Katedrála Notre-Dame v Saint-Omer je římskokatolická gotická katedrála v severofrancouzském městě Saint-Omer v departementu Pas-de-Calais. Přestože je zasvěcena Panně Marii, uchovává si status katedrály jako součást trojitého biskupství (Arras, Diecéze Boulogne a diecéze Saint-Omer). Dne 4. dubna 1879 byla papežem Lvem XIII. povýšena na baziliku minor.

Výstavba chrámu probíhala od 11. do 16. století, díky čemuž jeho architektura kombinuje prvky rané, vrcholné (paprskovité) i pozdní (plaménkové) gotiky. Mezi nejvýznamnější památky v interiéru patří astronomický orloj z roku 1558, monumentální varhanní skříň, obraz od Rubense a labyrint v dlažbě.

Historie

Původní kaple zasvěcená Panně Marii Vznik města Saint-Omer je úzce spjat s klášterním životem. U zrodu osady v bažinaté oblasti poblíž Portus Itius stáli mniši původem z Cotentinu – Bertin ze Sithiu, Ebertram a Mommelin z Noyonu. Ti sem přišli z opatství v Luxeuil pod vedením Audomara z Thérouanne s cílem evangelizovat zdejší kraj.

Poté, co v roce 519 zemřel Athalbert, nástupce svatého Antimonda z Toulu a druhý biskup Morinie, zůstala tato oblast bez církevní autority. V 7. století reorganizoval král Dagobert I. biskupství v Thérouanne (nejsevernější diecézi tehdejší Galie) a do jeho čela jmenoval právě Audomara, známého dnes jako Blahoslavený Otmar.

Blahoslavený Otmar, první biskup Moriniů (nebo též třetí biskup z Thérouanne), obdržel v roce 649 darem od místního šlechtice Adroalda, kterého obrátil na křesťanskou víru, území zvané „villa Sitdiu“ neboli Sithieu.

Po počátečním usazení v nehostinném prostředí se řeholníci přesunuli severněji na vyvýšené místo darované svatému Omerovi. Zde byla kolem roku 659, pravděpodobně na místě pohanského chrámu zasvěceného Minervě, postavena kaple zasvěcená Panně Marii. Následně byl přistavěn ambit pro mnichy a opata z opatství Sithiu, kolem něhož se začala rozrůstat osada. Původní stavby byly dřevěné a svatý Omer zde byl po své smrti v roce 662 pochován. Před smrtí svěřil správu místa svatému Bertinovi, čímž fakticky vznikl dvojitý klášter.

Kostel Panny Marie tvořil horní část tohoto klášterního komplexu, zatímco opatství svatého Petra a Pavla představovalo jeho dolní část.

Středověké období a přeměna na kolegiátní kostel Původní jednotná správa byla přerušena roku 820, kdy tourský opat Frédegis z Tours, původem Anglosas, zavedl reformy karolinského císaře Ludvíka Pobožného. Kaple se tehdy stala kolegiátním kostelem, v němž působilo 30 kanovníků.

V noci na 16. dubna 891 se v oblasti potřetí objevili Normané. Tito nájezdníci doufali, že obyvatele jako obvykle překvapí ve spánku. Tentokrát je však čekal tvrdý odpor a místní populace útočníky zmasakrovala.

Architektonický vývoj Klášterní kostel v roce 1033 podlehl požáru. Nová stavba z roku 1052 již byla kamenná, vybudovaná v románském slohu. Další požár objekt zasáhl v roce 1191.

Následně započala rozsáhlá rekonstrukce, která probíhala od 11. až do 16. století: Nejprve byl vybudován chór, ochoz a věnec kaplí. V roce 1263 přibyl transept. Mezi lety 1375 a 1379 došlo k prodloužení jižního ramene transeptu a začalo se s přestavbou hlavní lodi. Boční kaple vznikaly v letech 1386 až 1403, přičemž nejstarší z nich se nacházejí na jižní straně.

Hlavní loď byla dokončena až v roce 1473 a její klenby byly uzavřeny v roce 1506.

Raný novověk: Od kolegiátního kostela ke katedrále V letech 1449–1472 vedl stavitel Jehan de Meldre práce na prodloužení severního ramene příčné lodi. V této době byla také zpevněna a zvýšena původní románská západní věž.

Mezi lety 1473 a 1521 byla kolem původní románské věže vystavěna nová západní věž. Ta obklopila původní konstrukci a získala dekorativní prvky inspirované opatským kostelem opatství Saint-Bertin de Saint-Omer (budovaným v letech 1431–1500). Sanktusník nad křížením lodí pochází z roku 1486.

Sochařskou výzdobu západního portálu vytvořili v letech 1511–1515 brugští sochaři Jean a Josse Van der Poele.

Vznik diecéze Zlomový moment nastal v roce 1553, kdy vojska císaře Karla V. během konfliktu s francouzským králem Jindřichem II. zcela srovnala se zemí nedaleké město Thérouanne, tehdejší sídlo biskupství. Na trosky města byla symbolicky nasypána sůl. V následujících letech bylo rozhodnuto o rozdělení diecéze Thérouanne tak, aby odpovídala hranicím mezi Francouzským královstvím a Španělským Nizozemím.

V roce 1559 tak vznikla diecéze Saint-Omer a zdejší kolegiátní kostel Notre-Dame byl v roce 1561 povýšen na katedrálu.

Období do francouzské revoluce

Roku 1606 zničil věž nad křížením lodí silný uragán. V roce 1610 byly na jižním portálu instalovány sluneční hodiny a roku 1628 prošla obnovou osová kaple (v závěru chóru). Ta byla původně určena pro potřeby biskupství v Saint-Omer jako kaple biskupská, mnohem později však začala sloužit jako kaple mariánská. Po uzavření Nijmegenského míru v roce 1677 anektoval Ludvík XIV. oblast Artois, čímž se Saint-Omer stalo součástí Francie.

Na konci 17. století vybudoval Jules Hardouin-Mansart (proslulý zejména pracemi ve Versailles) biskupský palác, který sloužil jako rezidence místních biskupů (dnešní soudní palác v Saint-Omer). Pro pohodlí biskupa byl mezi palácem a osovou kaplí katedrály zřízen přímý průchod.

V 18. století získal interiér katedrály další cenné vybavení: V roce 1714 byla instalována monumentální kazatelna od sochaře Danvina, která sem byla přenesena z dominikánského kostela v Saint-Omer. Roku 1717 přibyla nádherná varhanní skříň z dílny bratří Piettových, doplněná o pozoruhodnou dřevěnou sochařskou výzdobu. Biskupský trůn a dřevěné obložení chóru pocházejí z roku 1753.

Po francouzské revoluci Během Velké francouzské revoluce byla katedrála v roce 1792 uzavřena pro bohoslužby a přeměněna na zemědělské skladiště. Místní rolníci zde až do roku 1802 uchovávali píci a hospodářské nářadí. Na rozdíl od mnoha jiných církevních staveb však katedrála Notre-Dame nebyla revolučním vandalismem výrazněji poškozena. Dne 2. září 1793 zde Pierre-Joseph Porion přednesl projev o nadřazenosti republikánského zřízení. Krátce nato, 24. září, převzala budovu vojenská správa pro potřeby erárního skladu; Porion se poté musel při sloužení mší spokojit s kaplí v Maladrerie.

Diecéze Saint-Omer byla definitivně zrušena v dubnu 1802 na základě konkordátu z roku 1801. Její území bylo včleněno do diecéze Arras, která v té době čítala 878 farností a filiálek.

Restaurátorské práce v 19. století V duchu památkové péče prosazované Prosperem Mériméem a Eugènem Viollet-le-Ducem začal architekt Prosper Morey postupně budovat systém památkové ochrany. Jeho cílem byla celková obnova tehdejšího kostela Notre-Dame (bývalé katedrály).

Od druhé světové války po současnost Během bombardování v roce 1942 utrpěla stavba lehké škody.

Památková ochrana Od roku 1840 je katedrála zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

Rozměry Katedrála Notre-Dame v Saint-Omer dosahuje výšky 22,9 metru pod klenbou. Její celková délka činí 120 metrů a šířka 53 metrů. Západní věž je vysoká 50 metrů.

Stavební materiál Při stavbě byly využity různé druhy kamene podle jejich vlastností a účelu: Sokl a sloupy chóru: Jsou vybudovány z velmi odolného pískovce pocházejícího z oblasti Béthune. Klenby a oblouky: Většina nosných oblouků je zhotovena z tvrdého kamene. Hlavice sloupů: Jsou vytesány z tmavého „turnaiského kamene“ (vápenec z oblasti Tournai). Dekorační prvky: Lícové zdivo, chrliče a fiály jsou z bílé křídy z regionů Fauquembergues, Ardres a Lumbres. Tento materiál je sice poddajný a snadno opracovatelný, ale zároveň velmi citlivý na povětrnostní vlivy a znečištění ovzduší. Střešní krytina: Současná střecha je břidlicová, v minulosti však byla tvořena olověnými pláty.

Exteriér Architektura objektu v sobě spojuje několik slohů: od románského stylu přes ranou a vrcholnou (paprskovitou) gotiku až po pozdní (plaménkovou) gotiku.

Kanovnický okrsek Okrsek tvořily konventní budovy (společné prostory) a soukromé domy kanovníků. Pětici vstupů do areálu uzavíraly brány, které se na noc zamykaly. Společné zázemí, zahrnující například knihovnu či kapitulní síň, bylo uspořádáno kolem křížové chodby – čtvercového ambitu přiléhajícího k severnímu transeptu kolegiátního kostela. Během Francouzské revoluce byla většina těchto staveb zničena; do současnosti se dochovala pouze část kamenné zdi pohlcená vegetací.

Po vypuzení kanovníků během revoluce zanikla velká část kanovnických budov. V roce 1830 odkoupil pozemek bývalého ambitu sousedící s jeho domem pan Taffin de Givenchy. O čtyři roky později získal od města i kanovnický dvůr s přístavky, které do té doby sloužily jako škola; tyto objekty nechal strhnout, aby uvolnily místo pro novou rezidenci.

Z biskupského paláce se v roce 1795 stal soud a později sídlo porotního soudu departementu Pas-de-Calais. Budova prošla stavebními úpravami, při nichž došlo k zastřešení vnitřního nádvoří a zrušení přímého propojení s katedrálou. Kanovnické domy byly jako konfiskát (národní majetek) rozprodány soukromníkům. Mnohé z nich zanikly v důsledku uliční čáry stanovené plánem z roku 1828, který zasáhl i do středověkého půdorysu okrsku (např. kvůli výstavbě školy Notre-Dame).

Městská rada navíc v roce 1866 schválila plán na izolaci severní strany katedrály, aby získala dotace na její obnovu. Kromě vyvlastnění osmimetrového pásu pozemků to znamenalo i demolici posledních přilehlých staveb, včetně pohřební kaple svaté Zuzany ze 13. století, místa odpočinku jedenáctého probošta Pierra III. Jedinou budovou, která tomuto zásahu unikla, zůstal objekt soudu.

Interiér

Dispozice a kaple

náhled|Oltář Panny Marie Zázračné (Notre-Dame-des-Miracles) – významný liturgický prvek a poutní místo katedrály Vnitřní prostor katedrály svatého Audomara (Saint-Omer) se vyznačuje specifickým architektonickým řešením kaplí, které jsou do stavby vloženy šikmo (v místech vnitřních úhlů mezi transeptem a chórem). Tento konstrukční prvek sdílí katedrála s chrámy v Ypres a Tournai. Šikmé kaple jsou zde organicky propojeny s ambitem (ochozem), jehož koncepce nachází paralelu v Bazilice svatého Quentina v Saint-Quentin a katedrále Saint-Pierre-et-Saint-Paul v Troyes.

Významné prvky interiéru Chór: Ústřední liturgický prostor chrámu. Oltář Panny Marie Zázračné (Notre-Dame-des-Miracles): Významné poutní místo v rámci katedrály.

Ambit Součástí monumentálního ochozu (ambitu) je pětice radiálních kaplí:

kaple svatého Antonína Paduánského kaple Ducha svatého osová (absidální) kaple kaple svatého Omera kaple svatého Josefa

Příčná loď Během 14. století prošla příčná loď (transept) výrazným prodloužením. Mezi lety 137[?] a 1389 bylo o dvě klenební pole rozšířeno jižní rameno a na konci 15. století následovala obdobná dostavba i na severní straně. Klenba transeptu se vyznačuje hranolovými žebry. Souvislý pás triforia v těchto místech přerušují tribuny (empory).

V roce 1486 byla nad křížením lodí vybudována věžička (sanktusník) určená pro zvonkohru, podobně jako tomu bylo již dříve u kláštera Saint-Bertin. Tato konstrukce však byla v roce 1606 zničena během bouře.

Hlavní a boční lodě

Hlavní loď katedrály dosahuje výšky 23 metrů a šířky 10 metrů. Na rozdíl od vrcholné (paprskovité) gotiky zde nebyl kladen tak silný důraz na maximální prosvětlení prostoru. Lodě jsou zaklenuty klenbami ze 14. století. Západní věž (clocher-porche) vznikla přestavbou a opláštěním původní románské věže z 12. století. Její polygonální (osmiboká) část dnes v přízemí slouží pro výstavní účely, zatímco v patře jsou uložena vzácná liturgická roucha a rituální předměty pocházející ze 14. století.

Architektonická kompozice