Katedrála Notre-Dame-de-la-Treille v Lille je římskokatolická katedrála v departementu Nord v regionu Hauts-de-France. Tato novogotická stavba se nachází ve čtvrti Vieux-Lille na místě původního hradiště (motte).

Historie a okolnosti vzniku Chrám byl zasvěcen Panně Marii pod titulem Notre-Dame-de-la-Treille (podle zázračné sochy, která je v Lille předmětem úcty již od 13. století). Původně byla zamýšlena pouze jako votivní kaple. Projekt její výstavby iniciovala v roce 1853 komise složená ze zástupců duchovenstva a průmyslové elity pod vedením Charlese Kolb-Bernarda, tehdejšího laického lídra místních katolíků.

Záměr sledoval dva hlavní cíle: Obnovu významného chrámu v centru města: Poté, co byl během francouzské revoluce zničen kolegiátní kostel Saint-Pierre de Lille, kde byla socha uchovávána přes šest set let. Zřízení biskupského stolce v Lille: Město tehdy spadalo pod arcidiecézi v Cambrai. Vlastní diecéze byla vnímána jako nezbytný krok k upevnění statusu Lille jako náboženského centra a k získání prostředků pro duchovní správu dělnické populace, která v důsledku průmyslové revoluce prudce rostla. Z tohoto důvodu objednatelé budovu od počátku koncipovali jako budoucí katedrálu.

Výstavba a architektura Stavba katedrály trvala téměř 150 let. Symbolicky byla zahájena v roce 1854 položením základního kamene a vypsáním mezinárodní soutěže na návrh budovy inspirované „gotikou první poloviny 13. století“. Přestože první dvě ceny v konkurenci 41 projektů získali angličtí architekti, představa, že by mariánský chrám stavěli anglikáni, vyvolala takový odpor, že realizace byla nakonec svěřena místnímu architektovi Charlesi Leroyovi.

Výstavba zahájená v roce 1856 čelila značným finančním potížím. Práce probíhaly po etapách pod vedením několika generací architektů až do roku 1975. Projekt byl dokončen teprve v roce 1999 osazením velmi moderního průčelí; původní plán západního průčelí se dvěma věžemi a rozetou byl nakonec opuštěn.

Status katedrály V roce 1904 obdržel chrám od papeže Pia X. titul basilica minor. Dne 25. října 1913 byla arcidiecéze Cambrai rozdělena, čímž vznikla diecéze Lille a katedrála Notre-Dame-de-la-Treille se stala její katedrálou. V roce 2008, v rámci reorganizace církevních provincií, bylo Lille povýšeno na arcibiskupství a katedrála získala status metropolitní, s autoritou nad diecézemi v Arrasu, Cambrai a Lille.

Historie

Kult Panny Marie u mříže (Notre-Dame de la Treille) náhled|redresse|Fotografie sochy Notre-Dame de la Treille z konce 19. století

Katedrála nese své jméno podle sochy Panny Marie z poslední čtvrtiny 12. století, která byla počátkem 13. století umístěna v kolegiátním kostele svatého Petra a stala se objektem hluboké úcty obyvatel Lille. Charles Bernard, farář kostela svaté Kateřiny, ji popsal jako polychromovanou kamennou sochu „vysokou něco přes dva a půl stopy; v pravé ruce třímá žezlo a levou rukou přidržuje Dítě Ježíš na svém klíně“.

Podle dobových záznamů byla socha i s podstavcem obklopena mříží z pozlaceného dřeva. Původní mříž (francouzsky treille), vykovaná ze zlata a železa, byla ztracena v roce 1792 při zániku kolegiátního kostela svatého Petra. Existuje hypotéza, že název „Treille“ vznikl podle mříže, na kterou věřící upevňovali své děkovné lístky (votivní dary), pravděpodobněji je však odvozen od místního názvu Treola, doloženého v 9. století v blízkosti tehdejšího Lille.

Zázraky a bratrstva Se sochou jsou spojeny tři vlny zázračných událostí: v roce 1254, v letech 1519–1527 a 1634–1638. První zaznamenaný zázrak ze 14. června 1254 se týkal uzdravení nemocných na její přímluvu. V 16. století se spektrum zázraků rozšířilo – Panna Maria byla vzývána jako ochrana proti démonům, při posedlosti, nevyléčitelných chorobách, slepotě, ochrnutí či moru.

Již v roce 1254 bylo papežem Alexandrem IV. kanonicky ustaveno bratrstvo Notre-Dame-de-la-Treille a od roku 1269 se konala každoroční procesí, která trvala až do Velké francouzské revoluce. V roce 1634 zasvětil starosta Lille Jean Le Vasseur město pod její ochranu. Před touto sochou také v roce 1667 složil Ludvík XIV. přísahu, že bude respektovat svobody obyvatel Lille poté, co dobyl Flandry.

Úpadek a obnova kultu Po zničení kolegiátního kostela svatého Petra, který byl těžce poškozen během rakouského obléhání v roce 1792 a následně zbořen, socha upadla v zapomnění. Zachránil ji kostelník Alain Gambier, který ji mezi lety 1797 a 1802 nechal uložit v kostele svaté Kateřiny, kde však zůstala v temné boční kapli.

Teprve v roce 1842 začal farář Charles Bernard usilovat o obnovu jejího kultu. Ustanovil mariánský měsíc a nechal sochu přemístit do důstojnější kaple Nejsvětější Panny Marie.

Rozhodujícím momentem byla velkolepá oslava jubilea prvních zázraků v roce 1854. Během těchto oslav se podařilo „proti všem očekáváním“ získat pozemek pro stavbu nového chrámu, což umožnilo položení základního kamene ještě před koncem jubilejního týdne.

Projekt zřízení diecéze náhled|redresse|Poslanec Charles Kolb-Bernard na dobové fotografii

V polovině 19. století nebylo Lille i přes svou velikost a rostoucí význam okolních obcí sídlem biskupství a spadalo pod arcidiecézi v Cambrai. Historicky tento stav pramenil z faktu, že v době pozdního římského císařství, kdy se biskupové usazovali v centrech jako Arras, Cambrai, Thérouanne či Tournai, Lille ještě neexistovalo. Při svém založení v 11. století pak město připadlo pod diecézi Tournai.

Snahy o osamostatnění se objevily již v letech 1559–1561, kdy se Filip II. rozhodl vytvořit v Nizozemí nové diecéze jako hráz proti protestantské reformaci. Ačkoliv by hospodářský a demografický význam Lille vznik biskupství ospravedlňoval, blízkost Tournai (které tehdy přišlo o Gent a Bruggy) realizaci zabránila.

Další pokusy proběhly po roce 1667 pod francouzskou nadvládou a v roce 1785, kdy intendant Charles d’Esmangart navrhl vytvoření biskupství se sídlem v Lille pokrývající oblast od Dunkerque po Saint-Amand-les-Eaux. Rozpracovaný projekt však zastavila revoluce. V roce 1790 pak byly hranice diecéze Cambrai upraveny tak, aby přesně kopírovaly nově vzniklý departement Nord.

Sociální a náboženské motivy V roce 1852 debatu obnovil poslanec Charles Kolb-Bernard, vlivný mluvčí lillské vyšší buržoazie a zastánce konzervativního katolicismu. V éře průmyslové revoluce, provázené masivním přistěhovalectvím z Belgie a chudnutím dělnictva, viděl ve zřízení biskupství zásadní nástroj pro „znovukřesťanizování“ populace. Církevní autorita měla sloužit k morálnímu pozvednutí dělnické třídy a zmírnění sociálního napětí.

Již v roce 1822 argumentoval Gaspard Charvet-Defrenne v městské radě, že posílení vlivu náboženství je nezbytné pro udržení pořádku: „Chceme, aby naše dílny nepadly za oběť žhářům? Chceme moudré a poslušné dělníky? Povolejme náboženství na pomoc... aby civilizovalo tuto populaci, která by se při sebemenším podnětu mohla stát ohniskem nepokojů a vzpour.“

Jazykové a ekonomické aspekty Kromě prestiže hlavního náboženského centra hrály roli i praktické důvody: Jazyková bariéra: Rozlehlá diecéze Cambrai zahrnovala dvě jazykové oblasti. V Lille a okolí žilo velké množství dělnických rodin mluvících výhradně vlámsky (v některých čtvrtích tvořili Vlámové až polovinu populace). Bylo proto žádoucí mít biskupa a klérus, kteří tento jazyk ovládají. Ekonomický přínos: Předpokládalo se, že přítomnost biskupství zvýší pohyb osob (ordinace, církevní záležitosti) a tím i příjmy města, zatímco značnou část nákladů by nesl departement a stát.

Projekt výstavby katedrály Na počátku roku 1853 iniciovali Charles Kolb-Bernard a jeho bratranec, vikář Charles Bernard, vznik komise „Dílo Notre-Dame-de-la-Treille a svatého Petra“ (Œuvre de Notre-Dame-de-la-Treille et Saint-Pierre). Jejím cílem byla stavba monumentálního chrámu k poctě Panny Marie podloubí (Notre-Dame de la Treille). Komise, složená ze zástupců duchovenstva a vlivných lillských průmyslníků, od počátku koncipovala votivní kostel jako budoucí katedrálu, čímž chtěla podpořit snahy o zřízení biskupství v Lille. Pro stavbu byl za 223 000 franků zakoupen pozemek v samém srdci starého Lille na místě bývalého hradiště.

V roce 1854 byla vypsána mezinárodní soutěž na projekt v novogotickém stylu, inspirovaný francouzskou gotikou první poloviny 13. století. Základní kámen položil arcibiskup z Cambrai již 1. července 1854 během jubilejních slavností, tedy ještě před výběrem konkrétního architektonického návrhu. Zadání soutěže bylo ambiciózní: vytvořit ideální středověkou katedrálu včetně veškeré výzdoby a mobiliáře.

náhled|redresse|vlevo|Model původně plánované podoby katedrály s dvěma věžemi v průčelí Budova na půdorysu latinského kříže měla dosahovat délky 100 až 110 metrů. Návrh musel zahrnovat jednu až dvě věže s vysokými jehlancovými střechami, tři bohatě zdobené portály, trojlodí, transept a věnec kaplí v závěru chóru. Rozpočet na hrubou stavbu byl stanoven na tři miliony franků, přičemž vnitřní dekorace a vitráže byly řešeny v samostatných položkách.

Do soutěže dorazilo 41 projektů z celé Evropy. V porotě zasedli přední odborníci na středověkou architekturu, například Arcisse de Caumont nebo August Reichensperger. V březnu 1856 byli vyhlášeni vítězové: první dvě místa obsadili Angličané (William Burges, Henry Clutton a George Edmund Street), zatímco nejúspěšnější Francouz Jean-Baptiste Antoine Lassus skončil až třetí.

Komise se však zdráhala svěřit stavbu britským architektům anglikánského vyznání. Člen poroty, otec Arthur Martin, proto prosadil vznik stavebního výboru, který měl vítězný projekt „pofrancouzštit“. Vypracováním nového návrhu, který by zachoval základní rysy vítězného díla, ale přizpůsobil jej francouzskému vkusu, byl pověřen právě otec Martin spolu s místním architektem Charlesem Leroyem.

Navzdory britským protestům schválila komise koncem roku 1856 „výbor pro realizaci plánů“ složený z otce Martina, abbé Victora Godefroy a Charlese Leroye. Po náhlé smrti otce Martina a odstoupení Godefroyho převzal plnou zodpovědnost za stavbu Charles Leroy. Ten projekt dále upravil, dodal mu na monumentalitě a přiblížil jej svému vlastnímu soutěžnímu návrhu, který se inspiroval katedrálou v Amiens. Tyto změny sice zajistily uznání odborníků na „archeologickou gotiku“, ale zároveň dramaticky zvýšily náklady – z původních 4,5 milionu franků na výsledných 16,5 milionu.

Výstavba budovy náhled|katedrála Notre-Dame-de-la-Treille bez transeptu okolo roku 1900. náhled|redresse=0.8|vlevo|dělníci a kamenné bloky před lešením na staveništi v roce 1907 náhled|redresse=1.2|Celkový pohled na katedrálu v roce 2012 s viditelnou zvonicí (campanile) vpravo Práce byly zahájeny 9. června 1856 položením druhého „základního kamene“. Stavba začala budováním chóru, ale brzy se ukázala být náročnější, než se předpokládalo. Vlhkost půdy si vyžádala hluboké výkopy a vybudování rozsáhlé krypty, s čímž se původně nepočítalo, což značně zatížilo rozpočet komise. Základy chóru byly dokončeny v únoru 1857 a 4. června 1859 vysvětil arcibiskup z Cambrai, René-François Régnier, kaple v kryptě. Nedostatek finančních prostředků však tempo prací zpomalil; výnosy ze sbírek klesaly a komisi se nedařilo získat veřejné dotace.

V roce 1861 vynesla loterie, od níž se původně očekávalo 1,5 milionu franků, pouze 170 000 franků. Od roku 1863 byly nabízeny „pamětní kameny“ určené do krypty, které si kupovaly především bohaté rodiny z Lille (často za nejvyšší sazbu 10 000 franků). Přesto příjmy nestačily na pokrytí deficitů a bylo nutné přistoupit k půjčkám. V roce 1868 byly zdi chóru dostatečně vysoké pro osazení provizorní střechy a v červenci 1869 byl chór slavnostně otevřen za účasti apoštolského nuncia Flavia Chigiho.

Finanční a personální krize (1870–1889)