náhled|Americký P-51 Mustang po nouzovém přistání v Schaanu, 22. února 1945 Lichtenštejnsko zůstalo po celou druhou světovou válku neutrální a jeho neutralitu neporušila žádná z bojujících stran. Země se snažila co nejvíce spojit se Švýcarskem v naději, že si tuto neutralitu udrží a zároveň se snažila udržet stabilní vztahy s nacistickým Německem. Německá diaspora v Lichtenštejnsku vytvořila místní skupinu nacistické strany/zahraniční organizace (NSDAP/AO). Lichtenštejnští nacisté navíc založili Volksdeutsche Bewegung in Liechtenstein (VDBL, Hnutí německého národa v Lichtenštejnsku), které usilovalo o připojení země k Německu.

Pozadí Lichtenštejnsko udržovalo politiku trvalé neutrality od roku 1868 a zůstalo neutrální i po celou první světovou válku. Až do konce války však bylo úzce spojeno s Rakousko-Uherskem díky celní unii, která mezi oběma zeměmi existovala od roku 1852 a sympatizovalo s ústředními mocnostmi. Jak se válka protahovala, Lichtenštejnsko čelilo ekonomické devastaci a nedostatku potravin v důsledku nedostatku přírodních zdrojů, což výrazně zvýšilo pašování a donutilo zemi snížit svou závislost na Rakousko-Uhersku a usilovat o užší hospodářské vazby se Švýcarskem. Do roku 1916 všechny dodávky potravin z Rakousko-Uherska ustaly, což donutilo Lichtenštejnsko usilovat o užší vazby se Švýcarskem, aby bylo zajištěno pokračování dodávek potravin do země.

Po zániku Rakousko-Uherska v roce 1919 se lichtenštejnská vláda již nemohla spoléhat na Rakousko v oblasti plnění svých měnových a diplomatických potřeb. Lichtenštejnsko a Švýcarsko podepsaly smlouvu, podle níž Švýcarsko převzalo zastupování zájmů Lichtenštejnska na diplomatické a konzulární úrovni v zemích, kde má své zastoupení a Lichtenštejnsko nikoliv. Lichtenštejnsko v roce 1920 přijalo švýcarský frank a obě země vstoupily v roce 1924 do celní unie. V roce 1921 byla přijata nová ústava, která zavedla vládu částečné parlamentní demokracie smíchané s vládou konstituční monarchie, z velké části volně založenou na švýcarské ústavě.

Předválečné výzvy náhled|Čtyři přední politici Lichtenštejnska v roce 1938. Zleva: Alois Vogt, Otto Schaedler, Josef Hoop a Ludwig Marxer Podobně jako většina ostatních zemí v té době, i Lichtenštejnsko čelilo nárůstu nezaměstnanosti, poklesu zemědělství a kolapsu průmyslu v důsledku velké hospodářské krize, která začala v roce 1929. V průběhu 30. let 20. století v zemi vládla Pokroková občanská strana vedená premiérem Josefem Hoopem, který do premiérského křesla usedl v roce 1928. Od roku 1933 čelilo Lichtenštejnsko vnějším i vnitřním výzvám ze strany nacistických elementů, zejména únosu Rotterů a lichtenštejnské špionážní aféře z roku 1937. V zemi se také objevily autoritářské prvky, především Liechtensteiner Heimatdienst, která se krátce po svém založení v roce 1933 přiklonila k nacismu a poté se v roce 1936 sloučila s Křesťanskosociální lidovou stranou a vytvořila Vlasteneckou unii. Dne 30. března 1938, po anšlusu Rakouska a z iniciativy Františka Josefa II., vytvořila Pokroková občanská strana a opoziční Vlastenecká unie (vedená Ottem Schaedlerem) koaliční vládu. V následujících volbách v roce 1939 získaly obě strany v zemském sněmu zhruba stejný počet křesel. vlevo|náhled|František Josef II. (uprostřed) před říšským kancléřstvím v Berlíně, 2. března 1939 Přibližně ve stejnou dobu, kdy byla vytvořena výše zmíněná koalice, nacistické živly v Lichtenštejnsku vytvořily Volksdeutsche Bewegung in Liechtenstein (VDBL), které usilovalo o připojení Lichtenštejnska k nacistickému Německu. Pokud by byla strana demokraticky zvolena, mohla se dostat v Lichtenštejnsku k moci a pomoci Německu s anexí této země. Přestože existovaly plány, aby Volksdeutsches Mittelstelle (úřad SS) financovala VDBL, tyto plány byly zablokovány osobně Adolfem Hitlerem, který nechtěl komplikovat vztahy se Švýcarskem.Geiger, Peter (2007). Der Kleinstaat in der Ära der Weltkriege. Schaan: Liechtenstein Institute, Liechtensteinischen Akademischen Gesellschaft. S. 141–143 (německy) Ve dnech 2. a 3. března 1939 František Josef II, Josef Hoop a Alois Vogt navštívili Berlín, kde se setkali s Hitlerem a Joachimem von Ribbentropem. Během návštěvy diskutovali o ochraně nezávislosti a neutrality Lichtenštejnska při zachování dobrých vztahů. Hitler se setkal s Františkem Josefem II. a Hoopem na třicetiminutové schůzce, ale k žádným jednáním nedošlo. František Josef II. později při vzpomínkách na tuto návštěvu prohlásil, že Hitler o ni projevil malý zájem a že se konala pouze proto, aby "polichotila Hitlerovo ego".

Suverenita Lichtenštejnska se dostala do ohrožení v roce 1939 během lichtenštejnského puče. Plán spočíval v tom, že členové VDBL pochodovali na Vaduz a pokusili se převzít kontrolu nad vládou. Německé jednotky z Feldkirchu se poté měly v reakci na volání o pomoc přesunout do Lichtenštejnska a připojit zemi k Německu. Plán však selhal, protože VDBL byla zastavena svými odpůrci a většina členů VDBL byla zatčena nebo uprchla. Navíc nedošlo ani k německé invazi, jenž byla po intervenci Vogta zablokována Hitlerovými rozkazy. Není přesně známo, proč se Hitler rozhodl do puče nezasáhnout. Nicméně existují spekulace, že Hitler neměl o Lichtenštejnsko velký zájem a že nechtěl vyprovokovat válku se Švýcarskem.Geiger, Peter (2000). Liechtenstein in den Dreissigerjahren 1928–1939 (2nd ed.). Zürich: Liechtenstein Institute. S. 364–408. (německy) Pokus o převrat vedl k tomu, že Heimattreue Vereinigung Liechtenstein (HVL), nestranická organizace založená počátkem roku 1939, jejímž cílem bylo postavit se proti akcím VDBL, posílila svou činnost a zahájila podpisovou kampaň potvrzující nezávislost země a loajalitu Lichtenštejnska ke knížeti. Kampaň podepsalo 2492 lidí, což představovalo 95 % oprávněných voličů.

Druhá světová válka

Domácí a zahraniční politika náhled|Lichtenštejnko spolu se Švýcarskem bylo během druhé světové války obklopeno územím ovládaným mocnostmi Osy Dne 30. srpna 1939 vyhlásilo Lichtenštejnsko svou neutralitu prostřednictvím švýcarských zástupců. Po vypuknutí války získala Hoopova vláda rozsáhlé pravomoci k řízení lichtenštejnské ekonomiky a uplatnila na Lichtenštejnsko několik švýcarských zákonů o válečném hospodářství. Tímto krokem se Lichtenštejnsko de facto stalo součástí švýcarského národního zásobování. Švýcarská nedůvěra k oficiálnímu postoji Lichtenštejnska však rostla, především kvůli akcím VDBL. Proto Švýcarsko požadovalo, aby Hoopova vláda veřejně prohlásila svou věrnost Švýcarsku. Ta tak učinila 5. listopadu 1940. Na oplátku Švýcarsko souhlasilo s novou dohodou o cizinecké policii, která od roku 1941 umožňovala lichtenštejnským pracovníkům volně cestovat i pracovat ve Švýcarsku. Ačkoli Švýcarsko chránilo suverenitu Lichtenštejnska po celou dobu války, nemělo v případě německé invaze do Lichtenštejnska v plánu vojensky zasáhnout.

Vůči nacistickému Německu považovala Hoopova vláda za vhodné vést přátelskou, nezávaznou a neprovokativní diplomacii, doplněnou o zdvořilostní gesta. V prosinci 1940, během přednášky ve Stuttgartu, Hoop vyjádřil úctu německé armádě. Člen nacistické strany Hermann E. Sieger, který byl od roku 1933 Hoopovým hlavním německým kontaktem, působil jako prostředník mezi Hoopem a německou vládou a zároveň podporoval Hoopovo úsilí o zachování nezávislosti Lichtenštejnska. František Josef II. pravidelně posílal Hitlerovi blahopřejné dopisy, například novoroční poselství a poselství za zmaření spiknutí z 20. července, na která Hitler stručně odpověděl. Tyto dopisy byly považovány za známku Hitlerova uznání suverenity Lichtenštejnska. Ve skutečnosti však existoval plán operace Tannenbaum, během které mělo být Lichtenštejnsko spolu se Švýcarskem napadeno a anektováno.Angelo Codevilla, Between the Alps and a Hard Place: Switzerland in World War II and Moral Blackmail Today (Washington, D.C.: Regnery, 2000) 57–58Weinberg 2005, A World At Arms, S. 174

Během války žilo v Lichtenštejnsku přibližně 120 židovských uprchlíků, převážně z Německa a Rakouska. Ačkoli jejich přítomnost velké části obyvatelstva nevadila, přesto jim bylo zakázáno přijímat taková zaměstnání, ve kterých by konkurovali místním občanům. Během války se lichtenštejnská ekonomika z velké části držela nad vodou díky dělníkům, kteří zaplňovali volná místa v průmyslu Švýcarska a Německa. V roce 1941 byly založeny společnosti Hilti a ThysssenKrupp Presta, které vyráběly materiály pro německý válečný průmysl a poskytovaly Lichtenštejnsku další pracovní místa po celou dobu války. Některé lichtenštejnské společnosti a jednotlivci byli zařazeni na britské a americké černé listiny a jejich majetek byl zabaven kvůli jejich spojení s nacistickým Německem.

V listopadu 1941 navštívil František Josef II. Viktora Emanuela III. a papeže Pia XII. a později navázal kontakt s diplomatickými misemi Spojeného království a USA. Dne 7. března 1943 se v katedrále svatého Florina ve Vaduzu František Josef II. oženil s hraběnkou Georginou von Wilczek. Bylo to poprvé, co se v Lichtenštejnsku konala svatba vládnoucího knížete. Kromě toho byl v roce 1940 jako každoroční svátek ustanoven Státní svátek Lichtenštejnska, aby se společně oslavily narozeniny Františka Josefa II. a trvalá nezávislost Lichtenštejnska. V roce 1944 František Josef II. po dohodě se švýcarským federálním radním Marcelem Pilet-Golazem znovu otevřel lichtenštejnské velvyslanectví v Bernu, které bylo v roce 1933 uzavřeno. Stalo se tak proti vůli Hoopovy vlády i zemského sněmu, což způsobilo napjaté vztahy mezi Františkem Josefem II. a Hoopem.

František Josef II. během války skoupil různé původně židovské podniky. Správci nemovitostí pařících rodu Lichtenštejnů v Rakousku využívali otrockou práci z tranzitního tábora Strasshof, ačkoli vyšetřování publikované v roce 2005 dospělo k závěru, že kníže o tom nevěděl. V letech 1944 až 1945 se Františku Josefu II. podařilo dosáhnout převozu většiny soukromých sbírek rodu Lichtenštejnů z Rakouska a Československa do Lichtenštejnska. V únoru 1945 poblíž Schaanu havaroval americký P-51 Mustang, který byl okamžitě předán Švýcarsku.

V závěrečných týdnech války do Lichtenštejnska přišlo více než 7000 uprchlíků. Z iniciativy princezny Giny byl 30. dubna 1945 založen Lichtenštejnský Červený kříž. Červený kříž působil poblíž Schaanwaldu, kde poskytoval uprchlíkům polévku a také jim umožňoval se umýt. Také vyzýval obyvatele Lichtenštejnska, aby mu darovali peníze na pomoc. Od 2. do 3. května 1945 překročily hranice Lichtenštejnska zbytky 1. ruské národní armády velkoknížete Vladimíra, která podporovala myšlenky imperialismu a také mocnosti Osy. O její příslušníky se staral Lichtenštejnský Červený kříž. Dne 16. srpna 1945 vyslal Sovětský svaz do Lichtenštejnska delegaci, aby repatriovala Rusy. Tento požadavek byl i přes rostoucí tlak Sovětů odmítnut. Přibližně dvě stě vojáků souhlasilo s návratem do Sovětského svazu. Argentinská vláda nakonec Rusům nabídla azyl a asi sto lidí nabídky využilo. Podle premiéra Alexandra Fricka, kterého podporoval i František Josef II., Rusům nikdy nehrozilo vydání do Sovětského svazu a poskytnutí azylu podporovala i široká veřejnost.

Nacistické skupiny a kolaborace náhled|Sjezd lichtenštejnské odnože NSDAP ve Vaduzu, říjen 1940