Válcovna kovů v Přívoze byla společnost se sídlem v Ostravě-Přívoze, která se zabývala výrobou plechů z barevných kovů.

První válcovna zinku v Přívoze První válcovnu zinku v Rakouském císařství postavili Vincenz Tlach a Julius Keil (1820–1860) v Přívoze v roce 1852. Podnikatelským záměrem bylo snížit dovoz pruských zinkových plechů, zejména z Gleiwitzu. Válcovnu pohánělo mlýnské kolo postavené v náhonu od řeky Ostravice. Válcovna byla rozšiřována a modernizována. Válcovací stolice na třech válcovacích tratích poháněly parní stroje. Ředitelem byl Carl Johann Hitzigrath, který v roce 1907 doporučil svého syna Ludwiga Hitzigratha na funkci závodního inženýra do válcoven v Dědicích (Dzieditz). Správcem byl Wilhelm Müller.

Jeho císařské a královské apoštolské Veličenstvo svým Nejvyšším dekretem ze dne 22. srpna 1899 udělil Antonu Schwarzerovi, mistrovi válcovny firmy Tlach & Keil, Stříbrný kříž za zásluhy jako uznání za jeho dlouholetou věrnou a chvályhodnou službu.

Výroba byla zastavena v roce 1906. Obytné budovy využívali zaměstnanci sousední hutě, pozemky byly rozparcelovány.

Druhá válcovna zinku v Přívoze V roce 1863 postavil Guido Henckel von Donnersmarck druhou válcovnu zinku na pozemku v blízkostí Severní dráhy císaře Ferdinanda. Po desítkách let se ministerstvo vnitra rozhodlo vyvlastnit část pozemků pro účely železniční dopravy.

Válcovna byla vybavena dvěma válcovacími stolicemi. V roce 1873 byla kapacita válcovny zdvojnásobena válcovací tratí s dvěma válcovacími stolicemi.

Statistika obou válcoven Vybavení obou válcoven: 5 parních strojů o výkonu 518 koní, jedno obyčejné vodní kolo o výkonu 30 koní, 7 válcovacích stolic, 2 gilotinové nůžky, 2 hrubé nůžky, 3 kruhové nůžky, 1 řezací stroj na zinkové plechy s 1 lisem na šindele, 5 tavicích pecí, z nichž jedna byla kombinovaná s 1 ohřívací pecí, 9 parních kotlů. Dělníci: 102 mužů. Mzdy: Týdenní mzda dělníků od 4–80 fl. do 15 fl.; denní mzda 60–80 kr.

Sociální instituce: 2 ošetřovny, úrazový fond, pohřební fond, invalidní a vdovské důchody.

Suroviny: Surový zinek z Horního Slezska za 17,25 florinů – 19,50 p. za metrický cent

Produkce: Zinkové plechy za 22 – 26,50 p. za metrický cent.

Použití: Zinkové plechy a desky pro střešní krytiny, ornamenty, elektrotechniku, zinkografii, galanterii

Prodej: Rakousko-Uhersko, Rumunsko, Itálie, také částečný export do Anglie, Švédska a Norska.

Aktien-Gesellschaft der österreсhische-ungarischen Zinkwalzwerke Dne 23. ledna 1899 byla založena Akciová společnost rakousko-uherských válcoven zinku podnikateli:

hrabětem Guido Henckel von Donnersmarck knížetem Christian Kraft Hohenlohe-Oehringen a firmou „Tlach & Keil“

Byly tak sloučeny válcovny zinku: „Tlach & Keil“ v Přívoze (založena 1852) „Donnersmarckhütte“ v Přívoze (založena 1863) „Oświęcim“ v Brzezince u Osvietimi (založena 1882) „Waitzen“ u Vácu (založena 1894) „Dzieditz“ u Dědic (založena 1895)

V roce 1899 výrazně poklesl prodej zinkových plechů v Rakousku, a to kvůli mimořádnému nárůstu cen suroviny – surového zinku. Tento nárůst byl způsoben neustále rostoucí poptávkou ze strany odvětví spotřebovávajících zinek, zejména elektrotechniky. Nepříznivé podmínky na trhu se zinkovými plechy měly negativní dopad na zisky válcoven zinku.

Ministerstvo vnitra schválilo po dohodě s ministerstvem obchodu valnou hromadou akcionářů „Aktien-Gesellschaft der österreсhisch-ungarischen Zinkwalzwerke“ v Přívozu dne 24. září 1907 usnesenou změnu stanov společnosti.

Dne 16. června 1915 byli zapsáni jako členové správní rady vládní assesor dr. Konrád Kleefeld, přednosta hlavní správy knížete z Hohenlohe-Oehringen v Berlíně, třída Vilémova č. 67 a Otomar Keil, šlechtic z Eichenthurnn v Opavě. Dosavadní člen správní rady Jindřich Keil byl vymazán.

Allgemeine Depositenbank získala většinový podíl v akciích rakousko-uherských válcoven zinku. Nákup těchto akcií byl proveden z likvidačního výtěžku skupiny Hohenlohe v Berlíně. Základní kapitál společnosti činí 6 000 000 korun, z nichž byla v loňském roce vyplacena dividenda ve výši 1 procenta. Společnost vlastnila dvě válcovny, jednu v Přívoze a druhou ve Vácu.

V roce 1920 bylo složení správní rady: Karl Marek, president, Vídeň Viktor Keil, vicepresident, Bad Ischl Alfred Pickart, Sławięcice Horní Slezsko. Ingenieur F. C. Chrambach, Budapešt Kurt Kleefeld, Kammerpräsident, Berlín Otmar Keil, Opava Direktor Paul Goldstein, Vídeň Direktor Ernst Lemberger, Vídeň Zentraldirektor Karl Callenberg, Přívoz

Válcovny kovů, akc. společ. Přívoz Mimořádná valná hromada byla svolána na 15. ledna 1921 jen kvůli odsouhlasení změny jména společnosti vypuštěním slova „Přívoz“ na Válcovny kovů, akc. společ. Na další mimořádné valné hromadě 21. dubna 1921 byl používán původní název společnosti.

V roce 1923 zvýšila válcovna produkci o 44 % a v roce 1924 o přibližně 40 %. Válcovna měla v provozu dvě tratě, každá se dvěma válcovacími stolicemi; po instalaci elektrické předválcovny v říjnu 1924 vzrostla kapacita dvojnásobně. Hlavním odbytištěm pro vyráběné produkty, zejména zinkové a olověné plechy, bylo Československo. Zvýšená stavební aktivita v roce 1925 měla pozitivní vliv na poptávku; byl také zahájen export, ale kvůli nízkým cenám na světovém trhu se nepodařilo dosáhnout větších zisků.

V roce 1935 inzerovala firma plechy z lehké hliníkové slitiny typu duraluminia značky Ostravial. Výrobek byl testován Vojenským a leteckým ústavem a vývoj sledován Ministerstvem národní obrany.

V roce 1939 firma nabízela: Polotovary z hliníkové slitiny OSTRAVIAL (osvědčená slitina typu duraluminia) Polotovary z hliníkové slitiny DUROSTRAL (superslitina nejvyššich pevností úředně zkoušená a ověřená) KORESISTAL-Z (slitina zvlášť korosivzdorná) Zušlechtitelné hliníkové slitiny slévačské KORESISbL-S, OSTRAVIAL-S а КЗ, zvlášť vhodné pro slévání do písku a do kokil

Moravské válcovny kovů Vyhláškou ministra průmyslu ze dne 7. března 1946, č. 835 Ú. l. I vznikly Moravské válcovny kovů, národní podnik. Mimo válcoven v Přívoze byly součástí podniku i závody ve Frýdlantu nad Moravicí a Rýmařově, které byly majetkem bývalé firmy Franke a Scholz, továrna hliníkových fólií.

Adresa ústředí: Ostrava II, Nádražní 196.

Dne 17. října 1946 se v ostravském závodu národního podniku Moravské válcovny kovů konalo jmenování podnikového představenstva. Do rukou ředitele ing. Maxe Urbaníka složili slib noví členové podnikového představenstva: V. Křivánek, ing. S. Kondruk, dr. J. Brož, ing. J. Pohlídal, E. Michna a S. Somerlik. Podnik zaměstnával celkem 953 osob.

Výrobky: Plechy, pásy, kotouče ze zinku, hliníku, olova, cínu a jejich slitin, hliníkové folie, lahvové záklopky z folií (čepičky), zinkografické desky, olověné a cínové trubky, lovecké broky a střelky „Diabolo“, bateriové kalíšky a jiné lisované výrobky z hliníku a zinku.

Vyhláškou ministra průmyslu ze dne 24. února 1949 byly sloučeny České válcovny kovů a Moravské válcovny kovů s Kovohutěmi, národním podnikem. České válcovny kovů a Moravské válcovny kovů zanikly dnem uveřejnění této vyhlášky.

Výhradní zápis o závodu v Rýmařově, který byl zmíněn jako „odštěpný závod hlavního závodu v Ostravě“ byl proveden v Úředním listu Československé republiky v souvislosti s výmazem firmy „Moravské válcovny kovů, národní podnik“ z obchodního rejstříku.

Reference

Kategorie:Válcovny Kategorie:Zaniklé firmy v Ostravě