Katedrála Notre-Dame v Senlis (francouzsky Cathédrale Notre-Dame de Senlis) je římskokatolická gotická katedrála nacházející se ve francouzském městě Senlis v departementu Oise. Katedrála dříve sloužila jako sídlo biskupství, které však bylo zrušeno konkordátem z roku 1801 a jeho území v současnosti patří diecézi Beauvais (-Noyon-Senlis).
Ačkoliv patří k rozměrově skromnějším stavbám (vnější délka činí 76 metrů, což je jen o málo více než u katedrály v Beauvais), řadí se k nejvýznamnějším raně gotickým památkám v zemi. Mezi skvosty francouzské architektury ji řadí především západní portál s výjevem Korunování Panny Marie (mistrovské dílo sochařství 12. století), pozoruhodná je i jižní věž ze 13. století a bohatě zdobené fasády transeptu v pozdně gotickém stylu. V současnosti je katedrála duchovním centrem farnosti svatého Rieula v Senlis.
Historie náhled|250px|Půdorys katedrály v Senlis se zakreslením přístaveb z různých historických období a zaniklých architektonických prvků. Katedrála byla založena roku 1151 na místě starších svatyní z iniciativy biskupa Pierra (v úřadu 1134–1151). Hlavním impulsem pro stavbu byla častá přítomnost panovníků ve městě a silná osobnost samotného biskupa. Vzhledem k malé rozloze diecéze a jejím omezeným příjmům financovali stavbu převážně sami biskupové, což vysvětluje menší měřítko katedrály. Příspěvky krále či kapituly byly minimální.
Stavba probíhala současně na obou koncích – východním i západním. Kolem roku 1160 byl již hotov centrální portál západního průčelí. V roce 1167 stál chór i západní fasáda a v roce 1175 došlo k jejich propojení hlavní lodí. Kolem roku 1180 byla stavba, s výjimkou transeptů, v podstatě hotová a zaklenutá. Slavnostní vysvěcení provedl 16. června 1191 arcibiskup remešský Vilém Běloruký. Celá výstavba trvala čtyřicet let, budově však tehdy stále chyběla příčná loď. náhled|vlevo|upright|Jižní věž ze 13. století a jižní portál ze 16. století Ve 13. století prošla katedrála výraznými úpravami. Kolem roku 1240 byla jižní věž doplněna o velkolepý dvoupatrový jehlan. Zároveň byla narušena vnitřní perspektiva proražením transeptu, kvůli čemuž zůstala hlavní loď kratší než chór.
Koncem 14. století byla přistavěna kapitulní síň a kolem roku 1465 kaple Bailli, kterou založil Gilles de Rouvroy, předek vévody ze Saint-Simon, jenž zde byl roku 1477 pohřben.
V roce 1504 způsobil úder blesku požár, který zničil krov a vedl ke zřícení kleneb (vyjma prvního pole). Díky darům králů Ludvíka XII. a Františka I. byly horní části katedrály obnoveny a zvýšeny o 6 metrů. Zároveň byly zdvojeny boční lodě a boční fasády získaly bohatou flamboyantní (plaménkovou) výzdobu. Tato rekonstrukce probíhala v letech 1506 až 1515.
V roce 1520 započaly práce na fasádě jižního transeptu s portálem od Martina Chambigese a jeho syna Pierra (dokončen 1538). Severní portál pochází z roku 1560. V roce 1671 byla na základech staré galorománské hradby postavena kaple Nejsvětějšího Srdce a v roce 1777 získal chór dodnes dochovanou klasicistní výzdobu.
Během Velké francouzské revoluce byl zničen mobiliář a poškozeny sochy na západním portálu (jejich hlavy byly nahrazeny v polovině 19. století).
Od roku 1840 je katedrála zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury. Od roku 1929 je chráněna i budova bývalé knihovny. Celková rekonstrukce interiéru katedrály byla dokončena v roce 1986, oprava věže pak v roce 1993.
Rozměry náhled|pohled na katedrálu z města náhled|letecký pohled na katedrálu délka 76 m délka interiéru 70,2 m délka hlavní lodi 23 m Šířka západního průčelí 24 m Celková výška jižní věže 78 m Výška jižní věže (bez jehlanu) 38 m Výška jehlanu (fléche) jižní věže 40 m Výška západního průčelí (bez věží) 26,5 m Šířka hlavní lodi a chóru 9,2 m Celková šířka lodi (včetně 4 bočních lodí) 30 m Výška arkád v hlavní lodi 6,6 m Výška klenby v prvním klenebním poli 18 m Výška klenby (v nejvyšším bodě) 24 m Výška klenby bočních lodí 7,6 m Délka chóru (včetně ochozu a osové kaple) 34 m Délka samotného chóru 24 m
Stavební materiály Katedrála je postavena z různých druhů loutétského vápence, který pochází z podzemních lomů v okolí města. Jelikož se loutétské vápence liší texturou a tvrdostí podle jednotlivých geologických vrstev (lavic), dokázali je stavitelé vhodně vybírat a efektivně kombinovat. Skvělý stav vysoké a subtilní věže dokládá hluboké znalosti tehdejších mistrů o vlastnostech těchto hornin.
Západní průčelí je vybudováno ze světlého a měkkého vápence s obsahem dírkonošců (miliolidů), který spočívá na základně z pěti řad jemného a tvrdšího vápence s viditelnými zkamenělinami (miliolidy a ceriti). Sochařská výzdoba portálu Panny Marie je vytesána z jemného žlutého vápence. Části soch restaurované v 19. století využívají vápenec z lomů u Saint-Maximin, neboť původní lomy v Senlis byly v té době již uzavřeny.
Místní lomy v minulosti produkovaly také specifickou vrstvu tvrdého a jemného vápence typu „liais“, který byl v oblasti Île-de-France tradičně využíván pro pokládku dlažeb, což je i případ interiéru této katedrály.
Exteriér náhled|upright|Pohled na západní neboli hlavní průčelí náhled|upright|Zvonice jižní věže: kresby Viollet-le-Duca náhled|upright|Vzdálený pohled na sanktusník
Západní průčelí Západní průčelí katedrály v Senlis je poměrně úzké, což odpovídá relativně skromnému původnímu půdorysu stavby. Architektonicky se řadí k rané gotice, podobně jako průčelí katedrál v Sens, Noyonu nebo baziliky Saint-Denis. Nad hlavním centrálním portálem se nachází velké okno se třemi lancetami, které osvětluje hlavní loď. Nad ním se nachází menší zdobená rozeta a úplný vrchol průčelí tvoří balustráda spojující obě věže, osazená čtyřmi sochami.
Po stranách hlavního vchodu jsou umístěny boční portály, jejichž tympanony zdobí masivní arkády. Nad portály tvořícími základnu věží se nachází velké prosklené okno, nad nímž následuje další sdružené (slepé) okno. Ještě výše, v úrovni centrální rozeta, je pak umístěna menší rozeta (na pravé straně doplněná hodinami).
Celkově střídmé průčelí zpevňují čtyři mohutné opěráky. Ty zajišťují stabilitu celé konstrukce i obou věží a zároveň dodávají stavbě výrazný vertikální ráz. Celek působí dojmem mimořádné síly a pevnosti.
Věže Obě věže mají velmi rozdílnou výšku. Zatímco v první úrovni jsou obě osazeny dvěma velkými okny s žaluziemi, severní věž je hned nad nimi zakončena jen nízkou břidlicovou střechou. Naproti tomu jižní věž pokračuje velkolepou, štíhlou zvonicí o dvou podlažích.
Jižní věž a její jehlan Zvonice jižní věže katedrály v Senlis je jednou z mála kompletně dochovaných věží z počátku 13. století. Byla postavena v jediném celku kolem roku 1240 z materiálu vynikající kvality (díky čemuž odolává nepřízni počasí již téměř osm set let) na čtvercovém půdorysu věže. Inspirována zvonicí katedrály v Chartres se skládá ze dvou částí: první, vertikální patro spočívající na věži, slouží k zavěšení zvonů. Druhou část, tzv. flèche, tvoří vysoký a štíhlý jehlan.
V přízemí věže se nachází krásný portál vedoucí do jižní boční lodi. Tento prostor tak slouží jako vestibul jedné z lodí. Nad přízemím se nachází čtvercové patro s klenbou, které do čtyř stran otevírají sdružená okna.
Přímo nad tímto patrem začíná samotná zvonice postavená na osmiúhelníkovém půdorysu. V jednom z rohů věže, který je pro tento účel výrazně zesílen, je umístěno točité schodiště vedoucí až do zvonice. Na rozích čtvercové základny jsou osazeny velké prolamované fiály, které tvoří plynulý přechod k osmiúhelníkovému tělu věže. Jedna z těchto fiál (na jihovýchodním nároží) v sobě ukrývá malou kulatou vížku, v níž končí schodiště.
V první úrovni zvonice jsou na čtyřech stranách odpovídajících čtvercové základně prolomeny dvojice vysokých oken, která umožňují šíření zvuku zvonů. Další tři menší okna se nacházejí na zbývajících stranách za fiálami. Fiály jsou zakončeny půvabnými prolamovanými jehlany, jejichž osy jsou však záměrně posunuty. Tyto malé jehlany se opírají o stěny osmiúhelníkového patra a fungují jako opěrné pilíře. Toto vychýlení vytváří vynikající estetický efekt, neboť přirozeně převádí pohled ze čtvercové základny k šikmým liniím hlavního jehlanu, který celou stavbu korunuje.
Tento horní jehlan, tvořící poslední patro zvonice, má osm stěn. Na každé z nich je umístěn velký vikýř, jímž se šíří zvuk zvonů. Vikýře jsou bohatě zdobené a završené štíhlými vertikálními tympanony, což v této výšce působí velmi efektně.
Přísná vertikalita těchto tympanonů dává vyniknout samotnému jehlanu věže, který tak vypadá, jako by vystupoval z velké a zdobné koruny. Osm hran hlavního jehlanu je osázeno četnými kraby. Jedná se o inovaci 13. století, která měla za cíl zjemnit strohost dlouhých šikmých linií, jež byly typické pro starší, zejména románské věže.
Senliské zvonice Zvonice katedrály Notre-Dame v Senlis byla obdivována již od svého dokončení a výrazně ovlivnila podobu mnoha věží v okolním regionu Valois. V architektuře se pro ně vžil pojem „senliské zvonice“ (clochers senlisiens). Jejich ukázky lze nalézt například v obcích Baron, Versigny nebo Montagny-Sainte-Félicité.
Zvony katedrály Katedrála původně hostila několik zvonů, které však byly zničeny – nejprve při velkém požáru způsobeném úderem blesku v červnu 1504 a později během pustošení za Velké francouzské revoluce. V roce 1817 se navíc ukázalo, že vnitřní prostor zvonice je příliš těsný, což vedlo k opakovanému poškození nově instalovaných zvonů. Současné zvonové osazení tvoří čtyři středně velké zvony s laděním re – mi – fis – sol. V roce 1823 je ulil Nicolas Cavillier IV. (1770–1860).
Severní věž náhled|upright|severní věž Samotná severní věž (bez svého zastřešení) má stejný čtyřúhelníkový půdorys jako věž jižní, s níž tvoří symetrický celek. Každá její strana je prolomena dvěma dlouhými, štíhlými okny. Podobně jako jižní věž je i ta severní vybavena točitým schodištěm, které se nachází v mohutně zesíleném severovýchodním nároží; jeho směr lze sledovat podle řady střílnových oken, která schodiště osvětlují.
Na vrcholu této věže se nachází pouze prostý, břidlicí pokrytý jehlan se čtyřmi ostrými hranami, který postrádá bohatší zdobení. Přesto u jeho základny najdeme řadu půvabných fiál zakončujících opěrné pilíře a elegantní čtyřhrannou balustrádu, což celou stavbu oživuje. Při pohledu ze severu tak věž získává vzhled středověkého donjonu. Ačkoliv je tato věž méně známá, neboť zůstává ve stínu majestátnosti své sousedky, představuje i ona fascinující dílo.
Portál Panny Marie náhled|vlevo|upright|hlavní portál
Velký centrální portál z 12. století je výjimečný svým tympanonem, který v gotickém umění poprvé představuje výjev Korunování Panny Marie. Zobrazuje Pannu Marii, již korunovanou, jak sedí po boku svého syna Ježíše v doprovodu andělů.
Překlad portálu je rozdělen na dvě části. Levá polovina zachycuje Smrt Panny Marie (Dormitio). Tato část je bohužel značně poškozena; lze na ní rozeznat Mariino tělo zavoněné kadidly, zatímco nad ním v nebesích drží dva andělé malou lidskou postavu v obinadlech – pravděpodobně symboliku duše Matky Boží. Pravá polovina je mnohem zachovalejší a znázorňuje Vzkříšení Marie: jeden anděl ji pozvedá za ramena, druhý za nohy, zatímco scéně přihlíží zástup dalších andělů.
V ostění portálu se nacházejí dvě skupiny po čtyřech sochách: Levá skupina (od vnějšku dovnitř): Jan Křtitel (nalévající křestní vodu), velekněz Áron (obětující beránka), Mojžíš a Abrahám (ve chvíli, kdy mu anděl brání v obětování syna Izáka). Pravá skupina (od vnějšku dovnitř): prorok Izajáš (s fylaktérem a dvěma rydly), svatý Jan (s kopím), svatý Petr (nesoucí kříž) a stařec Simeon (držící v náručí malého Ježíše).