Bazilika Saint-Sauveur v Rennes (česky bazilika Nejsvětějšího Spasitele), známá také pod názvem Panna Maria Zázračná a Dobrotivá (Notre-Dame des Miracles et Vertus), je bazilika minor římskokatolické církve. Nachází se v samém srdci historického jádra bretaňského města Rennes v departementu Ille-et-Vilaine.
Počátky původního kostela zasvěceného Nejsvětějšímu Spasiteli sahají ještě před 12. století. Budova byla několikrát rozšiřována a na počátku 18. století zcela přestavěna. Téměř tři sta let sloužila jako farní kostel, a to až do druhé světové války; farní správa zde byla obnovena v roce 2002. V důsledku několika událostí ze 14. a 18. století, které byly označeny za zázračné, se zde silně rozvinul mariánský kult, což v roce 1916 vedlo k povýšení kostela na baziliku. Stavba v klasicistním stylu vyniká především svým interiérovým vybavením: baldachýnem nad hlavním oltářem, kovanou kazatelnou, varhanami a četnými děkovnými dary (ex-voto), které zde zanechali věřící.
Bazilika stojí v severozápadní části centra Rennes, v památkově chráněné zóně. Nachází se na náměstí Place Saint-Sauveur a tvoří zakončení průhledu, který začíná ve spodní části náměstí Place du Parlement-de-Bretagne a pokračuje ulicemi Rue de Brilhac, Rue de l'Hermine a Rue du Guesclin. Z exteriéru jsou viditelné pouze východní a jižní fasáda; ostatní strany jsou obklopeny městskou zástavbou, včetně fary na západní straně v ulici Rue Saint-Sauveur č. 2. Hlavní východní průčelí se obrací do náměstí, zatímco jižní fasáda směřuje do ulice a k zahradám paláce Hôtel de Blossac.
Historie
Chronologie a původ náhled|vlevo|Plán Rennes z roku 1618 v axonometrickém pohledu zachycuje městské hradby a hlavní památky označené čísly. Kostel svatého Spasitele (č. 19) se nachází východně od katedrály; jeho průčelí se otevírá směrem na západ a stavba je patrová. Jižní stěna vykazuje v úrovni ulice řadu dvou arkád, nad nimiž jsou v prvním patře umístěna tři okna. Sedlovou střechu doplňuje malá zvonička. Současná podoba kostela pochází z počátku 18. století. Nahradila dřívější kapli, jejíž počátky jsou úzce spjaty se samotným založením města. Podle hypotézy historika Louise Papeho stála tato kaple na křižovatce hlavních římských ulic (cardo a decumanus), tedy přesně v místech, kde se na fóru galorománského města Condate tyčila bazilika s chrámem zasvěceným bohu Martu Mullovi.
První písemné zmínky o kapli svatého Spasitele (Saint-Sauveur) v Rennes pocházejí ze 12. století. V té době spadala pod farnost Všech svatých (Toussaints). V lednu 1230 ji renneská kapitula darovala abatyši Mathée de Corcop z opatství svatého Jiří V následujících staletích se kostel rozrůstal společně s městem; byl postupně rozšiřován, opravován a vybavován novým mobiliářem – přibyla střešní lucerna, nové oltáře, vítězný oblouk s krucifixem a sochami svatých či opěrné pilíře pro přístavbu. Od zázraku v roce 1357 zde nabyl na významu zejména kult Panny Marie.
S nárůstem počtu obyvatel vyvstala potřeba osamostatnit farnost od mateřské farnosti Všech svatých. Na žádost věřících z roku 1632 povýšil renneský biskup Charles-François de La Vieuville v roce 1667 Saint-Sauveur na farní kostel. Toto rozhodnutí potvrdil Bretaňský parlament 7. října téhož roku, a to i přes odpor rektora od Všech svatých. Roku 1670 zde byla z iniciativy svatého Jana Euda založena bratrstva k uctění Panny Marie Zázračné a Nejsvětějšího Srdce Mariina.
Rekonstrukce náhled|redresse|vlevo|Žulová hlavice ze 12. století z původního kostela, dnes ve sbírkách Musée de Bretagne. Dne 7. března 1682 se zřítil západní štít budovy, čímž se kostel stal nepoužitelným pro bohoslužby. Nejsvětější svátost byla na několik měsíců přenesena do kaple Saint-James, než se provoz v částečně pobořeném chrámu podařilo obnovit. Farní rada usilovala o celkovou rekonstrukci, ale trvalo dlouhých devatenáct let, než se podařilo shromáždit finance a vykoupit sousední pozemky. Rozhodnutí o zahájení stavby padlo 12. července 1701. Základní kámen položil o dva roky později, 24. července 1703, bretaňský intendant Louis Béchameil de Nointel. V roce 1710 byla dokonce uspořádána královská loterie s cílem vybrat 36 000 liver na pokračování prací.
Plány vypracoval architekt François Huguet, který se podílel i na dostavbě věží nedaleké katedrály svatého Petra. Na přání farníků nebyly bohoslužby během stavby přerušeny. Architekt se rozhodl pro opačnou orientaci nového kostela (východ–západ), což umožnilo otevřít průčelí směrem do náměstí Place du grand bout de la Cohue. Práce začaly u kněžiště; jakmile bylo hotové, byla do něj přenesena Nejsvětější svátost a starý kostel byl definitivně stržen. Z původní stavby se dochovala pouze žulová hlavice sloupu se stojící postavou ze 12. století, která je dnes uložena v Musée de Bretagne.
Nový kostel byl vysvěcen 5. srpna 1719, ačkoliv v té době bylo dokončeno pouze kněžiště a křížení. Velký požár Rennes v roce 1720 sice zničil vnitřní vybavení a rozestavěná střecha se zřítila, ale stavbu to nezastavilo. Hrubá stavba byla hotova v roce 1728. Po smrti Françoise Hugueta v roce 1730 se na dokončení podílelo několik dalších architektů. François Forestier de Villeneuve výrazně upravil plány fasády, aby lépe zapadla do nově vznikající urbanistické koncepce města po požáru. Z úsporných důvodů je však výsledná podoba méně zdobná, než Huguet původně zamýšlel. Věžní kopuli a zvonici navrhli Antoine Forestier a Daniel Chocat de Grandmaison kolem roku 1741. Celá stavba byla symbolicky završena vysvěcením hlavního oltáře v roce 1768.
Období revoluce náhled|vlevo|Plán Rennes z roku 1829 zachycuje zastavěné bloky v centru města, přičemž hlavní památky jsou označeny písmeny. Umístění kostela svatého Spasitele je vyznačeno písmenem „E“ východně od katedrály. Na nákresu je patrný půdorys ve tvaru kříže, věž i sakristie. Velká francouzská revoluce přerušila práce na obnově katedrály svatého Petra, která byla zničena v roce 1768. Ústavní biskup Claude Le Coz proto přenesl biskupský stolec právě do kostela Saint-Sauveur. S nástupem jakobínského teroru a příjezdem Jeana-Baptista Carriera do Rennes 1. září 1793 však veřejné bohoslužby ustaly a biskup Le Coz skončil ve vězení. Z kostela se stal nejprve Chrám Rozumu a v roce 1794 Chrám Nejvyšší bytosti. Během tohoto období byla zničena i uctívaná zázračná socha Panny Marie.
Prostory budovy sloužily k veřejným shromážděním; mimo jiné zde bylo po skončení teroru oznámeno potvrzení Jeana Leperdita ve funkci starosty města. Ačkoliv Národní konvent v roce 1795 opět povolil katolické bohoslužby, občanská petice za vrácení kostela církvi byla zpočátku neúspěšná. Propuštěnému biskupovi Le Cozovi se nakonec podařilo pronajmout prostory od úřadů 27. března 1795. Oficiálně byl kostel Saint-Sauveur vrácen k náboženským účelům až 30. září 1802 prefektem departementu Ille-et-Vilaine.
Novodobé dějiny V průběhu 19. století byl interiér postupně obohacen o nový hlavní oltář (1827–1829), velikonoční svícen (1846), křížovou cestu (kolem riku 1860) a chórové varhany (1894). Od roku 1842 probíhala pod vedením architekta Lerouxe první rozsáhlá renovace zaměřená na osvěžení interiéru a dokončovací práce. Po stranách kněžiště přibyly sochy svatého Petra a Pavla od Jeana-Baptista Barrého a byly obnoveny oltáře Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, svatého Ludvíka a svaté Anny.
Druhou etapu obnovy vedl od roku 1870 opat Marie-Joseph Brune, který se soustředil na oltáře v transeptu. V roce 1875 nechal v severní boční lodi vybudovat oltář zasvěcený Panně Marii Zázračné. Následovala instalace tří zvonů do věže (1876) a nahrazení původní cihlové dlažby keramickou (1886). Zajímavostí je, že v letech 1832 až 1855 sloužila věž kostela jako stanice Chappeova optického telegrafu (šlo o stanici č. 4 v Rennes na lince Avranches–Nantes).
V souvislosti s obnovením kultu Panny Marie Zázračné byl kostel 12. října 1912 vysvěcen papežem Piem X. a 27. dubna 1916 jej papež Benedikt XV. povýšil na baziliku minor. Během okupace Rennes za druhé světové války sloužil objekt katolickým věřícím z řad okupačních vojsk. Od 2. března 1942 je bazilika zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.
Zázraky náhled|redresse|gauche|Zdi a pilíře kostela jsou od podlahy až ke stropu pokryty mramorovými děkovnými tabulkami (ex-vota). S kostelem jsou spojeny čtyři příběhy o zázracích připisovaných Panně Marii, které jsou předmětem zvláštní úcty.
Podle Bernarda Heudrého, který byl v roce 2013 děkanem farnosti, má tato zbožnost i svá úskalí: „Je to trochu ošidné, protože lidé se jdou nejprve modlit k Panně Marii a Kristus přichází na řadu až po ní. Hraničí to s pověrami. [...] V neklidných dobách nebo před zkouškovým obdobím zaznamenáváme výrazný nárůst proseb o uzdravení či úspěch. Je to pochopitelné. Když člověk prochází těžkou zkouškou nebo potřebuje pomoc, obrací se k nebi.“
Zdi v blízkosti kaple zasvěcené Panně Marii jsou pokryty rytými mramorovými deskami – tzv. ex-voty. V současné době se již vyvěšování nových tabulek nepovoluje, věřící však u sochy nadále nechávají květiny a písemná přání.
Odhalení anglické miny při obléhání roku 1357 náhled|vlevo|redresse=0.5|Fotografie vitráže v kapli Notre-Dame de Beauvais v Le Theil-de-Bretagne. V horní části vitráže ukazuje Panna Maria s Ježíškem pravým ukazováčkem k zemi. Naproti ní si vojáci všímají jejího gesta. Za jejími zády jsou vyobrazeny městské hradby. Pod vojáky kope v šeru muž s vojenskou přilbou krumpáčem chodbu. Vitráž nese nápisy „siège de Rennes 1357“ a „N.D. des Miracles, priez pour nous“.
Během války o bretaňské dědictví, kdy bylo Rennes obléháno anglickými vojsky, se město obávalo pokusu o invazi podzemní cestou. Podle lidové tradice se v noci 8. února 1357 samy od sebe rozezněly kostelní zvony a spontánně se rozžaly svíce. Obránci města poté údajně spatřili sochu Panny Marie, jak ukazuje na jednu z dlaždic. Když na tomto místě začali kopat, objevili chodbu (minu) vyhloubenou anglickými vojáky a útok odrazili.
Historické popisy této události se liší v detailech i datování. Podle některých historiků šlo o obléhání v letech 1356–1357 a objev chodby je připisován lsti velitele města, Guillaume de Penhoëta, který nechal na strategická místa rozmístit pánve s vodou či měděné koule, aby pomocí vibrací lokalizoval podkop. Jediný soudobý záznam (před rokem 1387) představuje píseň o Bertrandu du Guesclinovi od truvéra Cuveliera, ta však zmiňuje pouze Penhoëtovu lest a o zázraku mlčí.Cuvelier 1387.
Zázrak se objevuje až v kronice Alaina Boucharta z roku 1532, kde je datován do roku 1343. Oficiálně byl uznán renneským biskupem Pierrem Cornulierem v roce 1634. V kostele se údajně až do 15. století nacházela studna a kámen označující její místo byl patrný až do renovace dlažby v roce 1886. Objev podzemní chodby při zemních pracích v okolní čtvrti v roce 1902 by mohl hypotézu o plánované podzemní invazi potvrzovat.
Požár roku 1720 náhled|Votivní obraz znázorňující Pannu Marii zastavující požár města.|alt=Akvarel z roku 1721 vznikl jako poděkování obyvatel Rennes Panně Marii Dobré zvěsti po velkém požáru. Na obraze se v nebi zahaleném kouřem z hořícího města zjevuje Madona s dítětem, která vztaženou rukou chrání čtvrť Lices před plameny.
Během velkého požáru v roce 1720 zůstala socha Panny Marie nepoškozená, ačkoliv se zřítila střecha kostela a část vybavení byla zničena. Místní obyvatelé připisovali zastavení šíření ohně právě jejímu zásahu. Zejména lidé ze čtvrti Lices, kterou plameny ušetřily, nechali jako poděkování namalovat votivní obraz.
Originální akvarel od Jean-Françoise Hugueta (syna architekta) z roku 1721 je uložen v bazilice Notre-Dame-de-Bonne-Nouvelle. Jeho zvětšená kopie, kterou ve stejném roce vytvořil malíř Leroy, visí od roku 1841 v jižní boční lodi baziliky svatého Spasitele. Rám obrazu nese nápis: „Slib učiněný Panně Marii Dobré zvěsti obyvateli čtvrti Lices a ulic St. Louis, St. Michel a náměstí Ste. Anne, které byly uchráněny před požárem trvajícím od 22. do 30. prosince.“