Otto von Habsburg (20. listopadu 1912 vila Wartholz u Reichenau an der Rax, Dolní Rakousko – 4. července 2011 Pöcking) byl nejstarším synem císaře Karla I. a do zániku monarchie byl korunním princem v zemích rakousko-uherské monarchie. Roku 1961 se vzdal veškerých nároků na rakouský císařský trůn pro svou osobu. Byl rakousko-maďarsko-německo-chorvatským publicistou, europoslancem za bavorskou CSU, novinářem a spisovatelem. Byl občanem Rakouska, Maďarska, Německa a Chorvatska.
Vzdělání a povolání náhled|vlevo|Rodný dům Villa Wartholz. Snímek z doby kolem roku 1900. Oficiální titul Otty zněl Jeho císařská a královská Výsost František Josef Otto Robert Maria Antonín Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renátus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ, arcivévoda rakouský, korunní princ český a maďarský etc., (jeho později schválené oficiální jméno v Rakousku od roku 1919, a znovu potvrzeno v roce 1957, bylo Otto Habsburg-Lothringen)Univerzita Karla Františka ve Štýrském Hradci: Rakouští sociologové a socioložky v exilu v letech 1933 až 1945 , naposledy revidovaný 25. ledna 2007), byl prvorozený syn posledního rakouského císaře Karla I. a jeho manželky císařovny Zity od roku 1916 korunní princ a byl již od dětství připravován na svou budoucí roli panovníka. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918 žil do března 1919 se svými rodiči – před vycestováním císařské rodiny vzhledem k nucenému opuštění jeho otce ze země – na zámku v dolnorakouském Eckartsau. Od roku 1919 do roku 1921 žil Otto Habsburský se svými rodiči v exilu ve Švýcarsku, později na ostrově Madeira a ve Španělsku.alt=Otto von Habsburg při korunovaci svých rodičů v Uhrách|vlevo|náhled|Otto von Habsburg při korunovaci svých rodičů v UhráchNa jeho vzdělání přísně dohlížela jeho matka, která se ze všech sil snažila ho co nejlépe připravit pro roli budoucího katolického panovníka. Byl vyučován v národních jazycích rakousko-uherské monarchie (hovořil tedy vedle rodné němčiny čtrnácti dalšími jazyky, včetně češtiny a maďarštiny) a musel současně absolvovat učební plán rakouského a uherského gymnázia. Svou maturitní zkoušku absolvoval v roce 1930 v baskické obci Lequeitio s vyznamenáním. Zletilosti a tím pádem i ukončení opatrovnictví své matky Zity, dosáhl 20. listopadu 1930. Tímto se stal Otto hlavou domu Habsburků a hlavou Řádu zlatého rouna. V roce 1935 zakončil studium politických a sociálních věd na univerzitě v Lovani (Belgie) a to opět s vyznamenáním. Vstup do Rakouska mu byl zakázán skrze tzv. Habsburský zákon z roku 1919 tak dlouho, dokud se nevzdá svých panovnických nároků a nepřihlásí se jako věrný občan republiky. V roce 1961 se Otto vzdal svého osobního nároku na rakouský trůn.
Po roce 1930 existovaly v Rakousku silné snahy (zejména z řad konzervativců a royalistů, mezi nimiž byli mj. Engelbert Dollfuss a Kurt Schuschnigg) o dosazení Otty Habsburského na trůn obnovené konstituční monarchie, jako rakouského panovníka. Přitom doufali v překonání překážek mezi levicí a pravicí, i ve znovunabytí důvěry v tradici monarchie a v silné „rakouské uvědomění“, a nabídnout tak protiváhu k sílícímu národního socialismu ze sousedního Německa. alt=Otto von Habsburg na poštovní známce z roku 1917|vlevo|náhled|Otto von Habsburg na poštovní známce z roku 1917 Adolf Hitler, Maďaři i Čechoslováci měli ze znovunastolení monarchie v Rakousku strach (ze strany českých představitelů dokonce zaznívala prohlášení jako „raději Hitler než Habsburk!“). Hitler, jenž se v Německé říši ujal moci, na situaci uvnitř Rakouska reagoval přípravou plánu na vstup vojsk do Československa a Maďarska, aby tak zabránil možnosti restaurace monarchie i v těchto zemích. Hitler svůj plán nazval podle následníka, Zvláštní případ Otto („Sondernfall Otto"). Vláda rakouského stavovského státu se za vlády Dollfusse a později Schuschnigga spokojila nejprve s neoficiálními kontakty, převedením „Habsburského zákona“ z kategorie ústavních do „obyčejných“ zákonů, navrácením vyvlastněného majetku a dočasným vyplácením státní apanáže. Rakouskem byly roku 1934 znovuzavedeny některé c. k. symboly jako říšský orel ve státním znaku (nicméně již bez koruny a žezla) a u spolkové armády kladen důraz na c. k. tradice, zhruba až k částečnému zavedení starých armádních uniforem. Otto Habsburský byl však spolkovým kancléřem Schuschniggem opakovaně požádán, aby do Rakouska nepřijížděl, a nedával tím jiným státům důvod k útoku.
Když se Hitler snažil zahrnout Otu Habsburského do svých aktivit a zneužít ho pro své účely (pod zástěrkou domnělé podpory monarchistické idey), ten tuto nabídku striktně odmítl. Habsburk byl jako zástupce starobylého panovnického rodu a jako konzervativní křesťan a Evropan Hitlerovým odpůrcem a odmítal pochopitelně i připojení Rakouska k Německé říši. Během II. světové války se Otto Habsburský úspěšně zasadil alespoň o šetrné nakládání s Rakouskem u amerického prezidenta Roosevelta, který si jej velmi vážil. Na návrh španělského ministerského poradce Sáncheze Bella by se po Francově smrti mělo jednat o Habsburkovi jako možném španělském králi, ale pro diktátora to nikdy nepřicházelo v úvahu. Teprve v pozdějších letech se zasadil o sjednocení Evropy, ale již od roku 1936 byl členem Panevropské unie (PEU).
Třetí říše a druhá světová válka Z důvodu zapřisáhlého nepřátelství a odporu rodiny Habsburků vůči nacionálnímu socialismu a současně proto, že se nacistické Německo obávalo restaurace habsburské vlády v Rakousku skrze austrofašistický režim Kurta Schuschnigga, rozběhly se Hitlerovy přípravy na anšlus jeho rakouské vlasti k Říši pod krycím názvem Operace Otto. alt=Otto von Habsburg jako student v Německu roku 1933|vlevo|náhled|Otto von Habsburg jako student v Německu roku 1933 Krátce předtím, než Hitler nechal oddíly Wehrmachtu vpochodovat do Rakouska, požádal Otto Schuschnigga, aby mu předal úřad republikového kancléře a zorganizoval a uskutečnil vojenský odpor. Nabídka k převzetí kancléřství byla z jeho strany nepřímým uznáním republiky a naznačovala silnou vůli k odporu vůči Hitlerovi.
Ve svém dopise z 17. února 1938 adresovaném Schuschniggovi požadoval vedle další aktivní obhajoby a striktního odmítnutí Nacionálsocialismu „Ze všeho nejdříve musí být aktivně podpořeno uklidnění směrem doleva. Dělníci v posledních dnech oznámili, že jsou vlastenci. Tato skupina nesmí být nakažena Nacionálním socialismem, bude pak nejjistěji vystupovat pro Rakousko, a vláda jim naopak musí dát možnost aktivně spolupůsobit při vytváření vlasti – za niž jsou připraveni se zasadit.“ Schuschnigg však odmítl.
Jakmile nacionálně socialistická éra začala, byl na něj vydán zatykač pro obvinění z velezrady a jeho osobní majetek a jím spravovaný majetek rodiny Habsburků byl vyvlastněn na Hitlerův osobní příkaz. Špičky legitimistického hnutí byly okamžitě zatčeny a z velké části popraveny. Mezi lety 1938 a 1942 mohlo být pozatýkáno na 4000–4500 rakouských monarchistů. Asi 800 až 1000 z nich bylo popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů. Otovi Habsburskému, jeho matce a sourozencům bylo na Hitlerův osobní příkaz odňato německé říšské občanství. Vyvlastněný majetek připadl Velkoněmecké říši a byl po jejím zániku na konci války převzat novou Druhou rakouskou republikou. Otto byl nacistickým režimem odsouzen k trestu smrtiDan van der Vat (4 July 2011). "Otto von Habsburg obituary". The Guardian. London. Retrieved 6 July 2011. https://www.theguardian.com/world/2011/jul/04/otto-von-habsburg-obituary a v případě dopadení by byl dle příkazu z 10. 5. 1940 okamžitě zastřelen.
Po útěku z Belgie – po vpochodování Wehrmachtu, přes Paříž do Španělska (Ottovo jméno se nacházelo na tzv. „Wiesbadenském seznamu“ (Wiesbadener Liste) osob, které měly být v případě kapitulace Francie neprodleně zatčeny a odeslány do Říše), napomáhal při útěku cca 15 000 lidí do Španělska a organizoval vydávání víz do zámoří.
V USA a Velké Británii se vedle intenzivních osobních kontaktů s prezidentem Rooseveltem resp. Winstonem Churchillem snažil různými způsoby (ziniciování „Rakouského dne (Austrian Day)“, pokus o zabránění náletům na Rakousko, zahrnutí Rakouska do známkové série „Occupied Nations“, pokus o vytvoření exilové vlády a "Rakouského praporu (Austrian Batallion)" – obojí ztroskotalo na nedostatku vůle socialistů ke spolupráci – účast na druhé Konferenci v Quebecu, atd.) dosáhnout (nikoli samozřejmé) státní samostatnosti Rakouska po válce, změnit rozvržení okupačních zón Spojenců v obsazeném poválečném Rakousku ve prospěch západních mocností resp. vydělit Maďarsko z aliance s hitlerovským Německem. Co se týká Maďarska, byly plány západních spojenců na maďarskou kapitulaci v jejich prospěch, letecký výsadek spojeneckých vojsk v Maďarsku příp. přistání v Jugoslávii k podpoře a zamýšlenému dosazení Oty Habsburského do čela maďarské vlády, zmařeny německým obsazením Maďarska. Také Churchill podporoval tyto plány, neboť to byla jedna z možností jak zamezit postupu blížících se Sovětů do Střední Evropy.
Další reálná možnost restaurace monarchie pro něj vznikla během druhé světové války, když získal Churchilla pro svůj koncept Podunajské federace. Pro tuto situaci byl uveden v plánech britské diplomacie: na někdejším území Rakouska a Maďarska měl podle těchto představ vzniknout nový stát „Rakousko-Uhersko“ po vzoru belgické ústavy, která také spojovala dvě velké skupiny obyvatel, zatímco země Bavorsko, Bádensko, Württembersko a Hohenzollern-Sigmaringen měly být znovu vytvořeny jako monarchie a sjednoceny v novém státě ”Jihoněmecký spolek (Süddeutscher Bund)”. Také Churchill navrhl izolovat Prusko a vytvořit rozšířený Podunajský spolek.
Churchill chtěl jako protiváhu k Německé říši zřídit modernizovanou základnu starého Rakousko-Uherska, přičemž ohledně druhého mínil: „Kdyby neexistovalo, muselo by být vynalezeno“ (víceméně stejnou formulaci použil v roce 1848 František Palacký v dopise, kterým odmítl svoji účast na Frankfurtském sněmu). Tyto Churchillovy plány však ztroskotaly na odmítnutí Stalina na Konferenci v Teheránu. Roosevelt považoval reálnost šance na prosazení tohoto projektu, kvůli pokročilému postupu Rudé armády, jako malou a proto se tohoto projektu nezastal stejným způsobem jako Churchill. Američané a Britové nicméně nepovažovali za klíčové spojit tuto federaci s obnovením vlády dynastie Habsburků.
V jedné rozmluvě mezi čtyřma očima z 3. září 1943, s newyorským arcibiskupem Francisem J. Spellmanem odpověděl prezident Roosevelt na otázku, zda by Rakousko, Maďarsko a Chorvatsko měly připadnout pod ruský protektorát, kladně. O Rakousku Roosevelt mínil, že se nemůže stát protiváhou komunisty ovládanému rakouskému režimu. Jedinou možností mohlo být, kdyby se Otovi podařilo získat rakouský trůn za pomoci Maďarska (které ještě stále bylo de facto monarchií) – ovšem musel by se takto sám dohodnout se Sověty.
U prezidenta Trumana se zdá, že v přípravné fázi postupimské konference v roce 1945 uvažoval o vytvoření jihoněmeckého spolku s Maďary a Vídní jako hlavním městem.náhled|Otto von Habsburg v Bonnu při udílení ceny hraběte Coudenhove-Kalergiho Helmutu Kohlovi
Doba po válce Od roku 1940 až do 1944 žil v USA, mezi 1944–1951 hlavně ve Francii, později znovu ve Španělsku a od 1954 v Pöckingu v Bavorsku.