Ropný průmysl v Haliči

Ropný průmysl v Haliči byl petrochemický průmysl na území jedné z korunních zemí Předlitavska (Rakouska), zkráceně nazývané Halič.

Prolog Rakousko získalo Halič při prvním dělení Polska v roce 1772. Rakousko tak zvětšilo svou rozlohu a počet obyvatel. Ziskem území se otevřela možnost přístupu k nerostnému bohatství. Rakouský dvůr byl zainteresován na těžbě a prodeji soli, a proto vydal dne 11. července 1835 Celní a státní monopolní nařízení (Sbírka politických zákonů, sv. 63, č. 113). Zvýšená poptávka a růst cen způsobily nárůst příjmů do státní pokladny: na začátku 18. století to bylo 1,7 milionu guldenů, o 60 let později se příjmy zvýšily na téměř 9 milionů guldenů. V Haliči byl jmenován do funkce královského provizorního „Salisch-Kontolor“, tj. osoby, která byla pověřená dohledem nad produkcí soli, údržbou solivarských zařízení a správou majetku Josef Hecker. Ten si všiml, že výron solných pramenů je doprovázen přítomností ropy (Erdöhl). Se stejným jevem se o třicet let později setkal Samuel Martin Kier v městě Tarentum v Pensylvánii.

Výskyt ropy byl už obyvatelům v okolí Krosna a zejména u Drohobycze dávno znám; říkali ji kvůli jejímu kypění, které způsoboval unikající plyn „kipiączka“. Ropu sbírali v mělkých jámách a používali jako mazadlo (kolomaz). Další využití bylo v lidovém léčitelství nebo zvěrolékařství. Za nejcennější podíl ropy byl považován zemní či fosilní vosk, který se využíval pro výrobu svíček.

Destilace petroleje Mezi lety 1810 a 1817 založili Josef Hecker a Johann Mitis v Drohobyči (Truskavci) těžební společnost na těžbu kapalné ropy. Tito dva podnikatelé destilovali ze surové ropy tzv. lampový olej. Josef Hecker vybudoval osvětlení vídeňského nádraží Severní dráhy císaře Ferdinanda. Experimentoval s lampovým olejem v pouličním osvětlení Prahy. Po úspěšných zkouškách chtěla městská rada objednat 350 centů oleje ročně, ale toto množství bylo nad možnostmi rafinerie Josefa Heckera a Johanna Mitise. Práce těchto průkopníků ropného průmyslu byla zapomenuta a musela být znovu objevována.

Petrolejový boom Těžba ropy, její destilace a efektivní použití byly dílem lidí z různých míst světa:

Abraham Gesner, 1846 – proces extrakce petroleje z ropné břidlice Samuel Martin Kier – „dědeček amerického ropného průmyslu“,1850 – destilace ropy Ignacy Łukasiewicz, 1857 – petrolejová lampa

Destilací ropy se podařilo oddělit jak asfaltové frakce, které při hoření kouřily, tak lehké benzínové frakce, které hrozily výbuchem. Zdokonalené petrolejky neprodukovaly takové množství kouře jako lampy na velrybí olej. Tyto vynálezy způsobily opuštění svícení lampami na velrybí olej a rozpoutaly petrolejovou horečku.

Legislativní zvláštnosti

Vyhrazené nerosty Rakousko, později Rakousko-Uhersko mělo báňské podnikání regulováno Císařským patentem, kterým se uzákoňoval obecný horní zákon pro celé území monarchie ze dne 23. května 1854 (RGBI 146). V hlavě I. paragrafu 3 je uvedeno:

V roce 1854 nebyla ropa vyhrazený nerost. Absenci ropy ve výčtu vyhrazených nerostů měl odstranit Dekret ze dne 22. ledna 1862. Účinek byl omezený, protože se posuzovalo budoucí využití – ropa určená pro osvětlovací účely měla výjimku.

Protože ropa nebyla vyhražený nerost, nepodléhala kontrole báňských úřadů. Aby se předešlo konfliktu s principem vlastnictví půdy, nebyly předepsány minimální dobývací plochy. Majitelé rozparcelovali svůj pozemek až na čtyřicet dílů; na plochy o velikosti 25 až 40 metrů čtverečních, které poté prodávali nebo pronajímali. To vedlo k obrovské fragmentaci: do roku 1871 existovalo přímo v Boryslawi a jeho okolí 1 200 společností, které provozovaly celkem přes 3 500 vrtů nebo kopaných šachet.

Kompetence Říšské rady ve Vídni a Zemského parlamentu v Haliči Rozdrobení těžby mezi stovky subjektů mělo vliv na efektivitu těžby a tím i na cenu ropy. Centrální vláda ve Vídni chtěla pomoci konkurenceschopnosti ropy, a proto vypracovala návrh zákona, který měl bez výjimky podřídit všechny nerosty v Haliči těžebnímu právu. Záměr centrální vlády byl zmařen Zemským parlamentem v Haliči. Dne 16. ledna 1874 haličský zemský parlament zamítl vládní návrh a dne 18. října 1878 schválil zákon, který byl založený na klasifikaci ropy jako součásti půdy. Zákon potvrdil, že těžba ropy je možná na základě vlastnictví příslušného pozemku. Těžba ropy se dostala do režimu podobnému pěstování zemědělských plodin. Byla tak aplikována římskoprávní zásada „pars fundi“.

Zákon o naftě Zákon o naftě (Naphthagesetz) z 11. května 1884, (RGBl č. 71) ustanovil institut „vlastnictví naftového pole“ (Naphthafeldeigentum), které bylo samostatným majetkem s právními znaky nemovitého majetku. „Naftové pole“ byla plocha, na které bylo právo těžby ropy odděleno od vlastnických práv k pozemku. Vlastnictví naftového pole bylo zaneseno do Registru nafty (Naphtabücher). Zápisem do registru vzniklo samostatné aktivum s právními znaky nemovité, zcizitelné a zatížitelné nemovitosti.

Podmínkou zápisu do registru bylo vyjádření Báňského úřadu, který potvrdil existenci ropy na pozemku. Proces zápisu do registru byl administrativně a finančně náročný, a proto nebyl často využíván. Těžební právo bylo zřizováno na základě smluv v nejrůznějších formách, někdy jako časově omezený nájemní vztah nebo věcné břemeno, někdy jako právo na vrub.

Pozemkové knihy Zavádění pozemkového registru bylo doprovázeno obrovským nárůstem vlastnických sporů, které byly řešeny u soudů. Město Drohobycz, které mělo v roce 1914 přibližně 38 000 obyvatel, mělo největší okresní soud v Rakousko-Uhersku s 30 soudci. Když byly pozemkové registry dokončeny, byla registrace tzv. ropných leasingů v nich prohlášena za nepřípustnou. Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 2. dubna 1901 a 24. dubna 1901 rozhodl, že smlouvu o naftě nelze klasifikovat jako nájemní smlouvu a že toto právo lze uplatnit pouze zničením podstaty majetku. Na rozdíl od zemědělské činnosti, kde je pozemek využíván, není těžební činnost využívání, ale spotřeba podstaty.

Hospodářské dopady V prvních desetiletích ropného průmyslu podnikatelé vehementně odmítali vládní vliv nebo dokonce vládní kontrolu, což na dlouhou dobu bránilo konsolidaci. Do ropného průmyslu mohl vstoupit kdokoli s dostatečným kapitálem na pronájem byť jen nejmenšího pozemku. To sice umožňovalo malým zemědělcům cítit se jako podnikatelé a velkým vlastníkům půdy maximalizovat své renty, ale zároveň to znamenalo, že výhody koordinovaného rozvoje ropných polí byly po celá desetiletí promarněny. Nebyla zajištěna právní existence jednotlivých těžebních podniků, a to způsobilo obtíže při získávání úvěrů potřebných pro technologické inovace těžby. Nekoordinovaná těžba vedla k nadprodukci a způsobila cenové krachy na trhu s ropou.

Vláda reagovala zastavením provozu na vrtech, jejichž provozovatelé nemohli prokázat, že jsou schopni bezpečně skladovat těženou ropu. Nadprodukce byla řešena zavedením spalování ropy na haličských státních drahách.

Ekologické dopady Charakteristickým rysem města byly dřevěné chodníky, které jako most vedly napříč celým městem. Umožňovaly tak pohyb po rozblácených ulicích.

Reference

Kategorie:Ropa Kategorie:Halič