Kostel svatého Štěpána v Caen ( ), dříve opatství svatého Štěpána, je římskokatolický chrám nacházející se ve francouzském městě Caen v departementu Calvados v regionu Normandie.
Stavba byla zahájena v 11. století Vilémem Dobyvatelem jako opatský kostel mužského kláštera (tzv. Abbaye aux Hommes neboli klášter svatého Štěpána). Po Velké francouzské revoluci bylo opatství zrušeno kostel se stal farním kostelem. Kostel nelze zaměňovat s nedalekým, dnes částečně zříceným kostelem Saint-Étienne-le-Vieux.
Jakožto srdce nádherného architektonického komplexu opatství, budovaného mezi 11. a 18. stoletím, měl tento chrám zásadní vliv na dějiny umění v Normandii i v Anglii.
Kostel je od 1840 zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.
Historie náhled|střed|redresse=2.8|Půdorys kostela sv. Štěpána s vyznačenými fázemi výstavby: románská loď (11. století), gotický chór (13. století) a kaple Halbout (14. století).
Výstavba románského kostela (11.–12. století)
11. století Opatství založil kolem roku 1063 Vilém Dobyvatel. Bylo vybudováno vně tehdejších městských hradeb na místě, kde dříve nestály žádné významné budovy, s výjimkou snad malé kaple.
Během čtyř let (1066–1070), kdy úřad opata zastával Lanfrank z Pavie (než byl jmenován arcibiskupem v Canterbury), byly zakoupeny pozemky a lomy.. Výstavba kostela těžila z rozsáhlých příjmů, které opatství získávalo ze svých domén získaných po normanském dobytí Anglie.
Slavnostního vysvěcení kostela 13. září 1077 se však dočkal až druhý opat, Guillaume Bonne-Âme. Obřad vedl rouenský arcibiskup Jean d'Avranches za účasti svých sufragánů a velkého počtu opatů a šlechticů. Přítomen byl král Vilém, královna Matylda, jejich syn Robert, arcibiskup z Canterbury Lanfrank a arcibiskup z Yorku Thomas. Na oltář byla položena zakládací listina spolu s dalšími listinami vazalů, kteří díky bohatství získanému z dobytí Anglie přispěli novými dary.
Historické prameny zmiňují několik dat vysvěcení (1073, 1077, 1081 a 1086), což by mohlo odpovídat postupnému dokončování chóru, křížení lodí a dvou východních polí hlavní lodi. Pravděpodobnější je však výstavba po horizontálních úsecích, minimálně u posledních dvou podlaží.
Mimořádná pravidelnost a rozsah architektonického konceptu kostela svatého Štěpána naznačují, že Lanfrank povolal jednoho z nejlepších architektů své doby a usiloval o grandiózní charakter stavby. Objekt představuje vyvrcholení dřívějších regionálních architektonických pokusů, zejména z opatství v Bernay a Jumièges.
Srovnání s Canterbury Dochované části kostela svatého Štěpána se půdorysně i uspořádáním nápadně shodují s odpovídajícími částmi katedrály v Canterbury: shodný počet pilířů, západní věže, transept bez bočních lodí, centrální věž nad křížením, pilíř nesoucí klenbu na konci každého ramene transeptu. Rozměry mezi zdmi činí 73 anglických stop v Caen oproti 74 stopám v Canterbury. Vzdálenost centrální věže od západního průčelí a délka transeptu jsou identické (187 a 127 stop).
Původní plán a struktura Původní plán je dobře patrný v hlavní lodi, ale v chóru, který byl později přestavěn v gotickém slohu, zůstalo jen málo stop. Kostel svatého Štěpána patřil k sérii tzv. „benediktinských půdorysů“, které dříve přijalo opatství v Bernay či ženský klášter opatství aux Dames de Caen, ovšem s tím rozdílem, že jinde převládal závěr s ochozem a věncem kaplí. V Caen byl tento plán pravděpodobně zvolen pod vlivem opatství Notre-Dame du Bec, odkud pocházeli první mniši.
V hlavní lodi klenby rekonstruované v 18. století reprodukují klenby původní. Boční lodě byly navrženy pro křížové klenby bez žeber, podobně jako v ramenech transeptu. Střídání silných a slabých pilířů v hlavní lodi (které nacházíme i v Jumièges) bylo pravděpodobně určeno pro vynesení křížových kleneb nad čtvercovým půdorysem.
Průčelní pole (mezi věžemi), ačkoliv se zdá být součástí původní stavby, bylo zřejmě přistavěno později, ale v souladu s originálním plánem – základy severozápadní věže dosahují výšky 1,5 m a jižní věž má připraveno jedno patro pro napojení klášterních budov. Toto pole bylo v 18. století zazděno kvůli instalaci varhan. Čtvercová těla věží jsou románské konstrukce.
Původní románský chór Předpokládá se, že původní chór měl tři pole. Jeho šířka odpovídala dnešnímu gotickému chóru a jeho apsidu zpevňovaly ploché opěráky. Boční lodě chóru měly mít, stejně jako v hlavní lodi, valené klenby. Je možné, že chór byl klenut podobně jako v kostele svatého Mikuláše v Caen. Apsida se pravděpodobně tyčila ve třech úrovních, jako je tomu v kostele v Lessay. Boční lodě chóru končily apsidou, která byla uvnitř půlkruhová, ale zvenčí měla rovné ukončení. Tyto lodě nekomunikovaly s chórem arkádami, nýbrž stěnou s dveřmi v úrovni druhého pole. Úroveň podlahy byla o 52 cm níže než dnes.
Dne 9. září 1087 zemřel v Rouenu Vilém Dobyvatel. Jeho tělo bylo převezeno do Caen a pohřbeno právě v kostele svatého Štěpána.
12. století První léta 12. století se vyznačují změnou stavební techniky, která je patrná na tloušťce spár ve zdivu. Chór byl v této době velmi pravděpodobně opatřen křížovými klenbami (bez žeber), podobně jako v ženském klášteře Abbaye aux Dames nebo v kostele svatého Mikuláše v Caen.
V hlavní lodi se střídání silných a slabých pilířů ukázalo jako nevhodné pro prosté křížové klenby, ale ideálně se doplňovalo se zavedením šestidílných žebrových kleneb. Tento ambiciózní projekt zcela změnil podobu triforia – z jeho dřívější románské podoby v hlavní lodi nezůstalo téměř nic, s výjimkou jednoho sloupu v každém poli.
V transeptu došlo k následujícím úpravám: Sloupy, které v 11. století nesly arkády, byly „utopeny“ v novém zdivu propojeném s vnější stěnou v místech největšího tlaku kleneb. Ramena transeptu získala křížové klenby s žebry. V centrální věži byly přidány čtyři sloupy, aby vynesly klenbu osvětlovací věže (lucerny). V poli u varhan byl podvojný oblouk nahrazen obloukem jednoduchým, který lemuje freska s motivem cimbuří. Schodišťová vížka v severním rameni transeptu získala svou osmibokou horní část, která spočívá na původní čtvercové základně z 11. století.
Částečná přestavba v gotickém slohu (13. až počátek 16. století) Koncem 12. století byl kostel v podstatě dokončen, avšak sotva byly dohotoveny klenby, původní románská apsida již neodpovídala novým nárokům na uspořádání chóru ve velkých chrámech. Oltář, původně umístěný blízko křížení lodí, byl posunut dále na východ a kolem chóru byl vybudován ochoz, který umožnil přístup k řadě nových kaplí. O přesné době výstavby tohoto chóru se vedou spory: dříve se uvádělo období opatství Simona de Trévières (1316–1344), avšak architektonické znaky ukazují spíše na počátek 13. století, či dokonce konec století dvanáctého.
Dne 4. prosince 1315 založil Philippe Halbout v severní boční lodi rozměrnou kapli (chapelle Halbout). Tato kaple byla zasvěcena Panně Marii a působili v ní čtyři kaplani jmenovaní opatem. Král Jan II. následně nařídil pokračování prací na opatském kostele i přilehlém klášteře.
Charles I. de Martigny, 28. opat (v letech 1485–1506), založil osm ze šestnácti chórových kaplí. Po jeho smrti v roce 1512 mu jeho synovec a nástupce Pierre de Martigny nechal v Mariánské kapli za chórem vybudovat honosný náhrobek z bílého a černého mramoru. Sám Pierre de Martigny, 29. opat a biskup z Bayeux, byl v roce 1531 pohřben vedle svého strýce.
Úpadek a obnova kostela (polovina 16. až 18. století) V letech 1562 a 1563, během náboženských válek, kostel vyplenila vojska hraběte z Montgomery a následně byl opuštěn. Vitráže, varhany i veškerý mobiliář byly zničeny.
Profanace hrobky Viléma Dobyvatele Velkolepé mramorové mauzoleum Viléma Dobyvatele, završené ležící sochou (gisantem), které nechal vybudovat jeho syn Vilém Ryšavý, v roce 1562 znesvětili protestanti. Ostatky byly svěřeny mnichu Michelu de Cemallé, avšak při dalším vpádu protestantů v roce 1563 mniši uprchli a kosti byly rozptýleny. Podařilo se zachránit pouze jedinou stehenní kost, kterou uchoval Charles Toustain de La Mazurie, básník a přítel Jeana Vauquelina de La Fresnaye. Zničen byl také náhrobek Charlese de Martigny.
Zřícení věže a přerušení bohoslužeb O Velikonocích 1563 byly z kostela sneseny olověné střešní krytiny. V roce 1566 se zřítila centrální lucernová věž, která s sebou strhla klenby chóru. Katastrofu zavinil klášterní správce Jean Laurent, zvaný Le Goullu, který nechal podřezat nosné trámy; jejich pád otřásl věží, zřítilo se schodiště a následně i klenby. Bohoslužby v opatském kostele byly poté na šedesát tři let přerušeny.
Obnova za Jeana de Baillehache Za svou obnovu v duchu původní architektury vděčí kostel převoru Jeanu de Baillehache, který zasvětil život nápravě škod i obnově disciplíny narušené léty nepokojů.
V roce 1600 zbývalo v klášteře pouze čtrnáct mnichů a dva novici. Parlament v Rouenu nařídil nájemci klášterních pozemků odvádět 1000 tolarů ročně na opravy. Ačkoliv radní města Caen usilovali o rozebrání trosek chóru a kaplí na posílení městského opevnění, Jean de Baillehache dosáhl 8. května 1601 zákazu demolice a prosadil rekonstrukci pilířů centrální věže do původní podoby. V roce 1619 zajistil 12 000 liber na nákup zvonů, liturgických předmětů a rouch. Dne 17. května 1626 byl kostel znovu vysvěcen a otevřen pro bohoslužby. Zachráněná kost Viléma Dobyvatele byla v roce 1642 uložena do nového mramorového náhrobku.
Úpravy v 18. století Od roku 1704 byly klášterní budovy přestavovány kongregací svatého Maura, která opatství spravovala od roku 1663. S výjimkou opravy severní věže po zásahu bleskem (1725) neprošel kostel zásadními stavebními změnami, došlo však k úpravám interiéru: V roce 1724 byl zahájen stavba letneru oddělujícího chór od lodi. V letech 1730–1740 byly na západní empoře vybudovány velké varhany. V severním transeptu byly instalovány monumentální hodiny. Byl pořízen nový mobiliář (tabernákl, kříž, svícny).
V roce 1742 získali mniši od krále Ludvíka XV. povolení přemístit Vilémovu hrobku přímo do sanktuária a zjednodušit ji na pouhou kryptu zakrytou náhrobní deskou.
Moderní dějiny (od Velké francouzské revoluce) V letech 1790–1791 byli mniši z opatství Abbaye aux Hommes vyhnáni a klášterní budovy začaly sloužit různým úřadům.
Zatímco kostel Saint-Étienne-le-Vieux byl odsvěcen, bývalý opatský chrám se stal farním kostelem svatého Štěpána. Na základě nařízení z 12. července 1791, které snížilo počet caenských farností ze třinácti na sedm, byly k farnosti sv. Štěpána připojeny také farnosti sv. Martina, sv. Mikuláše, Saint-Germain-la-Blanche-Herbe a sv. Owena (poslední dvě jmenované si ponechaly status filiálních kostelů)..
Roku 1793 byl kostel svatého Štěpána přeměněn na Chrám Rozumu. Královské hrobky byly v této době zdemolovány a stržen byl rovněž mramorový letner.
Po uzavření konkordátu z roku 1801 a jeho vstupu v platnost (1802) byl v bývalém opatství obnoven katolický kult. Chrám však nadále zůstal farním kostelem a řeholníci se do opatství již nevrátili. V roce 1802 nechal prefekt Dugua obnovit hrobku Viléma Dobyvatele. Severní věž se v roce 1806 dočkala opětovné dostavby jehlancové střechy.
Roku 1821 padlo rozhodnutí vybudovat v kostele vedlejší vchod, jelikož hlavní brána „stála na náměstí, které bylo v zimním období jen obtížně přístupné“. Severní chórová kaple Nejsvětějšího Srdce Páně tak získala nové dveře ústící do uličky z ulice Guillaume-le-Conquérant; práce byly dokončeny v roce 1827. Dlažba v hlavní lodi a bočních lodích, pocházející z roku 1765, byla v polovině 19. století (1845 a 1853) pro špatný stav nahrazena černobílými dlaždicemi.
V roce 1847 prošla rekonstrukcí kaple Halbout, jejíž zdi vykazovaly statické vady. Příliš těžká kamenná klenba zde byla nahrazena sádrovou náhradou. Během 30. let 19. století nechal architekt Émile Guy postavit budovu známou jako „školní chodba“ (dnešní budova matriky), která však zakryla výhled na závěr kostela.