náhled|Karel Hugo Hilar, karikatura od Hugo Boettingera z Rozprav Aventina, 1925 Karel Hugo Hilar, vlastním jménem Karel Bakule (5. listopadu 1885, Sudoměřice u BechyněMatriční záznam o narození a křtu – 6. března 1935, PrahaArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých fary Smíchov, sign. SM Z25, s. 160), byl divadelní režisér, básník, kritik, prozaik a dramatik.

Život Karel Hugo Hilar zdědil talent asi po otci Františkovi, který byl literárně činný (např. O umění žít, Apoštol nové lásky, Rozmary erotismu). Mladý Karel již ve třinácti letech napsal první drama, psal básně, povídky, romány (Rozváté sny, Její bůh, Odložené masky, Adamův sen) i literární kritiky. Překládal francouzskou dekadentní poezii. Po gymnáziu (1904) vystudoval klasickou filologii na Filozofické fakultě UK (1911) a během studií vedl se svými přáteli Jarmilem Krecarem a Arthurem Breiským Moderní bibliotéku, kterou do roku 1914 vydával František Adámek. V listopadu 1910Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 17, však již nastoupil jako lektor Městského divadla na Vinohradech, na přelomu května a června 1911 se zde poprvé dostal k režii (hra Hermanna Bahra Pavouk), v roce 1913 se stal dramaturgem a již v roce (1914) šéfem činohry. Ve Vinohradském divadle spolupracoval s výtvarníky Josefem Wenigem, Františkem Kyselou, Vratislavem Hugem Brunnerem a především s Vladimírem Alexandrem Hrskou (členem spolku Mánes a žákem prof. Švabinského), který pro Hilara realizoval do roku 1919 přes čtyřicet výprav. V závěru svého vinohradského působení spolupracoval s mladým členem skupiny výtvarníků „Tvrdošíjní“ Vlastislavem Hofmanem.V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 33.

Od 1. ledna 1921 přešel na výzvu Dramatického svazu podporovaného většinou odborné kritikyZ. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 25, do Národního divadla, kde byl až do své smrti šéfem činohry a režisérem. Zde pracoval s mladými lidmi a angažoval na jeho „prkna“ pozdější velikány – Zdeňka Štěpánka, Ladislava Peška, Hugo Haase, Františka Smolíka. Do Národního divadla přizval rovněž další své spolupracovníky z Vinohradského divadla,Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 31, např. herce Bedřicha Karena (v roce 1921), Zdeňku Baldovou a Václava Vydru (v roce 1922), Jaroslava Vojtu (v roce 1925), Leopoldu Dostalovou (v roce 1924) a režiséra Karla Dostala (v roce 1922). Též angažoval mladé režiséry z okruhu avantgardy (Viktor Šulc, Vladimír Gamza, Jiří Frejka), z nichž Frejka se stal nejvýznamnějším pokračovatelem Hilarova díla.Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 144

V letech 1920 až 1935 s Otakarem Ostrčilem (skladatelem a dirigentem) tvořil dvojici, která určovala uměleckou úroveň Národního divadla. Hilar uplatňoval moderní pojetí divadla a vyžadoval střídmější a civilnější herecký projev. U kritiky se však příliš nesetkával s pochopením a vedl spory i s hercem Václavem Vydrou.

Neúnavnost a píle, s níž se věnoval literatuře a režii, jej vyčerpávala a tak v 39 letech byl po záchvatu mrtvice na delší čas vyřazen. Po návratu do ND pracoval ještě usilovněji, ale v necelých padesáti letech druhému záchvatu podlehl. Tisk napsal, že „padl ve službách Národního divadla“. K. H. Hilarovi, který byl mimořádným přínosem české kultuře, odhalili roku 1936 v rodné obci na domě čp. 62 pamětní desku. Také v Divadle na Vinohradech byla 21. října 1939 odhalena jeho busta.

Jeho manželkou byla herečka Zdeňka Baldová.

Citát

Ocenění 1923 Státní cena náhled|vpravo|Hrob K. H. Hilara a Z. Baldové na Vinohradském hřbitově v Praze

Z díla

Vybrané divadelní režie 1913 Molière: Jiří Dandin čili Ošálený manžel, Vinohradské divadlo, 8 repríz 1915 Viktor Dyk: Veliký mág, Vinohradské divadlo, 7 repríz 1917 Molière: Don Juan, Vinohradské divadlo, 17 repríz 1918 Molière: Amfitryon, Vinohradské divadlo, 31 repríz 1919 Arnošt Dvořák: Husité, Vinohradské divadlo, 65 repríz 1919 Otokar Fischer: Jupiter, Vinohradské divadlo, 36 repríz 1920 Otokar Fischer: Herakles, Vinohradské divadlo 1920 Fráňa Šrámek: Hagenbeck, Vinohradské divadlo 1920 William Shakespeare: Bouře, Vinohradské divadlo 1921 William Shakespeare: Coriolanus, Národní divadlo 1922 Christopher Marlowe: Edvard II., Národní divadlo 1922 August Strindberg: Královna Kristýna, Národní divadlo (v hl. roli Andula Sedláčková) 1922 Josef Čapek, Karel Čapek: Ze života hmyzu, Národní divadlo (opakovaně provedeno v Hilarově režii i v letech 1925 a 1932) 1924 William Shakespeare: Romeo a Julie, Národní divadlo 1926 William Shakespeare: Hamlet, Národní divadlo 1926 William Shakespeare: Blažena a Beneš, Národní divadlo 1929 William Shakespeare: Král Lear, Národní divadlo 1932 Sofoklés: Král Oidipus, Národní divadlo 1933 bratři Mrštíkové: Maryša, Národní divadlo 1934 Eugene O'Neill: Smutek sluší Elektře, Národní divadlo 1934 William Shakespeare: Cokoli chcete čili Večer tříkrálový, Národní divadlo 1935 Stanislav Lom: Svatý Václav, Národní divadlo

Teatrologické práce 1914 Divadelní promenády. Dostupné online 1925 Boje proti včerejšku 1930 Pražská dramaturgie

České divadelní osobnosti o K. H. Hilarovi Zdeněk Štěpánek

Hilar jako režisér byl tvrdý až brutální, snad i krutý, ale jakmile si uvědomil, že přestřelil, okamžitě vše obrátil v žert. Řekl jsem již, že často budil dojem, jako by nebyl normální. Snad opravdu nebyl, ale jsem si jist, že si toho byl vědom a vše zastíral podivným šaškovstvím. Řekli byste cvok. Právě tak si počínal i v práci s herci. Dráždil je, ironizoval, zesměšňoval, až někdy herečky i plakaly, ale zajímavé bylo, že vždycky z takových provokací vyšlo něco nového, že v nás vyburcoval a objevil zcela nový tón, překvapující herecký projev, o němž jsme sami netušili, že jsme ho schopni.Zdeněk Štěpánek: Herec, vyd. Mladá fronta, 1964, str. 206

A hrát na Vinohradech u Hilara už teprve něco znamenalo. Hilar mne neobyčejně zajímal. Podivný člověk. Zdál se mi trochu komický vzhledem i jednáním, v němž byla skryta prazvláštní ironie. Jeho hovor i stavba vět byly zcela originální, člověk nevěděl, na čem je, co myslí vážně a co žertem, kde je vtip, kde ironie. Ano, takový byl Hilar. Bystrý, rozhodný, rychlý v úsudku, vždy ochotný riskovat. Kdo ho neznal, mohl se domnívat, že je trochu praštěný, ale zmýlil by se, kdo by ho za takového považoval. Věděl vždy přesně, co chce, byl neobyčejně houževnatý a dovedl jít za svým cílem bez oddechu, dokud ho nedosáhl. Kdysi literární dekadent, dnes nejprůbojnější režisér. Eminentně vzdělaný, vášnivý, prudký, výbušný umělec, temperamentní, dravý divadelník s úžasnou básnickou fantazií vytvořil na Vinohradech divadlo, které se stalo nejpozoruhodnějším v republice.Zdeněk Štěpánek: Herec. Mladá fronta, 1964, str. 61

Mně osobně bylo Hilara nějak líto, nevím přesně proč, ale vždycky jsem měl pocit, že v sobě skrývá nějaký smutek, že není šťastný, nebo lépe řečeno, že nedovede být šťastný. Snad to zaviňovala jeho duševní překultivovanost, jeho estétství a věčná přetvářka. Snad jeho osamělost, i když byl ženatý, Hilar samotu vyhledával.Zdeněk Štěpánek: Herec. Mladá fronta, 1964, str. 206–7

Eduard Kohout

„O problémech má divák přemýšlet, když přijde z divadla domů. Při představení musí být stržen,“ to byla stará Hilarova zásada.Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 97

V náhradu i navíc získal Hilar herce, bez nichž jsme si potom repertoár ani nedovedli představit, mimo jiné Půlpánovou, Šejbalovou, Scheinpflugovou, Štěpničkovou (pořadí je chronologické!), Neumanna, Boháče, Rogoze, L.Veverku, Peška, Haase. Později kromě jiných Pačovou, Hálkovou, Smolíka, Štěpánka, Průchu, Pivce, Grusse, Dohnala. Nesvědčí už výčet jmen o jeho jedinečném čichu pro hereckou kvalitu? Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 116

V době Stanislavského, Reinhardta, Jessnera bylo jasné, že divadlo musí mít uměleckého lodivoda. U nás byla taková osobnost jen jedna, a tou byl bezesporu Hilar. Čím dál tím hlasitěji se mluvilo o tom, že musí přijít do Národního divadla.Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 65

Největší pochvalou mého výkonu byly rozpaky nad tím, kdo hrál skutečnou opici, která se nakonec také na scéně objeví: byl to šimpanz, nebo Kohout? Byl to Kohout. A zase nade všechna vyznamenání byla Hilarova pochvala. Vzal mě za opičí ucho a jásal: „Skvostné! Od pravé opice pouhým okem k nerozeznání!“Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 92

„Romeo a Julie“ byl dosud nejsilnější, nejživější Shakespeare u nás. Nikdo už nemohl Hilarovi Kvapila předhazovat, porazil ho právě Shakespearem. Rozumějte, neznevažuji tím práci našeho prvního velkého režiséra. V dějinách ani v umění se však nedá žít ze starých zásluh a jeho éra byla definitivně překonána. Hilar to dokázal – a padl. Jako by jeho život byl režírován s jeho smyslem pro dramatičnost.Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 87

Na divadle, které vedl Karel Hilar va které tak nesmírně miloval, umírají hrdinové v boji. V životě umírají hrdinové uprostřed práce. V tom smyslu hrdinný byl i konec našeho Karla Hilara. Ve chvíli, kdy se ho dotkla smrt, měl při sobě text Macbetha, na kterém pracoval. Byl to jeho poslední plán, do kterého se zarýval s celou svou úporností a vášnivým úsilím.Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 132 (ze smutečního projevu nad rakví K.H.Hilara v Národním divadle)

Bil jste se, doktore, jak statečně jste se bil, padl jste a přece jste zvítězil. Naučil jste nás bojovat pro divadlo a milovat je….Sbohem.Jaroslav Procházka: Hilarovská vigilie (Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. Hilara), nakl. Athos, Frant. Herman, Praha, 1946, str. 58

Bedřich Karen

Zemřel tvůrce velké epochy českého divadelnictví, na niž nemožno zapomenout nebo ji dokonce vyškrtnout z dějin našeho divadla….Zemřel věčný student, dychtivě ssající vše nové ze světa, stále se učící u každého a u všech. Zemřel člověk veselého srdce, které později bylo těžké, umdlené. Zemřel někdo, kdo nežil marně. Uschl strom, který nerodil pláňata. Zemřel Hilar, který byl vždycky svůj, v omylech i ve vítězstvích.Jaroslav Procházka: Hilarovská vigilie (Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. Hilara), nakl. Athos, Frant. Herman, Praha, 1946, str. 48–9

František Kovářík Při zkouškách jsem si připadal jak v manéži. Uprostřed stál dr.Hilar a tím bičem tam o zem práskal, jen to svištělo. Odpusťte, že jsem to tak viděl….Nebyl jsem, myslím, sám, komu neseděl Hilarův tehdejší způsob jednání s herci. Tehdy. Později, když už byl v Národním, bylo prý to lepší.František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 192

Ono to tenkrát bylo takové umělecké soutěžení mezi Národním a Vinohradským, mezi Hilarem a Kvapilem. I divadelníci se rozdělovali na hilarovce a kvapilovce, někdy to zacházelo až moc daleko.František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 203

Jarmila Kronbauerová

My jsme Vám věřili. A když jsme se rozletěli, věděli jsme, že je to tak dobře, když jste nás rozletět nechal. To, myslím, byl největší klad vaší epochy u divadla, že jste nechal růst mladé herce, že jste je založil sebedůvěrou v práci. A za to vám dnes děkuji.Jaroslav Procházka: Hilarovská vigilie (Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. Hilara), nakl. Athos, Frant. Herman, Praha, 1946, str. 22

Ladislav Boháč