François-Marie-Paul Libermann, C.S.Sp. (rodným jménem: Jacob Libermann; 12. dubna 1802 Saverne – 2. února 1852 Paříž) byl francouzský římskokatolický duchovní a zakladatel Společenství Neposkvrněného Srdce Mariina, které bylo později sloučeno do Kongregace Svatého Ducha. Katolická církev jej uctívá jako ctihodného.
Život vlevo|náhled|Litografie otce Libermanna Narodil se 12. dubna 1802 v Saverne jako syn vrchního rabína. Byl připravován na to, aby se stal nástupcem svého otce. Měl pět bratrů a jednu sestru. Byl také bratrancem budoucího vrchního rabína Francie Salomona Ulmanna.
Byl poslán studovat na židovskou školu do Met. Během studia se dozvěděl, že jeho nejstarší bratr Samson přijal katolickou víru a 15. března 1824 byl spolu se svou manželkou pokřtěn. Tato zpráva jím hluboce otřásla, zvláště proto, že i on sám byl v té době sužován pochybnostmi. Kromě Samsona přijali později katolictví také jeho bratři David (později Marie-Joseph) a Félix, a to díky bývalému rabínovi Davidu-Paulu Drachovi.
Jacob se poté vydal do Paříže, kde se naučil francouzsky (do té doby hovořil jidiš), studoval latinu a řečtinu a četl díla Jeana-Jacquese Rousseaua. Seznámil se také s díly Charlese Françoise Lhomonda, zejména s knihou Histoire de la doctrine chrétienne (Dějiny křesťanské nauky). Dne 13. listopadu 1826, když se modlil ve svém malém podkrovním pokoji na Collège Stanislas, prožil silné vnitřní osvícení a přijetí křesťanské víry, které jím hluboce otřáslo. O několik týdnů později, po katechezi vedené Paulem Drachem, byl ve svých 24 letech pokřtěn – 24. prosince 1826. Přijal jména François Marie Paul podle svých kmotrů. Od té chvíle velmi toužil stát se knězem, navzdory svému otci, který byl jeho rozhodnutím velmi zklamán a symbolicky za něj držel smutek, jako by jeho syn zemřel.
François Libermann, pevný ve svém povolání, byl roku 1827 přijat do semináře Saint-Sulpice. Tam ho však čekala nová zkouška. Onemocněl epilepsií, která se zhoršovala natolik, že na konci roku 1829, když se připravoval na přijetí podjáhenství, prodělal těžký záchvat. Uvědomil si, že kvůli této nemoci nebude moci být vysvěcen na kněze, protože přístup ke kněžství byl v takovém případě zakázán.
Díky svému velmi dobrému vlivu na ostatní seminaristy mu však bylo dovoleno zůstat v sulpiciánském semináři v Issy-les-Moulineaux. Zde vykonával různé služby: pomáhal ve správě hospodářství, staral se o přijímání nových seminaristů a poskytoval duchovní péči služebnictvu. Zůstal tam šest let, než byl poslán do Rennes jako asistent novicmistra u eudistů, kde působil další dva roky.
Založení kongregace vlevo|náhled|Vitráž v kostele v Dormagenu V semináři se od roku 1833 François Libermann setkal se dvěma mladými muži, Frédéricem Levavasseurem a Eugènem Tisserantem, kteří byli oba kreolského původu. Přemýšleli o projektu evangelizace černošských otroků v bývalých francouzských koloniích.
V únoru 1839 se v kostele Notre-Dame-des-Victoires konala velká modlitební iniciativa za „Dílo pro černochy“. Cílem bylo reformovat duchovenstvo tak, aby černošské obyvatelstvo v koloniích již nebylo opomíjeno. Libermann chtěl tento projekt velmi podporovat a také se na něm osobně podílet.
Nejprve však bylo nutné získat souhlas Říma. V lednu 1840 François odjel s pomocí Davida-Paula Dracha, židovského konvertity a knihovníka Instituce pro šíření víry. Dne 17. února měli audienci u papeže Řehoře XVI. Dne 11. března předali Kongregaci pro šíření víry memorandum o projektu „Díla pro černochy“. Projekt byl přijat příznivě, avšak pod podmínkou, že François přijme kněžské svěcení.
Poté vypracoval řeholní pravidla pro novou kongregaci nazvanou Institut Neposkvrněného Srdce Mariina, o níž už dlouho přemýšlel během svého pobytu v Rennes. Zároveň začal jednat s diecézí ve Štrasburku, aby se mohl připravit na kněžství. Dne 23. února 1841 vstoupil do velkého semináře ve Štrasburku.
Po přijetí jáhenského svěcení 10. srpna 1841 byl 18. září 1841 v Amiens vysvěcen na kněze. Po svěcení mohl být projekt uveden do života. Dne 27. září 1841 byl v La Neuville otevřen noviciát nové kongregace.
Následující rok, v březnu 1842 koupil od amienské diecéze pozemek La Neuville, k němuž nechal přistavět dvě budovy a kapli. V roce 1846 pak zakoupil další budovu poblíž Amiensu, aby do ní mohl přemístit noviciát, který už neměl dostatek místa.
Aby mohl ubytovat studenty, filozofy a teology, koupil také opatství Notre-Dame du Gard v Crouy-Saint-Pierre, kde bylo možné ubytovat asi třicet osob.
První skupina dvanácti misionářů byla vyslána do Afriky roku 1843. Tato misie však skončila velkým neúspěchem: několik kněží zemřelo ještě před dosažením cíle. Událost se později nazývala „katastrofa v Guineji“. Tento bolestný nezdar však nezastavil život společnosti, která přijala důležitá opatření pro lepší přípravu dalších misí.
V srpnu 1846 François Libermann napsal Memorandum o misích mezi černochy obecně a zvláště o misi v Guineji, které se stalo jakousi misijní chartou a základním programem práce jeho a jeho spolupracovníků. Šlo zároveň o první celkový plán evangelizace černé Afriky.
V roce 1850 napsal další memorandum o koloniálních biskupstvích a o vztazích biskupů s politickou mocí. Roku 1851 pak sepsal Instrukce pro misionáře, které lze považovat za jeho duchovní závěť.
Během svých cest po Francii si uvědomil, že také v samotné Francii žije mnoho chudých lidí opuštěných podobně jako v misijních zemích. Proto se zasadil o to, aby se jeho kongregace začala věnovat sociální a náboženské práci mezi dělníky a zaměstnanci v Amiens, Bordeaux a Paříži. Ve snaze o větší účinnost přivedl své spolubratry k tomu, aby souhlasili se sloučením kongregace s Kongregací Ducha Svatého, kterou roku 1848 obnovil. Je proto považován za jejího druhého zakladatele. Byl zvolen jedenáctým generálním představeným a velmi se zasazoval o skutečné sjednocení obou komunit při zachování duchovního bohatství každé z nich.
Konec života Na konci roku 1851, když se nacházel v Notre-Dame du Gard, si otec Libermann začal stěžovat na silnou únavu, která ho nutila zůstávat na lůžku.
Po návratu do mateřského domu k němu přišel jeho bratr, doktor Libermann, ale jeho stav byl již beznadějný. Dne 27. ledna 1852 přijal viatikum a 2. února 1852 zemřel obklopen svými spolubratry. Jeho tělo bylo nejprve převezeno do Notre-Dame du Gard a roku 1865 přeneseno do Chevilly-Larue. Od roku 1967 jeho ostatky spočívají v mateřském domě Kongregace Ducha Svatého. Jeho srdce a jazyk jsou uchovávány v Paříži.
Proces svatořečení Proces byl zahájen 1. června 1876 v pařížské arcidiecézi. Dne 19. června 1910 uznal papež Pius X. jeho hrdinské ctnosti.
Odkazy Reference
Externí odkazy The Hagiography Circle
Kategorie:Muži Kategorie:Ctihodní Kategorie:Francouzští římskokatoličtí duchovní Kategorie:Zakladatelé řeholních kongregací a institucí zasvěceného života Kategorie:Křesťanští konvertité Kategorie:Narození 12. dubna Kategorie:Narození v roce 1802 Kategorie:Narození v Grand Est Kategorie:Úmrtí 2. února Kategorie:Úmrtí v roce 1852 Kategorie:Úmrtí v Paříži