thumb|Johann Heinrich Füssli: Noční můra (1781, The Nightmare) Temný (nebo také černý) romantismus je umělecký proud v romantické literatuře a výtvarném umění, který se zaměřuje na iracionální, děsivé, tragické a nadpřirozené jevy a vyznačuje se fascinací smrtí, vnitřním rozkladem postav nebo šílenstvím a zobrazováním potlačovaných stránek lidské psychiky.Temný romantismus: charakteristika, znaky a hlavní představitelé. RozborKnihy.cz. Dostupné online
Od svých nejranějších forem na konci 18. století se romantismus, vzniklý jako reakce na osvícenský racionalismus, pohyboval na pomezí oslavy vznešeného a euforického na jedné straně a fascinací melancholií, šílenstvím, zločinem a makabrózní a úzkostnou atmosférou, poznamenanou přítomností duchů, upírů a nadpřirozených bytostí na straně druhé. Termín temný romantismus tak popisuje zdůrazňování tohoto aspektu romantismu.
Pojem (romanzo nero) zavedl roku 1930 italský historik umění Mario Praz (1896–1982) v díle La carne, la morte e il diavolo nella letteratura romantica (Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře). Někdy jej také označuje jako frenetický romantismus (romanticismo frenetico).RICCARD, Silvia. Dark Romanticism: Literature, Art, and the Body. London: Palgrave Macmillan 2025. S. 1. [Dále jen Riccard].
Charakteristika thumb|William Blake: Velký rudý drak a žena oděná sluncem (kolem 1805, The Great Red Dragon and the Woman Clothed with the Sun) Ačkoliv byly hrůzné motivy součástí uměleckých děl od nepaměti, teprve romantismus a především temný romantismus je zobrazil jako zlověstné, démonické a propastné aspekty lidské psychiky a soustředil se na prázdnotu a zlo v člověku samém. Navazoval tak na předcházející podobné prvky přítomné v díle markýza de Sade a v preromantických žánrech jako byla anglická hřbitovní škola nebo gotický román.PRAZ, Mario. Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře. Praha: Triáda 2024. Překlad Jiří Pelán. [Dále jen Praz] Svými hrozivými průlomy do neznáma zobrazuje, jak zranitelný je racionální svět tím, co sám plánovitě a s notnou dávkou přezíravosti ignoruje.NOVOTNÝ,Pavel. Mechanika hrůzy: K hororovým příběhům německého romantismu. In Svět literatury 58. Praha: Univerzita Karlova. Filozofická fakulta 2018. S. 85-99.
Temný romantismus velmi často zapojuje do svého světa antropomorfně ztvárněné zlo, jako například Smrt, vládnoucí upírům, čarodějnicím a vlkodlakům, a nebo Satana jakožto vládce pekel, kralujícího v podzemním žaláři plném hříšníků, jež střeží krutí démoni a ďáblové. Tyto bytosti ze záhrobí jsou většinou známé z pověstí a pověr prostého lidu a často je obklopuje temná, zhoubná a tajemná romantická příroda. Pátrání po temné straně jsoucna vede k tomu, že ďáblové, upíři nebo duchové jsou mnohdy dvojníky protagonistů či výplodem jejich pomatené mysli, která takto vnímá své zlé já.JAMBOR, Michal. Černý romantismus. Magisterská práce. Univerzita Pardubice, fakulta filozofická 2022. Vedoucí práce doc. Mgr. Michal Téra, Ph.D. S. 25-26. [Dále jen Jambor].
Významným motivem temného romantismu je dekadentně-romantický satanismus, který často zobrazuje Satana jako nezkrotného vzbouřence a který nachází také svůj obraz v podobě ušlechtilého zbojníka nebo zločinného dobrodruha. V této souvislosti je třeba také zmínit zájem o parapsychologii, alchymii, magii, nekromancii a okultismus.Praz. S. 71-106. Další významnou myšlenkou temného romantismu je touha nacházet krásu v odpudivých nebo hrůzných věcech. Krása ženy, zasažená rozkladem, je spojována s bolestí chápanou jako integrální součást rozkoše.Praz. S. 37-69. Tato romantická perverzní erotika, vycházející z díla markýza de Sade, ve kterém se téma pronásledované ctnosti přemění v ilustraci vševládného zla ve světě, je doplněna tématem incestuPraz. S. 107-208. a tématem osudové ženy („femme fatale“) nebo bezcitné krásky („la belle dame sans merci“), inkarnace smyslnosti, nebezpečné ďábelské ženy, nástroje Satana nebo ženy upíra.Praz. S. 209-317.
Hrdinům děl temného romantismu zůstávají skrytá mnohá pro ně nedostupná tajemství, svět se jim jeví jako nepřátelský a i existence Boha se stává problémem. Bůh jim nikterak nepomáhá, a to ani v okamžicích, kdy se chtějí napravit. Svět je buď zbaven jeho moci, anebo Bůh pouze bezohledně soudí lidi za jejich hříchy. Temný romantismus je tak založen na pesimistické vizi lidského údělu a na myšlence „přirozeného“ tíhnutí člověka ke zlu.DOBRZYŃSKA, Dorota. Czarny romantyzm we współczesnej literaturze popularnej: wybrane zagadnienia. Warszawa: Instytut Slawistyki Polskiej Akademii Nauk 2020. S. 42.
Výtvarné umění thumb|John Martin: Pandæmonium (1841) thumb|Caspar David Friedrich: Opatství v dubovém lese (1810) thumb|Théodore Géricault: Vor Medúzy (1817) U pramenů temného romantismu stál švýcarský malíř Johann Heinrich Füssli (1741–1825), který se usadil v Anglii. Jeho ve své době velmi kontroverzní obraz Noční můra (The Nightmare) z roku 1781, znázorňující hrůzné sny, sexualitu a nevědomí, zobrazuje mladou spící ženu, na níž sedí zlý démon (ïnkubus) a kterou pozoruje z temného pozadí kůň s pootevřenou tlamou a svítícíma očima. Tento obraz a jeho další malby, odrážející konflikt mezi dobrem a zlem, utrpením a chtíčem a světlem a tmou, inspiroval řadu dalších umělců.Riccard. S. 39-88.Johann Heinrich Füssli. Virtual Museum of Protestantism. Dostupné online
Anglický malíř a básník William Blake (1757–1827) vytvořil sérii čtyř akvarelů Velký rudý drak (asi 1805 až 1810, The Great Red Dragon) namalovaných jako ilustrace k novozákonní apokalyptické knize Zjevení Janovo, ve kterých je zobrazen boj mezi božskými a démonickými silami. Například na obraze Velký rudý drak a žena oděná sluncem (kolem 1805, The Great Red Dragon and the Woman Clothed with the Sun) stojí obludný Velký rudý drak (zosobnění zla, Satan) v agresivním postoji nad ženou oděnou v zářivém světle symbolizujícím čistotu a duchovní odolnost, díky které s boží pomocí v boji mezi dobrem a zlem a světlem a temnotou nakonec zvítězí.Riccard. S. 89-132.The Great Red Dragon and the Woman Clothed with the Sun. The Spiritual Arts Foundation. Dostupné online
Svými apokalyptickými vizemi je znám anglický malíř John Martin (1789–1854), který roku 1841, inspirovám Ztraceným rájem Johna Miltona, vytvořil obraz hlavního města pekla s postavou Satana Pandæmonium a v letech 1851-1853 triptych Poslední soud (The Last Judgement).RIGGS, Terry. John Martin. Tate. Dostupné online
Zobrazováním alegorických krajin často s gotickými ruinami a s tajemnou mystickou atmosférou a také zamyšlených postav, které se rýsují na pozadí noční oblohy, ranní mlhy nebo holých stromů se vyznařuje dílo německého malíře Caspara Davida Friedricha (1774–1840). Mezi těmito obrazy je vemi známé jeho dílo Opatství v dubovém lese (1810, Abtei im Eichwald).STAŃSKA, Zuzanna. 9 Facts About Caspar David Friedrich You Should Know. DailyArt Magazine. Dostupné online
Francouzský malíř Théodore Géricault (1791–1824) vytvořil roku 1817 obraz Vor Medúzy (Le Radeau de la Méduse) znázorňující skutečný příběh katastrofy lodě Medúza (Méduse), která roku 1816 ztroskotala u pobřeží Mauritánie. Sto padesát cestujících bylo opuštěno posádkou lodě a vydáno bez jídla i pití napospas moři na narychlo vytvořeném voru. Po dvou týdnech plavby, během kterých se vyskytly i případy kanibalismu, se zachránilo patnáct pološílených lidí.Radeau de la Méduse: l'horreur devient allégorie romantice. Radio France. Dostupné online
Jedna z nejvýznamnějších osobností španělského malířství Francisco Goya (1746–1828) je často považován za předchůdce romantismu díky utváření moderního uměleckého vnímání s hloubkovým zkoumáním reality a s odkazy na říši snů. V letech 1820-1823 namaloval cyklus čtrnácti obrazů Černé malby (Pinturas negras) zobrazující intenzivní strašidelná témata, která odrážejí jak jeho strach z šílenství, tak i jeho bezútěšný pohled na lidstvo. BURNS-DANS, Elizabeth. The Shadow in the Light: The Dark Romanticism of Francisco de Goya. Perth: The University of Notre Dame Australia 2018. Dostupné online
K temnému romantismu inklinoval i francouzský malíř Eugène Delacroix (1798–1863) považovaný za zakladatele romantického hnutí ve francouzském malířství. Svědčí o tom například jeho obrazy Masakr na Chiosu (1824, Scènes des massacres de Scio), Večer po bitvě (1825, Le soir après la bataille) nebo Smrt Sardanapala (1827, La Mort de Sardanapale).DEWEY, Tom. Eugène Delacroix. EBSCO. Dostupné online
Motiv bezcitné krásky („la belle dame sans merci“), byl (především díky básni Johna Keatse) oblíbeným námětem prerafaelitů, skupiny anglických malířů druhé poloviny 19. století, jako byl například Dante Gabriel Rossetti (1828–1882).Dante Gabriel Rossetti: La Belle Dame sans Merci. Rossetti Archive. Dostupné online
Témata temného romantismu se v malířství stále objevovala a objevují, obzvláště u představitelů symbolismu a surrealismu. Patří k nim především Salvador Dalí (1904–1989), René Magritte (1898–1967), Max Ernst (1891–1976), Paul Klee (1879–1940) nebo Edvard Munch (1863–1944).ADAMS, Alexander. Macabre and sinister subjects in visionary art Cassone. Dostupné online KRÄMER, Felix a kol. Dark Romanticism: From Goya to Max Ernst. Berlin: Hatje Cantz Verlag 2012.
Literatura Německo thumb|Célestin Nanteuil: La Ballade de Lénore (1835) Počátky temného romantismu lze najít v německé a anglické literatuře. V Německu se projevoval již v dílech preromantických spisovatelů, jako byl tzv. básník hrůzy, původem německý ale v Čechách naturalizovaný pokračovatel anglického gotického románu, Christian Heinrich Spiess (1755–1799), autor triviálních dobrodružných děl Christian August Vulpius (1762–1827), autor balady Lenora (1773, Lenore) Gottfried August Bürger (1747–1794), zkoumající otázky předurčenosti osudu a zla ve světě, nebo dramatik Friedrich Schiller (1759–1805) svým nedokončeným románem Spiritista (1787-1789, Der Geisterseher). Na ně navázali romantici Ludwig Tieck, Ernst August Friedrich Klingemann, Heinrich von Kleist, Adelbert von Chamisso, E. T. A Hoffmann a další. Jejich důraz na existenciální odcizení a na démonické a zlověstné prvky plynoucí z děsivé stránky středověku (hrůzné motivy starých hradů, duchů, monster, nekromancie, rozdvojených osobností a tajných společností) byl však zároveň vyvážen kultem biedermeieru, typickém pro měšťanskou kulturu německy mluvících zemí té doby.Dark Romanticism. The Art and Popular Culture Encyclopedia. Dostupné online
Ludwig Tieck (1773–1853) je jedním ze zakladatelů německého romantismu. V jeho třísvazkové sbírce povídek a divadelních her Lidové pohádky Petra Lebtrechta (1797, Volksmärchen von Peter Lebrecht) je mimo jiné obsažena pohádka Plavovlasý Egbert (Der Blonde Eckbert), která se zabývá zkoumáním paranoidní mysli a jejím propojením s říší nadpřirozena. Postavy příběhu prožívají řadu fyzických a psychických traumat, včetně amnézie, zneužívání, opuštění, incestu, nemorálnosti, nemoci a šílenství. Podobné motivy lze najít i v další Tieckově pohádce Runová hora (1814, Der Runeberg).<ref>HAISCHER, Peter-Henning. Das Märchen als Provokation: Ludwig Tiecks Volksmährchen herausgegeben von Peter Leberecht‘‘. In Fabula 55(1-2) Berlin: De Gruyter 2014. S. 118-134. Dostupné online</ref> thumb|Ilustrace z roku 1844 od Theodora Hosemanna k povídce E. T. A. Hoffmanna Ignaz Denner Radikálním nihilismem a deziluzivním pesimismem se vyznačuje román Noční vigilie (1804, Nachtwachen), který pod pseudonymem Bonaventura vydal prozaik a dramatik Ernst August Friedrich Klingemann (1777—1835). V díle jeho vypravěč cynicky glosuje absurditu a nesmyslnost lidské existence.KROLOP, Kurt. Anonymně vyslovený ortel. Předmluva. In Bonaventura: Noční vigilie. Praha: Odeon 1978.