Náboženská společnost přátel (anglicky Religious Society of Friends), často též kvakeři (z anglického Quakers) je náboženské hnutí vycházející z křesťanství založené Georgem Foxem v polovině 17. století v Anglii. Foxovi stoupenci si říkali „Přátelé Pravdy“ a postupně vešli ve známost jednoduše jako „Přátelé“. Označení „Přítel“ a „kvaker“ jsou synonyma.
Vznik názvu Název „kvaker“ byla původně hanlivá přezdívka. Vznikla odvozením z anglického slova to quake, třást se, které pravděpodobně poukazuje na dvě okolnosti. O kvakerech se říkalo, že se nábožným zanícením třesou. Na druhé straně vychází označení z příběhu George Foxe, zakladatele kvakerství, který při jednom ze svých mnoha soudních předvolání vyzval soudce aby „se třásl (to quake) před Bohem“. Soudce pak údajně zvolal: „Do šatlavy s tím kvakerem!“.
Vize George Fox byl ve své době osvíceným buřičem, který zásadně nesouhlasil s tím, jak lidé, kteří se považovali za křesťany, nežili podle toho, co vyznávali. Z niterné potřeby navrátit křesťanství původní čistotu a záměr vzniklo nakonec, na základě jeho vize Vnitřního světla, které prostupuje každým člověkem, kvakerské hnutí.
Jedním z nejcharakterističtějších rysů kvakerství je poznání, že každý člověk může mít přímý kontakt s Bohem, aniž by k tomu potřeboval prostředníky (kněží). V samém středu kvakerského myšlení je učení o Vnitřním světle, podle něhož je v každém člověku přítomen kousek božství. Toto vnitřní božství nebo také „to od Boha“ se může, pokud je tomu otevřen, projevit v podobě úkolu nebo poslání, které má člověk na Zemi vykonat.
Kvakeři věří, že přímé spojení s Bohem se neprojevuje pouze v pasivním uctívání, ale v inspiraci ke konkrétním činům a práci ve prospěch celku i každého jednotlivce.
Protože kvakeři věří, že každý člověk má vnitřní božskost, není podle nich rozdíl mezi lidmi, např. podle barvy pleti, národnosti, věku, vyznání, pohlaví či genderu.
Svědectví, podle nichž se kvakeři snaží žít a současně je dál šířit: Simplicity – jednoduchost Peace – nenásilí, mír Integrity – integrita, pravdivost, důslednost Community – společenství Equality – rovnost Stewardship – správcovství
Kvakeři se záměrně vyhýbají vytváření náboženských autorit a vnitřních hierarchií.
V duchu svých Svědectví tradičně stáli u kořene významných společenských změn jako např. zrušení otroctví, reformy vězeňství, hnutí za rovnoprávnost žen a mužů, ochrany lidských práv, práv dětí, hnutí za nenásilí, ochrany přírody, přírodních zdrojů a mnoho dalších.
V roce 1947 byla Společnosti přátel jako zatím jedinému náboženskému hnutí udělena Nobelova cena za mír.
V roce 2017 bylo ve světě 377 000 kvakerů, z toho 49 % v Africe.
Čeští kvakeři V českých zemích se Společnost Přátel, tedy kvakerů, schází pravidelně od počátku roku 2003, ale hlásí se skrze osobu Eugena Scharta a Pavla Marušince k návaznosti na řadu s kvakery spjatých československých osobností, včetně Jarmily Linkové Prášilové, sekretářky Emanuela Rádla, Libuše Vokrové Ambrosové a jejího manžela Miloše Vejchodu-Ambrose, manželů Antonie a Jaroslava Kleinerových, Viktora Fischla či Přemysla Pittra, i na aktivity kvakerů již u československých legií zhruba od roku 1918 a v souvislosti s tehdejším působením kvakerů v YMCA (Young Men's Christian Association). Mezi osobnosti českých kvakerů se řadí i další účastník druhého československého odboje JUDr. Jaroslav Kose.
Hlavním místem setkávání kvakerů v českých zemích se stala Praha, kde se scházejí každou neděli v Terronské ulici 880/60 v Bubenči od 10. hodiny dopolední. Několikrát (obvykle dvakrát) do roka se střídavě setkávají také v Plzni, Písku, a většinou v Brně. Setkání jsou otevřena veřejnosti. Tři z účastníků těchto setkání pohovořili o kvakerství odpoledne v neděli 6. února 2022 v kobyliském evangelickém kostele U Jákobova žebříku.
Od 30. září 2016 jsou čeští kvakeři ve spolkovém rejstříku zapsáni s identifikačním číslem 054 36 664 jako Čeští kvakeři, z. s. Věnují se též vydávání kvakerských textů v češtině, které překládají nejen z angličtiny, ale kupříkladu komiks z roku 2015 o historii kvakerství i z nizozemštiny. Společnost Přátel zřídila v červnu roku 2018 i naučnou stezku pod názvem Stezka míru a nenásilného odporu Praha, aby připomenula místa spojená se vzpomínkou na lidi pacifisticky, tedy bez použití násilí, hájící „život a lidská práva proti svévoli, strachu a lhostejnosti“.
Dějiny kvakerství Kvakerské hnutí vzniklo v Anglii 17. století odtržením části přívrženců od tehdejší Anglikánské církve. Šířili potom na tehdejší dobu kacířskou myšlenku, že Ježíš Kristus přišel na zemi, aby lidem ukázal cestu přímého napojení na Boha, bez potřeby kazatelů a pastorů. Mezi těmito křesťanskými posly bylo také mnoho aktivních žen. Důraz byl tehdy kladen na osobní prožitek Boha skrze Ježíše Krista a studium bible.
Kvakeři se zaměřili na čistotu jednání a prožívání tak, aby bylo v souladu se světlem Božím.
V minulosti byli kvakeři známi mimo jiné tím, že nosili prosté oblečení, odmítali skládat přísahu (králi nebo pravdomluvnosti u soudu), aktivně vystupovali proti otroctví, odmítali bojovat ve válkách a nekonzumovali alkohol. Tím se stali často odtrženými od ostatní společnosti. Dnešní kvakeři se neodlišují a podle vlastního uvážení a svědomí žijí v duchu svědectví a obvykle nekonzumují alkohol.
Kvakeři byli také aktivní v obchodu a průmyslu. Založili textilní a obuvnické manufaktury, např. Cadbury, Rowntree a C. & J. Clarks, banky a finanční ústavy, jako např. Barclays, Lloyds a další. Prakticky, morálně i finančně podporovali zrušení otroctví, reformu vězeňství a projekty sociální rovnoprávnosti, jako např. práva žen a dětí, a další.
Mezi kvakery bylo vždy mnoho aktivních žen, které významně ovlivňovaly dějiny. Za první známou kvakerku, zvanou též matka kvakerů, je považována Margaret Fellová, pozdější manželka George Foxe.
George Fox
Bývá ne zcela přesně pokládán za zakladatele kvakerského hnutí. Byl jedním z těch, kdo se zklamali v tehdejším praktikování křesťanské víry. Na hoře Pendle Hill u Lancasteru měl vidění, že skrze každého člověka prozařuje světlo Boží a každý má tedy možnost přímého spojení s Bohem, bez kněží a jiných prostředníků. Podle jeho slov mu Bůh ukázal místa, kde se má scházet s lidmi a šířit svou víru. Cestoval potom po Anglii, Holandsku a Barbadosu, aby šířil myšlenku Krista, který ukázal lidem přímou cestu k Bohu. Foxovi následovníci považovali křesťanství ve své době za odpadlické a věřili, že jsou jeho reformátory.
O Foxově smýšlení a víře dobře vypovídá jeden z jeho známých výroků: „Říkáš, že Kristus řekl tohle a apoštolové tamto. Ale co řekneš ty?“
Fox byl často vězněn a v roce 1650 odsouzen za kacířství. Podle jeho autobiografie to byl soudce Bennet, kdo jako první nazval nové křesťanské hnutí v Anglii „kvakery“. To quake znamená v angličtině „třást se“ a Fox ho užil při napomenutí soudce, aby se „třásl před slovem Božím“. Fox se tím nejspíše odvolával na biblické svědectví Izajáše 66,2 a Ezdráše 9,4. Ačkoli byl název „kvaker“ míněn soudcem posměšně („Do šatlavy s tím kvakerem!“), stal se postupně čestným názvem pro stoupence nového křesťanského směru: Quakers – kvakeři.
Kvakeři sami se původně označovali jako Děti světla nebo Přátelé pravdy, což jsou označení inspirovaná Novým zákonem.
Kvakeři a migrace do Ameriky Kvakerství si v Anglii a na Walesu postupně našlo až 61 680 zastánců, tj. více než 1 % obyvatel. Tehdejší protestantská církev však považovala kvakery za kacíře a hrozbu pro společensko-politické pořádky. Oficiální pronásledování kvakerů, které v roce 1662 zahájil tzv. Zákon o kvakerství, trvalo pak bezmála třicet let. Teprve v roce 1689 skončilo vydáním Tolerančního dekretu. Vyústilo však v emigrační vlnu, směřující především do Ameriky.
Ale ani tady neměli kvakeři lehké začátky. Jejich pronásledování začalo v Bostonu v roce 1651, když anglické misionářky, kvakerky Marry Fisherová a Anna Austinová, veřejně kázaly poselství vnitřního světla v každém člověku. Byly prohlášeny za kacířky, uvrženy do vězení, zbaveny veškerého majetku a deportovány. O několik let později, v roce 1660, byla v Bostonu oběšena kvakerka Mary Dyerová jako jedna z tzv. Čtyř mučedníků. O rok později král Karel II. popravy zakázal. Angličané si pak od roku 1684 na území postupně vynutili dodržování anglického práva, což vyústilo v roce 1689 ve vydání Tolerančního zákona.
Kvakeři se usazovali také v severovýchodní oblasti dnešních Spojených států, kde nacházeli příznivější podmínky pro zakládání komunit v duchu tzv. „svaté rozpravy“. Přestože se ani tady zcela nevyhnuli perzekucím, našli nakonec stabilní zázemí ve třech koloniích: Východní Jersey, Rhode Islandu a Pensylvánii, kde získali i značný politický vliv.
Pennův Svatý experiment Pensylvánie (1681) vznikla na soutoku řek Delaware a Schuylkill River a její politické a společenské uspořádání vycházelo po dobu téměř jednoho století z principů kvakerství. Ve své době to byl vpravdě „Svatý experiment“, jak to nazval sám zakladatel, William Penn. Dokázal na strategicky významném území Ameriky vybudovat společnost fungující na principech rovnoprávnosti a tolerance, která respektovala náboženskou svobodu a měla liberální správce. Penn choval velkou úctu k místním indiánům a dohodl se s nimi na odkoupení jejich území, místo aby ho ukořistil, jak bylo tehdy běžným zvykem. Pennův „Svatý experiment“ trval téměř jedno století a významným způsobem ovlivnil další vývoj dějin Ameriky. Právě ve Filadelfii byla 4. července 1776 podepsána Deklarace nezávislosti, která následně dala vzniknout Spojeným státům americkým.
Kvakeři proti otroctví Také první písemně dochovaný podnět ke zrušení otroctví spatřil světlo světa v Pensylvánii. V roce 1688 sepsal kvaker německého původu, Francis Daniel Pastorius nótu proti držení otroků, kterou podepsali další kvakeři. Ač tento počin nemohl ve své době otroctví nijak zásadně ovlivnit, lze ho považovat za první významný dokument na dlouhé cestě k jeho zrušení. Podstatnější roli sehrála koncem války petice za zrušení otroctví, kterou Společnost Přátel (kvakeři) jako první adresovala Kongresu spojených států.
Prvotní kvakerská kritika otrokářství směřovala k samotným kvakerům, vlastníkům plantáží, kteří se domnívali, že se bez otroků neobejdou. Potřeba naplňovat principy kvakerské víry však vedla postupně i tyto kvakery k přezkoumání jejich postoje a později k prvnímu propouštění zotročených Afričanů. Kvakeři tak v mnohém předběhli dějiny. Výraznou roli v tomto procesu sehráli mj. kvakeři Anthony Benezet a John Woolman, později také například Levi Coffin a Paul Cuffee.
Kvakeři a rovnoprávnost žen a mužů Kvakeři od počátku své historie uznávali rovnoprávné postavení žen a podporovali je k aktivní práci pro společenství. Žena měla hrát rozhodující roli v rodině i komunitě podporou a rozvíjením schopnosti „svaté rozpravy“. Svatá rozprava je vnímání a komunikace na principech vědomé přítomnosti, čestnosti, pravdomluvnosti, tolerance, rovnocennosti a otevřenosti ve sdílení pocitů. V kvakerském hnutí a návazně moderních dějinách hrály ženy vždy zásadní roli. První významnou kvakerkou byla Angličanka Margaret Fellová, zvaná také „matka kvakerů“. Manželka ctihodného soudce vévodství Lancasterského a člena parlamentu Thomase Fella, se po jeho smrti provdala za George Foxe, zakladatele kvakerství. Společně pracovali na šíření kvakerství a později jeho struktuře, kde žena hrála důležitou roli. Role ženy byla vnímána jako záruka duchovního růstu v rodině i komunitě. Přesto se ani kvakerství neobešlo bez obav ze stoupajícího vlivu žen. Tyto tendence se odrazily i v pozdějším rozdělení kvakerství na dva hlavní proudy: ortodoxní a liberální. Ortodoxní proud pak přinesl pokles vlivu žen na duchovní prosperitu společenství.