít vlastní demokratický stát“.
Dne 10. ledna 1984 zemřel ve věku 94 let Seán MacEntee poslední žijící člen prvního Dáilu.
Odkazy
Reference
Kategorie:Dějiny Irska Kategorie:Zákonodárné sbory Kategorie:Irský nacionalismus Kategorie:Republikánství