Opatství Saint-Sever ( ) se nachází v obci Saint-Sever ve francouzském departementu Landes. Jde o bývalé benediktinské opatství, které koncem 10. století založil gaskoňský vévoda Guillaume Sanche.
Od 18. listopadu 1911 je klášterní kostel zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.
V roce 1998 byl klášterní kostel zapsán na seznam světového dědictví UNESCO jako součást souboru Poutní místa na cestě do Santiaga de Compostela ve Francii.
Architektura a popis Tento románský chrám překvapí svými velkolepými rozměry: na délku měří 71 m, hlavní loď je široká 31 m a příčná loď (transept) dosahuje šířky 41 m. Chór je uspořádán podle benediktinského schématu se šesti stupňovitě se zmenšujícími apsidami. Mramorové sloupy v chóru a transeptu byly druhotně využity z nedalekého paláce římských místodržících v Morlanne. Část křížové chodby, která byla v minulosti v soukromém vlastnictví, byla odkoupena městem, čímž areál získal zpět svou původní celistvost.
Opatství se pyšní jedním z nejkrásnějších závěrů tvořeným sedmi stupňovitými apsidami. Tento typ architektury, inspirovaný vzorem z Cluny II, se ve Francii v této podobě dochoval pouze u dvou staveb – vedle opatství Saint-Sever jej najdeme už jen v kostele Saint-Genès v Châteaumeillant (běžnějším typem byl závěr kostela se třemi apsidami).
Tribuny v příčné lodi umožňují přístup k patrovým kaplím. Prostorný transept a boční lodě byly navrženy tak, aby pojaly davy věřících a poutníků, kteří zde zastavovali na své pouti po tzv. „Limousinské trase“ (Via Lemovicensis) směřující do Santiago de Compostela.
Historie V 5. století vyslal papež Severa (budoucího svatého Severa), aby evangelizoval provincii Novempopulanie. Podle legendy byl umučen a sťat Vizigóty na úbočí Brille, na cestě stoupající od břehů řeky Adour k návrší Morlanne. První kaple k uctění jeho památky zde byla vybudována již v 7. století.
Po svém vítězství v bitvě u Talleru (kolem let 982–983) zakoupil gaskoňský vévoda Guillaume Sanche v roce 988 zdejší pozemky a rozhodl se na nich vybudovat klášter. V té době se sice v regionu nacházelo mnoho bohatých římských usedlostí (např. nedaleká villa du Gleyzia v Augreilh), ale žádné významnější město. Založení opatství v blízkosti antického naleziště na návrší Morlanne, které dominuje údolí řeky Adour, bylo politickým i náboženským aktem, jenž gaskoňským vévodům pomohl upevnit jejich autoritu.
Benediktinské opatství Saint-Sever zažilo ve všech oblastech nebývalý rozkvět a vliv. Již v 11. století se jeho rozsáhlé panství táhlo od Médocu až po španělskou Pamplonu. V letech 1028 až 1072 stál v čele opatství Grégoire Montaner, mnich z Cluny. Za jeho opatství začala po požáru v roce 1060 přestavba kostela podle clunyjského vzoru. Na pracích se podíleli mistři stavitelé a sochaři, kteří vynikali jak svými zkušenostmi, tak inovativním přístupem. Působili zde i významní iluminátoři, mezi nimiž vynikal Stephanus Garsia, autor miniatur ve slavném rukopisu Beatus.
Období největšího rozkvětu Gaskoňská renesance 11. století, která následovala po období barbarských vpádů, byla do značné míry spojena se zakládáním klášterů. Mnišské komunity iniciovaly kultivaci ladem ležící půdy i lesů a soustřeďovaly rolníky v okolí opatství a převorství (vznikala tzv. sauveté – chráněná sídla pod církevní správou). Souběžně s tím se biskupové a opatové zasloužili o obnovu měst zničených Vikingy: města jako Oloron, Nogaro, La Réole nebo právě Saint-Sever vděčí za svůj vznik či znovuzrození právě jim.
Díky opatství, které se stalo významnou pozemkovou mocností, zažilo Gaskoňsko rozkvět ve všech sférách – náboženské, správní, sociální, hospodářské i kulturní. Na vrcholu moci koncem 11. století obklopovalo klášter rozsáhlé panství. V diecézi Aire-sur-l'Adour vlastnilo opatství v okruhu 35 km četné villy z římské doby, pozemky a kostely. Mimo tuto diecézi získal klášter statky v oblastech Agenais, Bazadais a v kraji Pays de Born (např. převorství v Mimizanu). Vzdálenější državy Saint-Severu zahrnovaly kostel v Navaře poblíž Pamplony a majetky v Médocu, včetně baziliky Notre-Dame v Soulaku (o kterou však vedlo spory s opatstvím Sainte-Croix v Bordeaux).
Většina gaskoňských držav Saint-Severu měla v té době strategický význam: šlo o obranné pozice, brody a přechody přes řeky Garonna a Adour nebo důležité dopravní uzly. Tyto državy, vzdálené od sebe maximálně 30 kilometrů, sloužily poutníkům jako orientační body a bezpečné noclehárny. Při výběru nových akvizic hrála roli i úrodnost půdy. Zájem mnichů o údolí řeky Adour, svahy u Buzetu, statky v Armagnacu či vinice v okolí Bordeaux ukazuje na jejich ekonomické uvažování – v blízkosti svých klášterů totiž systematicky zakládali vinice.
V roce 1087 daroval hrabě a hraběnka z Bigorre opatství do rukou opata Grégoira.
Úpadek Období prosperity kláštera skončilo spolu se zánikem Gaskoňského vévodství. Celkový úpadek poté urychlila stoletá válka a následné náboženské války.
Během stoleté války, kdy se o nadvládu nad Gaskoňskem přel francouzský král s anglickým, utrpělo opatství značné škody v důsledku mnoha obléhání. Zejména klášter byl Francouzi několikrát vypleněn a vypálen. Následná obnova se dotkla především částečné rekonstrukce bočních lodí.
Další zkázu přinesly náboženské války. V letech 1569 a 1570 došlo k masakrům a drancování, které v kraji Landes rozpoutaly oddíly hugenota Montgomeryho prchajícího před katolickými vojsky maršála Montluca. Trvalo více než století, než se kongregace svatého Maura chopila oprav apsidy a konventních budov.
Během Velké francouzské revoluce byli mniši vyhnáni a opatství bylo sekularizováno. Zatímco budovy konventu byly rozprodány, samotný opatství kostel se v roce 1795 vrátil k náboženským účelům. V klášterních prostorách se usídlila radnice a různé úřady. V 19. století prošla loď i průčelí chrámu rekonstrukcí v novorománském slohu, který odpovídal tehdejší oblibě středověké architektury.
Architektonické zajímavosti V letech 2013 až 2020 prošel interiér opatství kompletní restaurací. Slavnostní znovuotevření se uskutečnilo 12. listopadu 2021.
Severní tympanon Nad severním portálem kostela se nachází mistrovské dílo románského sochařství z 11. století, které patří k nejstarším svého druhu. Námět reliéfů vychází z novozákonní knihy Zjevení (Apokalypsy) a vykazuje silný vliv iluminovaných rukopisů typu Beatus.
Dominantou kompozice je Kristus v mandorle, trůnící uprostřed výjevu. Pravicí žehná a v levé ruce drží knihu. Po jeho stranách stojí serafín a cherubín. Spasitele obklopují symboly čtyř evangelistů (tzv. Tetramorf), z nichž se do dnešních dnů dochovaly pouze dva: okřídlený býk (symbol Lukáše) a okřídlený lev (symbol Marka). Oba tyto motivy se věrně shodují s vyobrazeními v rukopisech Beatus.
Scénu doplňují dvě figurální skupiny: Po levici okřídleného býka potírá archanděl Michael draka, což symbolizuje Kristovo vítězství nad hříchem. Napravo od okřídleného lva pokládá anděl ruku na hlavu svatého Jana, autora Zjevení, a vyzývá ho tím k úctě a pokoře před Kristovou velebností.
Závěr kostela Opatství v Saint-Sever se pyšní jedním z nejpozoruhodnějších závěrů (chevet) se sedmi stupňovitými apsidami. Tato architektonická forma, inspirovaná dispozicí chrámu Cluny II, je ve Francii zcela výjimečná, neboť mnohem běžnější je uspořádání se třemi apsidami. Spolu s kostel Saint-Genès de Châteaumeillant v Châteaumeillant je Saint-Sever jediným místem ve Francii, kde se tento typ závěru kostela dochoval v takto obnažené a pohledově ucelené podobě.
Relikviář náhled|relikviář svatého Severa Opatství Saint-Sever uchovávalo ve středověku četné relikvie, z nichž nejvýznamnější byla lebka (latinsky caput) svatého Severa. Ta však byla zničena během náboženských válek, které region pustošily. Poté, co mniši trpělivě obnovili svatyni zdevastovanou v roce 1569 (oltář byl restaurován v roce 1681), začali usilovat o získání nové významné relikvie.
Jelikož kostel svaté Eulálie v Bordeaux podle prastaré tradice uchovával ostatky svatého Claira a jeho společníků (včetně svatého Severa), vyslalo opatství poselstvo k arcibiskupovi. Ten v roce 1714 povolil vyjmout část ostatků svatého Severa z bordeauxského relikviáře a přenést je zpět. Slavnostní návrat relikvie proběhl s velkou pompou v roce 1716.
Současný relikviář pochází z roku 1783 a opatství jej daroval monseigneur Playcard de Raygecourt, biskup z Aire-sur-l'Adour. Podoba relikviáře odráží biskupovu snahu setrvat u tradičního francouzského baroka, které tehdy stálo v opozici k nastupujícímu neoklasicismu.
Hlavice Opatství se pyšní souborem 150 hlavic, z nichž 77 je identifikováno jako gallo-římské nebo románské. Polychromované hlavice s dekorem lvů pocházejí z 11. století. Korintské hlavice se zde střídají s hlavicemi figurálními a historiovanými (výjevovými), které ve své době sloužily k výuce křesťanské nauky.
Významné výjevy Herodova hlavice: Tato hlavice, nacházející se po pravé straně u hlavního vchodu, patří k nejzdařilejším v celém chrámu. Zachycuje evangelijní příběh o Herodovi a jeho sňatku s Herodias, který Jan Křtitel otevřeně kritizoval jako nemorální. Hlavice znázorňuje narozeninovou hostinu, během níž dcera Herodiady, Salome, tančí pro svého otčíma. Král, okouzlen jejím tancem, jí slíbí splnit jakékoli přání. Salome, ovlivněná matkou, požádá o hlavu Jana Křtitele. Umělecké ztvárnění ukazuje duši Jana Křtitele stoupající do nebe v doprovodu dvou andělů, zatímco postava Salome připomíná loutku bez vlastního pohybu, čímž naznačuje manipulaci její matkou či samotným ďáblem.
Hlavice s Danielem: Biblické téma proroka Daniela se v chrámu opakuje na několika místech. Daniel, známý svou zbožností a moudrostí, sloužil králům Nabukadnesarovi a Dareiovi jako vykladač snů. Kvůli intrikám nepřátel byl uvržen do lví jámy, avšak díky jeho neochvějné víře a modlitbám jej lvi nechali naživu. Daniel zde symbolizuje zmrtvýchvstání – přežití v jámě lvové předznamenává Kristovo vítězství nad smrtí. Zajímavým detailem těchto hlavic je, že lvi se zde tváří přívětivě (usmívají se), zatímco ptáci jsou vyobrazeni s dravými, až divokými výrazy.
Beatus ze Saint-Sever Beatus ze Saint-Sever (též Apokalypsa ze Saint-Sever) je iluminovaný rukopis, který obsahuje komentář k Apokalypse, poslední knize Nového zákona. Své jméno nese po mnichu Beatovi z kláštera v Asturii, který v 8. století sepsal první takový komentář, pravděpodobně v rámci tehdejších teologických debat. Tento původní text byl během středověku mnohokrát zkopírován; s jedinou výjimkou se tak dělo vždy ve Španělsku. Touto unikátní výjimkou je právě exemplář ze Saint-Sever.
Kodex vznikl v polovině 11. století, přibližně padesát let po založení opatství. Na jeho tvorbě se pod vedením mistra Stephana Garcii Placida podílela skupina písařů a iluminátorů působících pod opatem Grégoriem de Montaner. Opatství v té době disponovalo vlastním skriptoriem, kde se opisovaly, zdobily a uchovávaly vzácné knihy.
Rukopis je psán na pergamenu a bohatě zdoben ilustracemi s využitím zlata a pestrých barev. Ačkoliv je inspirován španělskými předlohami, jde o jediný exemplář svého druhu ve Francii. Je dokladem vysoké vzdělanosti, tvůrčího génia a intelektuální i umělecké vitality kláštera v 11. století. Vzhledem k vysokým nákladům na výrobu takové knihy je dílo zároveň symbolem tehdejšího bohatství a moci opatství.
Kromě Janovy Apokalypsy, která měla původně přinášet naději pronásledovaným křesťanům v Římské říši, obsahuje rukopis také komentář svatého Jeronýma k starozákonní knize Daniel. Pro španělské mnichy, žijící v době vzniku první předlohy pod muslimskou nadvládou, mohl být text příslibem nadcházející rekonkvisty.