Camille de Soyécourt, O.C.D. (řeholním jménem: Tereza Kamila od Dítěte Ježíše; 25. června 1757 Paříž – 9. května 1849 tamtéž) byla francouzská šlechtična a bosá karmelitánka. Katolická církve ji uctívá jako Služebnici Boží.
Život Narodila se 25. června 1757 v Paříži jako dcera markýze ze Soyécourtu Joachima Charlese de Seiglièrea a jeho manželky Marie-Sylvine de Bérenger-Sassenage. Měla dvě starší sestry. Pokřtěna byla v kostele svatého Sulpicia.
Její otec, jako plukovník pluku Královských dragounů se účastnil sedmileté války, ale kolem roku 1761 ve věku 36 let opustil vojenskou službu, aby se staral o svá panství a sloužil chudým obyvatelům, mezi nimiž si získal velkou oblibu.
Aby si rodiče udrželi svou nejmladší dceru nablízku, zajistili jí guvernantku a vychovatele, kteří jí poskytli základní vzdělání. Následně byla roku 1766 umístěna na čtyři roky na výchovu do kláštera Vizitantek, jehož představenou byla Madame de Brancas. Tam se setkala i se svými dvěma staršími sestrami, které tam vstoupily již velmi mladé. V klášteře se projevila jako dobrá žákyně, plná ctností a velmi zbožná, podle slov jejích vychovatelek. Její otec ji však chtěl vidět volněji než jen za mřížemi kláštera, a tak se rozhodl ji přemístit do jiného kláštera – do benediktinského, kde byla kdysi přijata její matka.
Její rodina i ona sama se staly oběťmi krutostí Francouzské revoluce. Její matka zemřela ve vězení 25. března 1794. Její otec a její sestra Catherine de Seiglière, manželka hraběte d'Hinnisdal, byli popraveni gilotinou během Jakobínského teroru 23. a 24. července 1794.
Touha po řeholním životě Ve svých patnácti letech, 25. prosince 1772, přijala své první svaté přijímání. V šestnácti letech její rodiče chtěli, aby se provdala za šlechtice, který byl o mnoho let starší než ona. Camille toužila stát se řeholnicí, ale nenašla odvahu odporovat rodičům. Dokonce uvažovala, že počká na to, až se stane vdovou po svém budoucím manželovi, aby mohla vstoupit do kláštera. Nakonec však její nastávající zemřel před svatbou, což ona považovala za „znamení od Boha, který ji volá do kláštera“. Tehdy oznámila rodičům svou touhu stát se řeholnicí, ale ti, přestože byli velmi zbožní, její žádost rozhodně odmítli. Nezdráhala se a prohlásila, že počká na dosažení plnoletosti (25 let).
Camille střídala období pobytu v klášteře (u benediktinek) a měsíce strávené v rodinném domě. Využívala čas k pravidelné korespondenci s řeholnicemi vizitantkami, se kterými navázala blízké přátelství. Se svou matkou a bratrem podnikla cestu do Dauphiné, navštívila Savojsko a Chambéry. Po návratu jí rodiče nabídli nový sňatek. Opět odmítla, ale rodiče ji nutili opustit klášter. Camille se vrátila domů a postupně si zvykla na společenský život a dokonce v něm začala nacházet potěšení. Postupně také opustila pravidelnou modlitbu a začala váhat mezi manželstvím a vstupem do kláštera.
Ve věku 22 let si vybrala duchovního vůdce, který ji opět nasměroval k modlitbě. Na konci roku 1780, během duchovních cvičení v benediktinském klášteře, se pokusila v klášteře zůstat. Matka ji však přišla odvézt a donutila ji vrátit se domů. Camille byla pevně rozhodnuta vstoupit do kláštera. Zvažovala, do kterého řeholního řádu má vstoupit. Její zpovědník jí doporučil karmelitánky a po návštěvě kláštera na ulici Grenelle byla zcela přesvědčena, že její povolání je zde. Rodiče a rodina se obávali jejího rozhodnutí vstoupit do karmelitánského řádu a snažili se ji od něj odradit. Dokonce se ji pokusili přesvědčit, aby vstoupila k vizitantkám, kde měla přátele a kde by měla pohodlnější život včetně rodinných návštěv. Camille byla krátce touto možností přitahována, ale nakonec vstoupila do karmelitánského kláštera 2. února 1784.
Karmel První měsíce života v klášteře byly těžké: životní styl byl velmi přísný a pocházejíc z šlechtické rodiny nebyla zvyklá na materiální nepohodlí, které klášter přinášel. Při svých prvních slibech 24. července 1784 přijala řeholní jméno sestra Thérèse-Camille de l'Enfant-Jésus (Tereza Kamila od Dítěte Ježíše).
Na slavnosti, kde se konal její definitivní vstup do karmelu, byl přítomen princ a budoucí král Ludvík Filip – tehdy jedenáctiletý, který byl touto událostí hluboce zaujat. Po roce noviciátu složila 31. července 1785 doživotní sliby. Její rodiče učinili ještě před tímto osudovým datem poslední pokus, jak ji od řeholního života odvrátit, ale neuspěli.
První dvě zimy byly zvlášť kruté a manuální práce pro mladou karmelitánku velmi namáhavá. Její „dobrá vůle“ však kompenzovala fyzické slabosti.
Revoluce a zatčení V roce 1789 měl zákon o zrušení slibů a poté občanská ústava duchovenstva (která v únoru 1790 rušila řeholní řády) za cíl vyprázdnit všechny kláštery, včetně karmelitánek v Paříži. Karmelitky však předložily shromáždění petici jménem celého řádu a podařilo se jim zachovat své budovy a komunitní život. Dne 2. září 1792, kdy už začaly první masakry duchovních ve vězeních, se pět mužů pokusilo vniknout do jejich kláštera. 14. září dva komisaři pařížské komuny nechali otevřít dveře kláštera, prošli budovu a sebrali a oloupili všechny cenné předměty. Poté karmelitky vyhnali, než pustili do budovy obyvatelstvo.
Představená, matka Nathalie, vycítila, že revoluční vítr se obrací, a připravila odchod: zajistila civilní oděvy pro řeholnice a malá obydlí, kde se komunita 31 karmelitek rozdělila po pěti či šesti. Řeholnice pokračovaly v modlitbách, přijímaly kněze a biskupy ke mši, ale také je skrývaly a podporovaly během pronásledování. Několik řeholnic bylo zatčeno, uvězněno, některé dokonce odsouzeny k smrti, ale po několika měsících či letech věznění všechny unikly gilotině.
Navzdory návrhu rodičů vrátit se na rodinný statek zůstala Camille v domě v ulici Rue Mouffetard v Paříži, který jí byl přidělen, spolu s dalšími karmelitkami. Když ji revolucionářské hlídky zpozorovaly, pokusila se skupina překvapit karmelitky při mši, ale neuspěla (ten den se mše nekonala). Dům byl prohledán a Camille byla 29. března 1793 (Velký pátek) zatčena. Podrobila se několika výslechům a byla držena ve vězení Sainte-Pélagie. Rodiče se ji snažili osvobodit, ale neúspěšně. Nakonec, protože nebylo vůči ní vznesen žádný konkrétní obvinění, soudy ji propustily na svátek Letnic
Klid však netrval dlouho: po osmi měsících byli její rodiče zatčeni a uvězněni (otec ve věznici Carmes, matka v Sainte-Pélagie). Camille, která zůstala na svobodě, uprchla a prožila období strádání. Když byla povolána, aby přišla zapečetit rodinný dům po smrti matky (25. března 1794), vrátila se do Paříže, kde se obávala, že bude také zatčena. Snažila se navštívit otce, stále uvězněného, ale bez úspěchu. Přesto se jí podařilo s ním vyměnit několik dopisů.
Po značném úsilí a za pomoci ostatních se dostala do vězení Carmes a mohla svého otce krátce navštívit. V roce 1794, po vydání dekretu o vyhnanství šlechty, se uchýlila na farmu Moulineaux poblíž Paříže, která patřila jejím rodičům. Tam převzala péči o panství a rozvinula zde jeho činnost, ku velké radosti zaměstnanců. Zde také přijala syna své sestry, hraběnky d'Hinnisdal.
Obnovení Karmelu Se smrtí Robespierra 28. července 1794 skončilo období Teroru. Camille požádala o povolení vrátit se do Paříže a toto povolení získala 15. října. Pronajala si byt v ulici Rue des Postes, nedaleko kostela semináře. Následující rok si pronajala větší prostory, kde zřídila malý improvizovaný klášter v ulici Rue Saint-Jacques, přijímala zde mnoho řeholnic, které vyšly z vězení, a také ubytovávala několik duchovních.
V roce 1796 vyšel dekret, který umožňoval šlechticům, kteří neodešli do exilu, získat zpět své majetky. Camille de Soyécourt, která zůstala jedinou přeživší a tudíž dědičkou rodiny, váhala, zda má podniknout kroky k navrácení majetku, protože jí to připadalo v rozporu se slibem chudoby. Papež Pius VI. ji však povzbudil, aby požadovala přidělení rodinného majetku, a dokonce jí uložil povinnost jej zachovat.
Dne 8. srpna 1797 odkoupila část budov karmelitánského kláštera v ulici Rue de Vaugirard, čímž zachránila tyto stavby před zničením. Zahájila rozsáhlé práce na obnově značně poničených budov.
Nejprve byly cílem oprav kostel a několik obytných budov. Dne 24. srpna 1797 se slavila první mše v kapli sv. Josefa, 29. srpna bylo možné znovu používat kostel kláštera. Camille také nechala upravit a obnovit kapli mučedníků na památku masakru z 2. září 1792, ke kterému došlo v bývalém vězení. Řeholnice zde dokonce uchovaly některé pozůstatky jako relikvie.
Do improvizovaného kláštera se usadilo asi dvanáct karmelitek. Sama si vybrala celu, která sloužila jako vězení pro jejího otce před několika lety, a zůstala v ní téměř padesát let. Protože představená kláštera zemřela, stala se podpřevorkou a o dva roky později byla při zvolena převorkou.
Od tohoto okamžiku se klášter stal střediskem pro celý francouzský karmel: přijímala a shromažďovala karmelitky rozptýlené revolucí. Poté je vysílala do různých skupin, obnovovala komunity, které byly během revoluce zničeny. Přestože byla existence kláštera veřejně známá, vláda ji stále neuznávala. Řeholnice proto nosily civilní oblečení a hábit oblékaly jen zřídka. Matka Camille a její sestry žily neustále pod hrozbou administrativního uzavření a rozptýlení komunity, což je však neodradilo od pokračování jejich činnosti.
Pokračovala v opravách a úpravách kostela kláštera, dokonce žádala nebo odkoupila umělecká díla (obrazy, sochy), která byla vyrabována, aby je vrátila na původní místo. Několikrát se vláda pokusila získat kostel zpět.
Protože odkoupila jen část budov, využila příležitosti 8. listopadu 1801 a zakoupila další část původního kláštera. V roce 1819 dokončila obnovu kostelní brány. Nakonec 23. července 1841 přenechala budovy arcibiskupovi Denysovi Affremu, aby zde založil Školu vyšších církevních studií (dnes Institut catholique de Paris). Karmelitky klášter opustily až 23. dubna 1845 a přestěhovaly se na Avenue de Saxe v Paříži, kde matka Camille nechala postavit nový klášter.
Stala se obnovitelkou i dalších karmelitánských klášterů ve Francii.
Opozice Během Prvního císařství za Napoleona I. se matka Camille stala výraznou postavou francouzského ultramontanismu. Byla přesvědčena, že náboženství (katolické) má být řízeno papežem v Římě, nikoli vládou v Paříži.
Takže během okupace papežských států francouzskou armádou v roce 1809 a exkomunikace Napoleona I. se matka Camille stala věrnou podporovatelkou papeže Pia VII. a vyhnaných kardinálů. Šířila text buly exkomunikace, poskytovala ubytování vyhnaným kardinálům a dodávala jim finanční prostředky, když Napoleon jejich financování zastavil a vyhostil je. Zajišťovala také spojení mezi Piem VII., vězněným Napoleonem, a tzv. „černými kardinály“.
Tato opozice pro ni byla riskantní, protože její klášter nebyl oficiálně uznán a autorizován, takže politické autority mohly kdykoli klášter uzavřít a rozptýlit toto „nelegální shromáždění“.
Jeden dopis z Vatikánu, který zachytila policie, odhalil její roli v podpoře papeže a jeho kardinálů. Byla okamžitě zatčena a následně poslána do exilu v Guise (1811–1813). Přesto se matka Camille tajně vrátila do Paříže, aby vyřídila několik důležitých záležitostí. Bydlela v klášteře karmelitánek v převleku a bez vědomí ostatních jeptišek, ale jedna z nich ji poznala, což vyvolalo velké emoce mezi sestrami, šťastnými, že „našly svou matku“. Musela proto Paříž opustit převlečená, aby nebyla zadržena policií.
Po zhoršení zdravotního stavu, dosáhl starosta města Guise ukončení jejího exilu a návratu do Paříže. Napoleon, který ji vyhnal, ji přesto obdivoval. Po propuštění jí císař dovolil znovu otevřít klášter a nosit řeholní oděv.
Konec života Po několikerém zvolení představenou kláštera musela matka Camille předat svou funkci jiné řeholnici. Ale protože nenašli žádnou schopnou řeholnici, poslali její spolusestry žádost papeži, aby matka Camille mohla zůstat doživotně představenou kláštera. Papež Pius VII. žádosti vyhověl. Jeho nástupce Lev XII. toto rozhodnutí potvrdil.