La Manche byla řeka, která před více než 11 700 lety, tedy během poslední doby ledové, ale i během předchozích dob ledových, protékala územím dnešního Lamanšského průlivu. V obdobích nízké hladiny moře během dob ledových protékala mezi dnešní Anglií a Francií. Mezi její přítoky patřila řeka Rýn v dnešním Nizozemsku, Německu, Francii a Švýcarsku, řeka Temže v dnešní Anglii, řeka Šelda v dnešním Nizozemsku, Belgii a Francii a další řeky. Během posledních 12 000 let stoupající hladina moře zaplavila její koryto, které se táhlo přes dnešní Lamanšský průliv.
Vznik Paleogeografové zabývající se kvartérem se domnívají, že před 600 000 lety, ačkoli byl Lamanšský průliv i Severní moře zaplaveny, vrása Weald-Artois zůstala jako pevninský most mezi Británií a kontinentální Evropou, což umožňovalo přechod lidí, rostlin a zvířat. Tato bariéra také oddělovala povodí řek, přičemž Rýn a Temže byly nuceny vtékat do Severního moře.
Batymetrická studie morfologie současného dna Lamanšského průlivu z roku 2007 nalezla důkazy naznačující, že hřeben byl erodován dvěma „megapovodněmi“ před 180 000 až 450 000 lety. Během období zalednění britský a fennoskandský ledový příkrov zadržovaly vodu, bránily jejímu toku na sever a společně s pevninským mostem na jihu vytvořily ledovcové jezero. Jezero se zvětšovalo, jak do něj stále přitékaly řeky, až nakonec prolomilo jižní hřeben a vytvořilo to, co studie nazývá „Fleuve Manche“, což v překladu znamená „řeka Lamanš“, protékající rozsáhlým mělkým údolím Lamanšské pánve a ústící do Biskajského zálivu.
Na západ tekoucí řeka La Manche nesla vodu nejen z řek, které dnes ústí do Lamanšského průlivu (jako je Seina), ale také z těch, které dnes ústí do jižní části Severního moře, mezi nimi Rýn, Máza, Temže a Šelda, což z ní činilo největší řeku v dnešní Evropě.
Eroze způsobená dvěma takovými průrvy zanechala v hřebeni významnou mezeru, takže když led roztál a hladina moře stoupla, voda tuto oblast zaplavila a odřízla Británii. Od poslední doby ledové, přibližně před 12 000 lety, se vytvořil současný Lamanšský průliv a Calaiská úžina, která je nyní 32 km širokou mezerou v hřebenu, ohraničenou útesy vysokými 15 až 45 m na straně Kentu i Calais.
Povodí Ve svém maximálním rozsahu přijímala řeka La Manche vody dnešních řek Orne, Seiny, Somme, Solentu a pravděpodobně i Temže, Rýna, Mázy, Vezery, Emže a Labe, stejně jako vody z tání britské, skandinávské a alpské ledové pokrývky (přes Rýn). Rozloha povodí řeky La Manche se odhaduje na 1,2 milionu kilometrů čtverečních.
Tektonika Nedávné geosedimentární a seismické studie odhalily existenci zlomu (sklon W 1°15) ve střední/východní části Lamanšského průlivu, planární plochy v západní části Lamanšského průlivu a výrazného západního kloubu charakterizovaného mělčinami Keltského moře (oblasti, kde se usazovaly sedimenty dávné řeky Lamanš a její delty, přičemž podle Lericolaise (1997) s tektonickým původem Centrálního příkopu, který opakovaně fungoval jako velké odtokové jezero). Lamanšský průliv skrývá několik příkopů, jejichž původ může být individuálně odlišný a je stále předmětem diskusí (glaciální, krasový, vyplývající z hydrodynamického a/nebo tektonického působení...).
Řeka La Manche se usadila v oblastech lokálního oslabení geologického (přirozeně měkčí podloží) a/nebo tektonického původu, v souvislosti s glacio-eustatickými změnami této části zemské kůry.
Odkazy
Reference
Literatura
Kategorie:Zaniklé vodstvo Kategorie:Pleistocén