náhled|Statkář z kmene Bakweri při práci na svém poli s taro na svazích Kamerunské hory v Kamerunu náhled|Samozásobitelští rolníci prodávající své produkty Samozásobitelské zemědělství je systém zemědělské výroby, v němž zemědělci pěstují plodiny na malých hospodářstvích především pro uspokojení vlastních potřeb a potřeb svých rodin, přičemž přebytky určené k prodeji jsou minimální nebo žádné. Vyznačuje se převahou potravinové soběstačnosti, využíváním malých pozemků, nízkou mechanizací a závislostí na rodinné pracovní síle. Tento způsob produkce byl historicky dominantní ve většině světa a přetrvává i v rozsáhlých venkovských oblastech Afriky, Asie a Latinské Ameriky.
Ačkoli je v rámci samozásobitelského zemědělství kladen důraz na soběstačnost, většina zemědělců se do jisté míry věnuje i obchodu a vyměňuje malé přebytky či specializované produkty za zboží, které si sami vyrobit nemohou (jako je cukr, nářadí, jízdní kola, oblečení nebo stavební materiály).
Samozásobitelské zemědělství je dnes nejrozšířenější v rozvojových zemích. Obecně se vyznačuje malými kapitálovými a finančními nároky, smíšeným pěstováním plodin, omezeným používáním agrochemikálií (jako jsou pesticidy a hnojiva), nezlepšenými odrůdami plodin a zvířat, malým nebo žádným přebytkem výnosů k prodeji, používáním primitivních, tradičních nástrojů (jako jsou motyky, mačety a srpy), převážně pěstováním plodin, malými rozptýlenými pozemky, spoléháním se na nezkušenou nebo nevyškolenou pracovní sílu (často členy rodiny) a (obecně) nízkými výnosy.
Druhy samozásobitelského zemědělství
Migrující zemědělství (kácení a vypalování), střídavé obdělávání, „stěhovavé“ zemědělství náhled|Zemědělci připravují půdu pro střídavé obdělávání v Bangladéši Migrující zemědělství je známé také střídavé obdělávání nebo „stěhovavé“ zemědělství. Při tomto typu zemědělství se část lesní půdy vyčistí kombinací kácení a vypalování a poté se na ní pěstují plodiny. Po dvou až třech letech začne úrodnost půdy klesat, pozemek se opustí a zemědělec se přesune, aby vyčistil nový kus půdy jinde v lese, čímž se celý proces opakuje. Zatímco je půda ponechána ladem, na vyčištěné ploše opět dorůstá les a obnovuje se úrodnost půdy i biomasa. Po deseti nebo více letech se zemědělec může vrátit na první pozemek.
Tato forma zemědělství je udržitelná při nízké hustotě obyvatelstva, ale vyšší počet obyvatel vyžaduje častější kácení, což brání obnově úrodnosti půdy, otevírá více lesního porostu a podporuje růst keřů na úkor velkých stromů, což nakonec vede k odlesňování a erozi půdy.
Tato praxe má v různých regionech různé názvy:
Jhumming v severovýchodní Indii Milpa ve Střední Americe a Mexiku Ladang v Indonésii Conuco ve Venezuele Roca v Brazílii
Usedlé zemědělství Ačkoli technika „vypalování a kácení“ v rámci kočovného zemědělství popisuje způsob získávání nové půdy, dotyční zemědělci obvykle zároveň obhospodařují menší pole, někdy jen zahrady, v blízkosti svého usedlého sídla, kde praktikují intenzivní „nestřídavé“ zemědělské postupy. Tito zemědělci kombinují tyto postupy s technikami žďáření („vypalování a kácení“), aby získali další půdu a vypalováním zajistili hnojivo (popel). Do těchto zahrad v blízkosti usedlosti se často pravidelně vyváží domácí odpad. Hnůj z domácích slepic nebo koz se zpočátku hází na kompostové hromady, jen aby se ho zbavili. Tito zemědělci však často uznávají hodnotu takového kompostu a pravidelně ho aplikují na svá menší pole. Mohou také zavlažovat část těchto polí, pokud se nacházejí v blízkosti zdroje vody.
Alespoň v některých oblastech tropické Afriky mohou být taková menší pole taková, na nichž se plodiny pěstují na vyvýšených záhonech. Zemědělci praktikující zemědělství typu žďáření jsou tedy často mnohem sofistikovanějšími zemědělci, než naznačuje termín „vypalování a kácení“ u zemědělců živících se samozásobitelským zemědělstvím.
Kočovné pastevectví náhled|Sámové v Norsku, kolem roku 1900, obraz Wilhelma Peterse V kočovném pastevectví se lidé spolu se svými zvířaty stěhují z místa na místo a hledají pro ně pastvu a vodu. Obvykle chovají skot, ovce, kozy, velbloudy a/nebo jaky kvůli mléku, kůži, masu a vlně. Tento způsob života je běžný v některých částech střední a západní Asie, Indie, východní a jihozápadní Afriky a severní Eurasie. Příkladem jsou kočovní Bhotijové a Gudžarové z Himáleje. Své věci, jako jsou stany atd., přepravují na hřbetech oslů, koní a velbloudů. Dalším příkladem jsou Masajové ve východní Africe.V horských oblastech, jako je Tibet a Andy, se chovají jaci a lamy. V arktických a subarktických oblastech se chovají sobi. Ovce, kozy a velbloudi jsou běžná zvířata a důležitý je také skot a koně.
Velbloudi a ovce v severní Africe a na Blízkém východě Jak na tibetské náhorní plošině a v Himalájích Sob v arktických oblastech (například chovaný Sámy na severu Evropy) Lama a alpaka v Andách
Intenzivní samozásobitelské zemědělství náhled|Zemědělství ve Vietnamu Intenzivní samozásobitelské zemědělství se praktikuje v oblastech s vysokou hustotou obyvatelstva a úrodnou půdou, kde se stejný pozemek obdělává nepřetržitě pomocí technik, které maximalizují produkci na jednotku plochy.
Mezi tyto techniky patří:
Pěstování na terasách na strmých svazích (např. terasové rýžové pole na Filipínách, v Indonésii a Číně) Používání hnoje a organických hnojiv Umělé zavlažování Smíšené pěstování (smíšené kultury) a střídání plodin Dvojí nebo trojí sklizeň ročně v monzunových oblastech
Tento systém převládá v hustě osídlených oblastech jižní, jihovýchodní a východní Asie, zejména v říčních deltách a mezihorských údolích. Zemědělci tak využívají své malé pozemky k produkci dostatečného množství pro místní spotřebu, zatímco zbývající produkci vyměňují za jiné zboží. Výsledkem je mnohem vyšší produkce potravin na hektar ve srovnání s jinými formami samozásobitelského zemědělství.
Odkazy
Reference
Související články Biodynamické zemědělství Ekologické zemědělství Integrované zemědělství Komunitou podporované zemědělství
Kategorie:Zemědělství Kategorie:Dobrovolná skromnost