Červenokostelecké přádelny a tkalcovny byl textilní podnik Červeném Kostelci. Jeho předchůdcem byl „Rothkosteletzer und Erlacher Spinnerei und Weberei“. V roce 1881 byl podobný název – „k. k. priv. Erlacher- und Rothkosteletzer Baumwollspinnereien- und Strickgarn-Fabriken“ – použit v inzerátu. Měl souvislost se zakladatelem textilního průmyslu v Červeném Kostelci Leopoldem Abelesem, ale vznik akciové společnosti předběhl o 17 let.
Leopold Abeles & Söhne Předchůdcem firmy „Rothkosteletzer und Erlacher Spinnerei und Weberei“ byla firma „Leopold Abeles & Söhne“ se společníky Otto Arensem, Dr. Heinrichem Arensem, Hermannem Eißlerem a Augustem Eißlerem. Hermann Eißler byl zeť Leopolda Abelese, August Eißler byl jeho vnuk. Synové Leopolda Abelese Otto a Heinrich, přijali příjmení Arens, které jim umožnilo snáze se asimilovat ve vídeňském prostředí. Firma „Leopold Abeles & Söhne“ vlastnila: C. k. privilegovanou mechanickou tkalcovnu bavlny a lnu v Červeném Kostelci v Čechách, včetně pozemků katastrálního čísla 183 a 184 C. k. privilegovanou přádelnu bavlny a mechanickou tkalcovnu v Erlachu v Dolním Rakousku, včetně pozemků katastrálního čísla 49, 50, 190, 328, 345 a 359
Založení akciové společnosti náhled|Červený Kostelec, budova architekta Bruno Bauera Dne 3. května 1899 byla udělena dekretem Říšského ministerstva vnitra č. 13545 koncese pro založení společnosti.
Dne 21. října 1899 se konala ustavující valná hromada společnosti, která schválila zakládající listiny. Společnost byla založena na dobu neurčitou a jejím sídlem byla Vídeň. Základní kapitál společnosti činil 5 milionů korun v 12 500 akciích po 400 korunách, z nichž je 6 500 kmenových a 6 000 prioritních. Prioritní akcie mají přednostní právo na dividendy před kmenovými akciemi.
Do představenstva byli zvoleni: Josef Jerusalem, průmyslník z Vídně; Ivan Levinstein, továrník z Manchesteru; Friedrich Oberländer, továrník v Úpice; Gustav Eißler, partner ve firmě Josias Eißler & Sons ve Vídni; Franz von Cypers z Harty (Podhůří); Otto Arens, obchodník z Vídně; Hermann Eißler, obchodník z Vídně; Heinrich Arens, obchodník z Vídně.
Kmenovým majetkem akciové společnosti se staly: výše uvedené provozovny, včetně jejich právního příslušenství, zejména vodních zdrojů a strojů používanými k výrobě bavlněné příze, bavlněného, vlněného, lněného a hedvábného zboží, jakož i všech souvisejících produktů zásoby zboží nezbytné pro provoz závodů ochranné známky a výsady firmy Leopold Abeles & Söhne
Firma oznámila, že vzhledem k četným případům napodobování firemních návrhů bude podnikat co nejpřísnější kroky proti každému, kdo bude návrhy napodobovat nebo prodávat takové napodobené zboží.
Akvizice Firma provedla akvizici továrny „Sigmund Goldschmidt Wollwarenfabrik", kterou zaplatila nově vydanými akciemi. Dne 30. července 1900 přijala valná hromada návrh společnosti Sigmund Goldsmith na zrušení smluv týkajících se koupě textilní továrny v Grottau (Hrádek nad Nisou). Valná hromada zrušila usnesení přijatá na valné hromadě ze dne 10. a 11. února 1900 o zvýšení základního kapitálu o 2 000 000 korun a pověřila představenstvo, aby provedlo veškerá opatření nezbytná k obnovení status quo. Ústřední daňový úřad ve Vídni vyměřil poplatek za převod a zpětný převod továrního pozemku č. 12 v Grottau a poplatek za emisi akcií za tyto transakce. Oba subjekty se odvolaly ke správnímu soudu, ale ten odmítl posuzovat platnost smluv mezi subjekty. Civilní soud rozhodl o neplatnosti převodu pozemku a daňový úřad vrátil poplatky, ale zadržel penále z prodlení. V dalším rozsudku rozhodl správní soud o vrácení celé částky.
Management a rozvoj firmy Představenstvo společnosti jmenovalo pana Morize Hirsche († 14. července 1903), bývalého ředitele tkalcovny v Felixdorfu, výkonným ředitelem. Po smrti Moritze Hirsche byl jmenován generálním ředitelem Adolf Engel, dříve prokurista firmy Hermann Pollack's Söhne z Vídně. Adolf Engel koupil s Maxem Oberländerem, prokuristou společnosti M. Zweig zkrachovalou firmu S. Taussig, tkalcovnu v Pelsdorfu (Kunčice nad Labem), a chtěl se věnovat vlastnímu podnikání. Po rezignaci Adolfa Engel s účinností od 31. prosince 1905 nastoupil na místo ředitele Robert Austerlitz, generální ředitel velkoobchodu Bratři Austerlitzové v Praze.
Dne 26. listopadu 1904 bylo na valné hromadě ustanoveno nové představenstvo: baron Emil Kubinzky, ředitel Wilhelm Kux z Dolnorakouské eskomptní společnosti, obchodní rada Siegmund Mendel, ředitel a uherský obchodní rada Stephan Mautner a Egon Goldschmidt.
Ze správní rady odešel Eduard Doctor.
Na mimořádné valné hromadě byl jednomyslně schválen návrh na zvýšení základního kapitálu z 2 400 000 na 3 600 000 korun. Generální ředitel Austerlitz odůvodnil návrh tím, že obrat společnosti se v posledních letech téměř zdvojnásobil. Ve stejném období byly postaveny velké tovární budovy a v roce 1911 budou opět rozšířeny dvě tkalcovny a barvírna.
V dubnu 1912 společnost chtěla rozšířit svou přádelnu v Erlacheru instalací 15 000 nových vřeten, takže celkový počet měl dosáhnout 35 000 vřeten. V červnu 1912 reagovala společnost na zamýšlené výrobní kvóty rakouských přádelen a uvažovala o pronájmu přádelny v Erlachu, která měla 14 000 vřeten za 57 000 korun ročně nové akc. společnosti přádelnické – Spolku rakouských přádelníků bavlny založené bankou Bodenkredit. Došlo-li by k uzavření kontingentační dohody v přádelnickém průmyslu, přádelna by byla uzavřena a nájemní smlouva (kontingent) by přešla na Spolek. V souvislosti s případným uzavřením zahájili dne 21. června 1912 přadláci v Erlachu stávku. Stanovení kvót bylo stále pravděpodobnější.
Na konci srpna 1915 prodala společnost tkalcovnu v Erlachu včetně pozemku, s účetní hodnotou 250 tisíc, společnosti „S. Wolf & Co." ve Vídeňském Novém Městě, pozdější „Erlacher Textilindustrie A. G". Zároveň provedla akvizicí tkalcovny F. J. Stejskal v Červeném Kostelci, která měla cca 200 tkalcovských stavů.
Na výplatu dividend bylo za rok 1916 rozděleno 20 % zisku společnosti; dividenda na akcii činila 40 korun – oproti 30 korunám – za rok 1915. Finanční situace společnosti se v důsledku velkých zisků dosažených během války značně zlepšila. Prosperita společnosti souvisela s rozhodnutím ministerstva vnitra prohlásit továrny společnosti za státem chráněný podnik. Firma byla předním členem zájmového sdružení „Rakouská společnost pro bavlnářský a plátěný průmysl pro armádní vybavení Marbach & Consorten“, která byla veřejnou obchodní společnosti pro dodávky oděvů a vybavení, ložního prádla a materiálů z bavlny a lnu pro císařskou a královskou armádu.
Po letech tisk napsal, že firma nemohla v letech 1911 až 1913 vyplácet dividendy, ale válka přinesla změnu k lepšímu. Zatímco jiní obětovali „zboží a krev za našeho císaře“, banky jako hlavní akcionáři inkasovaly za rok 1914 6 % a během následujících válečných let – čím více krve se prolévalo, tím více rostla dividenda – 15 % a 20 %. Společnost navíc dokázala zvýšit svůj základní kapitál z 3–6 milionů na 7,2 milionu.
Československo V polovině roku 1920 bylo sídlo společnosti přemístěno z Vídně do Prahy v souladu s článkem V. smlouvy mezi Rakouskou a Československou republikou ze dne 2. srpna 1920. Nostrifikaci firmy projednala dne 27. února 1922 meziministerská nostrifikační komise. I když byla přádelna v Erlachu prodána už v roce 1915, společnost stále používala název „Červenokostelecké a Erlašské přádelny a tkalcovny“. Dne 15. června 1928 byly usnesením valné hromady akcionářů novelizovány stanovy. Název společnosti zněl „Akciová společnost Červenokostelecké přádelny a tkalcovny“. V následujících letech už byl nový název používán. Společnost měla povolení k podnikání na území Rakouské republiky. Stephan Weiner byl odvolán z funkce reprezentanta společnosti v Rakousku. Nahradil ho obchodní rada Ernst Pollak.
V roce 1925 koupila firma 100 nových tkalcovských stavů a v červenci 1925 uvedla do provozu továrnu F. J. Stejskal (Steyskal), kterou získala v roce 1916.
Po první světové válce probíhala pod vedením Karla Mandla modernizace stávajícího provozu. Roku 1928 došlo ke stržení starých tkalcoven a byla dostavěna nová budova tkalcovny a přípravny podle projektu Bruno Bauera. Tvořilo ji šest podlaží s výškou 32 metrů, a proto si vysloužila přezdívku „mrakodrap“. Budova na nepravidelném půdorysu byla 117 m dlouhá. Dne 8. dubna 2011 byla budova přípravny a tkalcovny zapsána Ministerstvem kultury na seznam památek.
Dne 6. února 1929 bylo oznámeno, že Ing. Otto Pick, majitel společnosti E. G. Pick v Oberleutensdorfu, získal podstatný podíl ve společnosti odkupem akcií zesnulého ředitele Stephana Weinera (*1888 – †1928) a stane se členem představenstva. Hlavními akcionáři společnosti nadále zůstávaly banky a společnosti Wilhelm Abeles & Ko. ve Vídni a Brüder Stiaßny v Brně.
Potíže v exportu byly příčinou zrušení vídeňského zastoupení firmy na konci roku 1932. V roce 1936 měla „Akciová společnost Červenokostelecké přádelny a tkalcovny" sídlo v Praze II., Klimentská 28
Mimořádné události Dne 21. června 1913 vypukl v přádelně a tkalcovně v Erlacheru velký požár. Oheň se velmi rychle rozšířil po celé tkalcovně, zachvátil první patro a půdu a celou tkalcovnu i se zásobami zboží proměnil v popel. Plameny částečně pohltily i bělicí linku, která sousedí s tkalcovnou. Továrna v Erlachu zcela ukončila provoz a propustila přibližně 160 svých pracovníků. Ačkoli je jisté, že požár byl způsoben žhářstvím, pachatel dosud nebyl dopaden. Škoda byla odhadnuta na půl milionu korun a firmě ji zaplatila pojišťovna.
Centrála ve Vídni zaměstnávala stenotypistu Josefa Dustiru, který psal na psacím stroji dopisy partnerům firmy. Jednoho dne mu byla nadiktována žádost bance o převod finančních prostředků. Po podpisu ředitele vepsal Josef Dustira do žádosti další částku a banku v Bregenzu, kam má být částka zaslána. Bance v Bregenzu, která měla částku obdržet, napsal avízo o příchodu částky a příkaz k vyplacení Josefu Dustirovi. Peníze na cestu do Bregenzu získal v aukčním domě Dorotheum, když tam zastavil proti půjčce 200 šilinků psací stroj Underwood a mechanickou kalkulačku Odhner odcizenou ve firmě. Po příjezdu do Bregenzu navštívil banku, kde mu byla částka vyplacena. Na podvod se brzy přišlo; Josef Dustira byl zadržen, ale bez peněz. Firma měla zato, že škoda ve výši vyplacené finanční částky vznikla zanedbáním kontroly při výplatě peněz a je tudíž na bance, aby peníze vymáhala po pachateli. Firma požadovala pouze uhrazení škody ve výši ceny psacího stroje a mechanické kalkulačky, a proto se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody vzniklé odcizením těchto kancelářských strojů. Případ řešil soud.
Dělnické nepokoje a stávka Dne 1. prosince 1899 asi sto lidí, většinou žen, vniklo do kanceláří a zablokovalo vchody. S pohrůžkami násilí si ženy na manažerech Bergmannovi a Steinschneiderovi vynutily obnovení původních továrních předpisů pro ženy. Znovuobnovené předpisy vyvěsili dělníci na továrním dvoře. Následujícího dne dorazila vyšetřovací komise a četnictvo bylo posíleno 15 muži. Odpoledne byl vynucený souhlas vedení továrny zrušen a pachatelé byli propuštěni z práce. Dne 7. prosince 1899 zahájili dělníci stávku s požadavkem opětovného přijetí 36 dělníků, kteří si násilím vynutili nový tovární řád. Stávka skončila 12. prosince bez splnění požadavků dělníků. Vedení firmy zvažovalo zastavení provozu v Červeném Kostelci, kde někteří dělníci stávkovali kvůli propuštění jednoho dělníka. To by znamenalo ztrátu zaměstnání pro přibližně 800 dělníků. Dne 11. dubna 1900 byl provoz zcela zastaven, protože byli propuštěni i nestávkující dělníci. Sobotní výplata mezd proběhla hladce. Dělníci odmítli převzít své pracovní knížky, které byly proto uloženy na radnici. Dne 17. dubna 1900 se na důvěrné schůzi rozhodli dělníci pokračovat ve stávce a požádat o zásah průmyslového inspektora. Stávka byla ukončena a dne 29. května 1900 již pracovalo 437 dělníků, včetně 390 tkalců.