Antonij (světským jménem: Vasyl Antonovyč Romanovskyj; 18. března 1886 Savynci – 7. listopadu 1962 Stavropol) byl ukrajinský duchovní Ruské pravoslavné církve a metropolita stavropolský a bakuský.

Život Narodil se 18. března 1886 ve vesnici Savynci do rodiny psalmoščika. Brzy přišel o otce. Od dětství projevoval zvláštní zálibu ve čtení duchovní literatury.

Absolvoval Lubenské duchovní učiliště, po kterém byl přijat na Poltavský duchovní seminář. Roku 1909 nastoupil na Kyjevskou duchovní akademii. Dne 13. srpna 1911 byl v Kyjevskopečerské lávře postřižen na monacha se jménem Antonij na počest svatého Antonína Pečerského. O dva dny později byl rukopoložen na jerodiákona. Kněžské svěcení přijal 15. srpna 1912.

Pd 9. července 1913 vyučoval apologetiku, dogmatickou a morální teologii na Tbiliském duchovním semináři. Mezi jeho žáky patřil budoucí patriarcha gruzínský Efrém II. Po vyhlášení autokefalie Gruzínské církve v roce 1917 a znárodnění duchovních učilišť Gruzínského exarchátu učil na ruském duchovním semináři v Tbilisi až do jejího uzavření v roce 1921. V téže době byl blagočinným ruských monastýrů v Gruzii; od roku 1921 žil v ruském monastýru poblíž horské vesnice Akherpi na hranici Gruzie a Arménie.

Roku 1924 byl Svatým synodem zvolen biskupem jerevanským a správcem suchumské eparchie. Biskupská chirotonie proběhla 30. listopadu. Světiteli byli patriarcha moskevský Tichon a metropolita Petr (Poljanskij). Stal se správcem farností a monastýrů Jižního Kavkazu.

V lednu 1927 byl zatčen za kontrarevoluční činnost a uvězněn ve věznici Butyrka. Byl odsouzen na dva roky vyhnanství v Marijsku.

Od 27. února 1929 do 3. ledna 1939 zastával úřad posledního biskupa donského. Žil ve městě Šachty, kde byl opět zatčen a odsouzen do pracovního tábora Višlag. Roku 1933 byl předčasně propuštěn a odešel do Iverského monastýru u Akherpi. O dva roky později byl jmenován biskupem stavropolským a donským, ale katedru nepřevzal.

Dne 8. prosince 1935 se stal biskupem stalingradským. Úspěšně vystupoval proti renovacionistům, jejichž vliv na Donu, na severním Kavkaze a v Dolním Povolží byl velmi silný. Eparchiálním biskupem byl do 26. listopadu 1936, kdy byl zatčen a poslán do tábora Karlag v dnešním Kazachstánu. Od prosince 1941 do července následujícího roku se nacházel v Astrachani.

Dne 5. dubna 1943 se obrátil na patriarchálního locum tenens metropolitu Sergije (Stragorodského), aby mu přidělil jednu z jižních eparchií.

V době intronizace patriarchy moskevského a celé Rusi Sergije (Stragorodského) dne 12. září 1943 žil biskup Antonij v Tbilisi u ruských mnichů. Dne 14. září přiletěl letadlem do Moskvy.

Téhož dne obdržel patriarcha Sergij telegram od katolikose-patriarchy celé Gruzie Kalistrata s blahopřáním k intronizaci a vyjádřením naděje na uspořádání vztahů mezi církvemi.

Rozhodnutím Svatého synodu byl Antonij jmenován na stavropolskou katedru, povýšen do hodnosti arcibiskupa a pověřen patriarchou Sergijem, aby se zabýval otázkou obnovení eucharistického společenství s Gruzínskou pravoslavnou církví, přerušeného po vyhlášení její autokefalie.

Dne 2. října přijel do Stavropolu a na svátek Pokrovu Přesvaté Bohorodice odjel do Gruzie. Dne 31. října 1943 v Sionském katedrálním chrámu jménem Ruské pravoslavné církve poprvé od roku 1917 sloužil společnou liturgii s patriarchou Kalistratem.

Po návratu do Moskvy podal zprávu patriarchovi Sergijovi a Svatému synodu o svých jednáních v Tbilisi, která byla úspěšně završena společným eucharistickým sloužením.

Po smrti patriarchy Sergije byl 26. května 1944 ustanoven arcibiskupem mykolajivským a chersonským, avšak na naléhavé žádosti bylo 6. září 1944 toto rozhodnutí zrušeno a arcibiskup Antonij zůstal na stavropolské katedře. Od května 1945 byl arcibiskupem stavropolským a bakuským.

Zasloužil se o obnovení duchovního semináře. Ve zprávě studijní komise o jeho kontrole semináře se uvádělo: „Arcibiskup Antonij je úzce spjat se životem semináře, živě se o něj zajímá a proniká do všech oblastí jeho života… Jeho pozornost směřuje především k prohloubení pastýřského a asketického ducha; je odpůrcem jakéhokoli přepychu a vnější okázalosti… Sám arcibiskup žije před očima všech ve velmi skromných podmínkách; jeho příkladu následují i rektor a inspektor. Na těchto životních příkladech se studenti učí skromnosti, která je čeká v budoucí pastýřské službě.“

Ve svém kázání při jubileu semináře říkal: „Ozdobou duchovní školy nemají být budovy ani vybavení, ne okázalý lesk a vnější efekt, ale duch školy — zbožnost, skromnost, pracovitost studentů a jejich úplná oddanost dílu Kristovu.“ Generace duchovenstva, kterou vychoval, zajišťovala činnost farností severokavkazského regionu po více než čtvrt století.

Jak vzpomínal absolvent semináře z té doby, metropolita Gedeon (Dokukin): „Pomáhal druhým jak duchovně, tak materiálně, sám si však někdy odpíral i to nejnutnější. Přestože stál v čele jedné z nejbohatších eparchií Ruské pravoslavné církve, zachoval si osobní skromnost člověka, který prošel stalinskými tábory – i sovětští úředníci, kteří k němu měli negativní vztah, si všímali jeho prostého života. Jeden z nich ve své tajné zprávě uvedl: „…V osobním životě nejsou patrné žádné přepychy. Žije v malé místnosti vedle eparchiální kanceláře, která slouží i jako jídelna. Pracovna, která je zároveň přijímací místností, je také malá – sotva se do ní vejde psací stůl a dvě židle.“

Po jeho smrti se veškerý jeho majetek vešel do jednoho kufru.

Onemocněl rakovinou jater. Dne 25. února 1962 byl povýšen na metropolitu. Zemřel 7. listopadu 1962 ve Stavropolu. Byl pohřben na Danilovském hřbitově. Dne 30. září 2004 byly ostatky přeneseny do katedrálního chrámu.

Odkazy Reference

Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ukrajinští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 18. března Kategorie:Narození v roce 1886 Kategorie:Narození v Poltavské oblasti Kategorie:Úmrtí 7. listopadu Kategorie:Úmrtí v roce 1962 Kategorie:Úmrtí ve Stavropolu