Arsenij (Stadnickij)

Arsenij (světským jménem: Avxentij Georgijevič Stadnickij; 3. února 1862 Komarovo – 10. února 1936 Taškent) byl polský duchovní Ruské pravoslavné církve a metropolita taškentský a turkestánský. Pravoslavná církev jej uctívá jako svatého.

Život Narodil se 3. února 1862 v Komarovu do rodiny polského protojereje. Po svém otci byl šlechticem.

Absolvoval duchovní učiliště v Edinețu a Kišiněvský duchovní seminář. Stal se učitelem geografie, církevního zpěvu a krasopisu v duchovním učilišti. Od roku 1881 studoval na Kyjevské duchovní akademii, kde získal titul kandidáta bohosloví a poté magistra. Roku 1885 navštívil horu Athos.

Od roku 1885 vyučoval starořečtinu, poté církevní zpěv a dogmatickou teologii na Kišiněvském semináři. Od roku 1895 byl inspektorem semináře.

Dne 12. prosince 1895 zastával úřad inspektora Novgorodského duchovního semináře. Téhož roku, 30. prosince, přijal mnišský postřih a v následujících dnech diákonské a kněžské svěcení. Od října 1896 převzal funkci rektora a představeného Monastýru Antonijev s povýšením na archimandritu.

Dne 10. ledna 1897 se stal inspektorem Moskevské duchovní akademie a profesorem biblické historie. Od 13. března 1898 byl rektorem akademie.

Biskup pskovský a porchovský Rozhodnutím Nejsvětějšího synodu byl 28. února 1899 v chrámu Krista Spasitele rukopoložen na biskupa volokolamského a vikáře moskevské eparchie. Hlavním světitelem byl metropolita Vladimir (Bogojavlenskij).

Významnou událostí v dějinách Moskevské duchovní akademie se stala poutní cesta, kterou v roce 1900 podnikla skupina studentů a učitelů vedená biskupem Arsenijem do Palestiny a zemí Blízkého východu. Výsledkem této cesty byla kniha „V zemi posvátných vzpomínek“, kterou sám redigoval a vydal. Kniha obsahuje 60 fotografií, z nichž většinu pořídil sám biskup Arsenij.

Dne 5. prosince 1903 byl ustanoven biskupem pskovským a porchovským. V eparchii založil školu pro psalomščiky. Také založil církevní muzeum, v němž byly uchovávány cenné rukopisy, bohoslužebné předměty a církevní náčiní i starověké mince. Byl předsedou pskovského oddělení Imperiální pravoslavné palestinské společnosti.

V roce 1904 mu byl udělen titul doktora církevních dějin za disertační práci „Výzkumy a monografie k dějinám moldavské církve“. První část nesla název „Dějiny moldavské eparchie a jejích světců od založení státu až po současnost“.

Roku 1905 se stal členem Vědecké komise Nejsvětějšího synodu, kterou o dva roky později vedl.

Dne 16. února 1907 byl povýšen na arcibiskupa.

Arcibiskup novgorodský a staroruský Dne 5. listopadu 1910 byl Synodem ustanoven arcibiskupem novgorodským a staroruským.

Stav církevního zpěvu v chrámech a monastýrech Velikého Novgorodu v něm vyvolával zármutek. Projevoval se jako znalec národních dějin a aktivní účastník ochrany a studia dědictví předků. Velkou pozornost věnoval zachování památek církevní starobylosti. Stal se iniciátorem zahájení restaurátorských prací na chrámu Ferapontovského monastýru. Aktivně se účastnil XV. všeruského archeologického sjezdu, který se konal v červenci a srpnu 1911 v Novgorodu, kde přednesl referát „O současném stavu chrámu svaté Sofie v Novgorodu“.

Z jeho podnětu byla provedena rekonstrukce takzvané „Lichudovské“ budovy v Novgorodu, kde kdysi sídlila škola bratří Lichudů. V obnovené budově byla roku 1911 otevřena škola pro psalomščiky. V roce 1912 byl v Novgorodu slavnostně otevřen Arsenijevský eparchiální dům. Kromě rozsáhlého sálu pro nábožensko-mravní přednášky zde sídlily konzistoř, školní a misijní rada, knihovna, obchod s ikonami a knihami, eparchiální církevně-historické muzeum, redakce „Novgorodských eparchiálních vědomostí“ a ubytování pro duchovenstvo. Roku 1913 bylo v Novgorodu z jeho iniciativy založeno církevně-archeologické sdružení.

V roce 1912 předsedal prvnímu všeruskému sjezdu praktických pracovníků v boji proti alkoholismu, který se konal v Moskvě. Byl čestným členem Kazaňské duchovní akademie.

Na jaře roku 1913 přijal v Novgorodu antiochijského patriarchu Řehoře IV., který vedl chirotonii nového vikáře a tichvinského biskupa Alexije (Simanského).

Dne 15. dubna 1917 byl Prozatímním synodem odvolán z funkce člena Synodu.

Byl místopředsedou Všeruského místního soboru 1917–1918, avšak podle svědectví ostatních účastníků „fakticky řídil téměř všechna zasedání sněmu“. Zúčastnil se všech tří zasedání, předsedal téměř všem jednáním po ustanovení patriarchy.

Byl jedním ze tří kandidátů na patriarchu (spolu s arcibiskupem Antonijem (Chrapovickým) a metropolitou Tichonem (Běllavinem)). Při hlasování skončil druhý za arcibiskupem Antonijem, avšak losem byl hlavou církve vybrán moskevský metropolita Tichon.

Metropolita Jevlogij (Georgijevskij) vzpomínal, že arcibiskup Arsenij si uvědomoval tíhu patriarchálního kříže v tehdejší době a „možnosti stát se patriarchou se děsil a pouze prosil Boha, aby ho tento kalich minul“.

Podle svědectví metropolity Veniamina (Fedčenkova) „nejchytřejším z ruských hierarchů byl arcibiskup Antonij (Chrapovickij), nejpřísnějším arcibiskup Arsenij (Stadnickij) a nejlaskavějším metropolita Tichon, jak se o nich říkalo mezi lidem.“

Dne 29. listopadu 1917 byl povýšen na metropolitu. Byl vybrán členem Svatého synodu a Vyšší církevní rady.

Po vydání dekretu o oddělení církve od státu a škol od církve metropolita Arsenij 25. února 1918 oznámil, že se vzdává platu.

Opakovaně byl zatýkán. Poprvé byl zatčen v listopadu 1919 v Moskvě, podruhé v roce 1920 ve Velikém Novgorodu, poté byl postaven před soud a odsouzen ke třem letům odnětí svobody s podmíněným odkladem a k vyhnanství do Archangelské gubernie (později bylo vyhnanství zrušeno).

V březnu 1922, v souvislosti s hladomorem v Povolží, vyzval duchovenstvo, aby ve prospěch hladovějících obětovalo „cenné církevní ozdoby, které nemají bohoslužebné využití“. Po zahájení masového zabavování církevních cenností vydal 19. dubna nové prohlášení: „Prosím vás jen o jedno, moji drazí duchovní synové mého stáda. Přistupte k tomu křesťansky, se skromným podrobením se vůli Boží, pokud bude třeba rozloučit se s drahou nádherou našich chrámů ve jménu té naléhavé nouze, v níž se nacházejí naši bratři. Máme-li co darovat místo církevních předmětů, nepropásněte tuto možnost. Nemáme-li však co darovat, i bez zlata a stříbra zůstanou naše chrámy chrámy a svaté ikony svatými ikonami.

Bůh nás na Posledním soudu nebude především ptát, zda jsme zdobili chrámy a ikony zlatem a stříbrem, ale zda jsme nasytili hladového, napojili žíznivého, oblékli nahého. Prosím vás, abyste při tom nepřipustili žádné násilí v jakékoli formě – ani v chrámu, ani v jeho okolí, protože by to znesvětilo chrám jako dům pokoje a Kristovy lásky.

Prosím také, aby toto vyvlastnění církevních cenností nebylo důvodem k jakýmkoli politickým vystoupením, neboť církev je svou podstatou mimo politiku a má jí zůstat cizí.“

Po skončení konfiskace církevního majetku byl metropolita předvolán z Novgorodu do Moskvy k GPU (Státní politická správa), kde byl zatčen a postaven před soud spolu s patriarchou Tichonem za údajný odpor proti zabavování.

Ve vězeňské vazbě byl s přestávkami až do 10. ledna 1924. Téměř ihned po propuštění byl znovu zatčen a uvězněn v Butyrské věznice. Byl nucen přestoupit k tzv. „renovacionismu“, které aktivně spolupracovalo s bolševiky. Zachoval se popis jednoho z těchto pokusů úřadů: Hroznou roli prostředníků ve věcech GPU vykonávali biskupové, kteří upadli do rozkolu. Arcibiskup Jevdokim (Meščerskij), tzv. „renovační metropolita“, v prostorách GPU nutil metropolitu Arsenije přestoupit k renovacionistům.

Metropolita Arsenij svému bývalému spoluslužebníkovi z Moskevské duchovní akademie, řekl: „Ale vždyť vy víte, že renovacionismus je nezákonný.“

„Co se dá dělat, oni to vyžadují,“ odpověděl arcibiskup Jevdokim a kývl hlavou směrem ke dveřím čekisty.

Když metropolita Arsenij zůstal neústupný, arcibiskup Jevdokim na něj rozhořčeně prohlásil: „Tak tedy zahnívejte ve vězení!“ a s těmito slovy vězně opustil.

Po osvobození byl poslán do Střední Asie.

Středoasijské vyhnanství V letech 1925–1926 byl ve vyhnanství v Poltoracku (Ašchabad), a v letech 1926–1936 v Taškentu.

Formálně zůstával novgorodským arcibiskupem (s titulem „metropolita novgorodský“ – již ne „novgorodský a staroruský“), avšak eparchii do roku 1933 spravoval jeho žák arcibiskup Alexij (Simanskij) – pozdější patriarcha Alexij I..

Od roku 1927 byl stálým členem Dočasného patriarchálního synodu. Reálně se však činnosti tohoto orgánu prakticky neúčastnil, protože byl stále ve vyhnanství v Taškentu. Nepodepsal ani tzv. deklaraci metropolity Sergije (Stragorodského).

Od 11. srpna 1933 byl metropolitou taškentským a turkestánským

Po uzavření všech chrámů v Taškentu konal bohoslužby pod širým nebem, u hřbitovní kaple ikony Matky Boží „Všech zarmoucených radost“. Na tyto bohoslužby přicházelo až dvacet tisíc věřících z města i okolních vesnic; modlící se zaplňovali celý rozsáhlý prostor hřbitova.

Jeden z tehdejších taškentských farníků Konstantin Vendland (později metropolita Ioann (Vendland)) vzpomínal:

„Nezapomenutelné jsou tyto dojemné bohoslužby v přírodě, modrá mantie metropolity prosvítající mezi větvemi stromů, nadšení modlícího se davu, pevnost ducha arcipastýře i věřících, kteří byli někdy vystaveni silnému dešti nebo krutým mrazům na svátek Zjevení Páně. Nezapomenutelné jsou inspirované kázání metropolity Arsenije, která poutala pozornost lidu.“

Byl duchovním rádcem arcibiskupa Luky (Vojno-Jaseněckého) a zemřel mu v náručí v taškentské nemocnici.

Pohřben byl na Botkinském hřbitově v Taškentu, poblíž hrobu metropolity Nikandra (Fenomenova).

Kanonizace Ruská pravoslavná církev v zahraničí jej v roce 1981 zařadila mezi Sbor novomučedníků a vyznavačů ruských v rámci jejich společného svatořečení.

Je uctíván v novgorodské i taškentské eparchii Moskevského patriarchátu.

V Veliký Novgorod se z iniciativy místní eparchie a oblastních vědeckých a kulturních organizací od roku 1993 konají „Arsenijevské čtení“. Jejich cílem je pravoslavné promýšlení klíčových problémů, které dnes stojí před církví i společností, s ohledem na historickou zkušenost vztahů mezi státem a církví v minulém století.

Odkazy Reference

Kategorie:Muži Kategorie:Pravoslavní svatí Kategorie:Sbor všech novomučedníků a vyznavačů ruských Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Polští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 3. února Kategorie:Narození v roce 1862 Kategorie:Narození v Černovické oblasti Kategorie:Úmrtí 10. února Kategorie:Úmrtí v roce 1936 Kategorie:Úmrtí v Taškentu