Lékařství Evropy v raném novověku je článek zabývající se oblastí lékařství, ve které v raném novověku došlo k výraznému posunu – zejména v Evropě, konkrétněji v Itálii, Francii, Anglii a Španělsku, odkud pocházeli významní představitelé lékařství i důležité lékařské objevy.
Itálie V období raného novověku (tedy přibližně v 16. až 18. století) hrála Itálie velmi důležitou roli nejen v evropském lékařství. Oproti středověku, kde se lidé hodně řídili postupy a texty antických autorů (zejména spisy od Galéna), přinesla italská renesance zásadní obrat směrem k pitvě a reálnému pozorování. Právě na italských univerzitách, převážně v Padově a Bologni, se zrodila moderní západní medicína.
Jednou z nejvíce se rozvíjejících kategorií byla anatomie. Klíčovým zlomem v jejím vývoji se stalo vydání díla De humani corporis fabrica libri septem (Sedm knih o stavbě lidského těla, 1543 v Basileji). Jeho autorem byl Andreas Vesalius (1514–1564). Pocházel sice z Bruselu, ale své zásadní vědecké objevy učinil právě jako profesor anatomie na univerzitě v Padově. Vesalius vyvrátil přes 200 Galénových anatomických omylů a definitivně prosadil pitvu jakožto absolutně nezbytný základ pro lékařské vzdělání.
Na jeho vědeckou práci navázali další významní italští anatomové, kteří lidské tělo mapovali s přesností, jaká nebyla do té doby obvyklá. Gabriele Falloppio (1523–1563) se zasloužil o detailní popis vnitřního ucha, svalů hlavy s krkem a hlavně vejcovodů. Bartolomeo Eustachi (1500–1574) pak popsal trubici vedoucí z hrtanu do středního ucha (tzv. Eustachova trubice). Mimo jiné se též realizovaly veřejné pitvy, nazývané také jako anatomická pozorování. Měly především edukační účely a prováděly se v místnostech tvaru amfiteátru.
Během 17. století se začal v Itálii formovat lékařský směr zvaný iatrofyzika (lékařská fyzika). Tento přístup vysvětloval procesy v lidském těle jako fungující na fyzikálních a mechanických principech. Santorio Santorio (1561–1636), profesor medicíny v Padově, sestrojil a vyvinul první lékařské přístroje, například teploměr, pro měření při fyziologických experimentech i klinické praxi. Ve svém spise De statica medicina (Statická medicína) popisuje další lékařské nástroje, jako pulsilogium, hygrometr nebo nástroje pro extrakci močových kamenů. Pomocí jeho nejpropracovanějšího zařízení, speciálního vážícího přístroje, zkoumal funkce svého organismu a “neviditelné vypařování” (pocení).
Zásadní roli sehrál v tomto období také zrod mikroskopie. Marcello Malpighi (1628–1694) díky použití mikroskopu objevil existenci krevních vlásečnic. Tímto objevem prokázal a uzavřel předchozí popis Williama Harveyho o krevním oběhu. Malpighi tímto zároveň položil základy histologii a mikroskopické anatomii.
Osmnácté století v Itálii přineslo posun v chápání samotných nemocí. Giovanni Battista Morgagni (1682–1771), profesor anatomie v Padově, se do historie zapsal jako zakladatel patologické anatomie. Ve svém celoživotním díle De sedibus et causis morborum per anatomen indagatis (O místech a příčinách nemocí anatomicky zjištěných) porovnává příznaky pacienta s konkrétními nálezy posmrtné pitvy. Medicína se tak posunula od pouhého uvažování, o jakou nemoc se jedná, k hledání skutečné choroby v těle.
Prakticky ve stejnou dobu přinesl profesor teorie lékařství Bernardino Ramazzini (1633–1714) další úhel pohledu, a to v podobě posuzování vlivu práce na zdraví jedince. Ve spise De morbis artificium (O chorobách pracujícího člověka) se zabývá zdravotními potížemi souvisejícími s více než 50 různými povoláními, od horníků přes rybáře a pradleny až po spisovatele. Tímto položil naprostý základ moderního pracovního lékařství a nemocí z povolání.
Francie Významným chirurgem novověku byl Ambroise Paré (1510–1590). Po studiu chirurgie v Paříži získal praktické zkušenosti na bojištích, kde působil jako plukovní chirurg francouzské armády, později se postupně vypracoval na chirurgického asistenta ředitele pařížské nemocnice Hôtel Dieu. Paré odmítl vypalování střelných ran vroucím olejem nebo rozžhaveným železem a místo toho začal využívat hojivou mast z vaječných bílků, terpentýnu a růžového oleje. Také jako první zpracoval do detailů využití ligatur (podvazování žil a tepen kvůli zástavě krvácení) při amputacích, díky čemuž se výrazně zlepšila jejich úspěšnost.
Louise Bourgeoisová Bursierová (1563–1636) měla na rozdíl od většiny ostatních porodních bab té doby rozsáhlé znalosti a o svých zkušenostech napsala první odbornou učebnici pro porodní báby, která byla přeložena do několika jazyků a byla uznávaná po celé Evropě. Zasloužila se o to, že porodním asistentkám v Paříži se od roku 1631 začalo dostávat formálního vzdělání v nemocnici Hôtel Dieu. Louise také mimo jiné pečovala o manželku Jindřicha IV. Marii Medicejskou během jejích šesti porodů a celkově byla nejznámější porodní bábou ve Francii.
Nejvýznamnějším učitelem chirurgie a anatomie v 18. století byl Jean Louis Petit (1674–1750), který mimo vyučování na přednáškách v Saint-Cosme a později v Académie royale de chirurgie, což byla nová královská akademie a byl jejím prvním ředitelem, přišel s novou technikou šroubového turniketu, což spočívalo v kruhovém stlačení končetiny, využíváném především při amputacích dolních končetin ve stehně a také při provádění ligatur podle dříve zmiňovaného Ambroise Parého.
Velký přínos měl také Marie François Xavier Bichat (1771–1802), který provedl na 600 anatomických pitev a vedl vlastní soukromé kurzy chirurgie. V dílech Traité des membranes en général (Pojednání o membránách) a hlavně také Anatomie générale (Všeobecná anatomie) se zabýval tkáněmi a membránami. Bichat charakterizoval celkem 21 typů membrán, např. také tkáň pojivovou, svalovou, buněčnou či nervovou. Jeho pozorování později přispěla ke vzniku patologické anatomie v 19. století.
Anglie Od počátku novověku obyvatelsvo dodnes trápí nemoc záhadná svým původcem, tzv. anglický pot. Objevila se v srpnu 1485 na bitevním poli u Bosworthu. Tato nemoc se velmi rychle šířila a na konci téhož roku bylo tisíce mrtvých. V roce 1492 se rozšířila i do Irska a poté se odmlčela. Vrátila se až po deseti letech roku 1502. Poté se nemoc objevila epidemicky ještě třikrát a v roce 1578 zmizela úplně. Anglický pot začínal náhle a vyznačoval se pocením, třesem, horečkami, bolestmi hlavy, křečí. Většinou docházelo během 24 hodin k úmrtí.
V době renesance začal být zájem o poznání lidského těla. Převážně se mnoho lékařů zabývalo anatomii. Jeden z nejvýznamnějších lékařů v Anglii byl William Harvey (1578–1657), díky kterému dnes známe krevní oběh. Vyvrátil Galénovu středověkou teorii, že krev se tvoří v játrech a poté putuje do končetin, kde se spotřebovává a posléze dále teče do srdce a plic, kde se opět využívá. Dokázal to díky pokusům se studenokrevnými živočichy, jejichž srdce tepe pomaleji, s teplokrevnými živočichy i teoretickým pozorováním lidí. Tento experiment zkoušel až na osmdesáti živočišných druzích.
Dalším známým mužem byl Thomas Sydenham (1624–1689) nazývaný “anglický Hippokrat”, který zastával názor, že poznat podstatu choroby lze jedině u lůžka pacienta, nikoli na pitvách. Zabýval se hlavně nakažlivými nemocemi jako jsou pravé neštovice, u kterých jako první propagoval ochlazovací léčbu. Dříve se aplikovala metoda, kde doktoři pacienta nechali přikrýt spoustou přikrývek a dali mu popíjet likéry či čaje na zahřátí. Ale podle Sydenhama tato léčba měla spíše opačné účinky, protože docházelo ke “vzkypění” krve, které by následně mohlo vést k tomu, že by se onemocnění dostalo do mozku. Na rozdíl od této léčby se jeho brzy ukázala jako velmi účinná.
Španělsko Španělská medicína raného novověku zažila rozkvět zejména díky expanzi a podniknutým vědeckým expedicím do Nového světa. Z výprav do Ameriky Španělé přivezli nejen nové léčivé rostliny (například chinovník z Peru, účinný lék proti malárii), ale také staletí staré a osvědčené postupy domorodých obyvatel. Toto období je označováno za takzvaný Zlatý věk (Siglo de oro).
V 17. a 18. století však byla aktivní obávaná španělská inkvizice (církevně-státní tribunál z roku 1478), která vývoj medicíny ve státu značně poznamenala a na nějakou dobu zpomalila. V tomto období se Španělsko uchylovalo k metodám známým již ze starověku a lékaři neměli přístup k zahraniční literatuře, což vyústilo ve značné zaostávání za zbytkem Evropy trvající spoustu let.
Jednou z nejvlivnějších osobností španělského lékařství byl Luis Mercado (1525–1611), dvorní lékař u španělských králů Filipa II. a Filipa III. Jedním z jeho děl jsou mnohosvazkové spisy Opera Omnia, ve kterých shrnuje veškeré poznání medicíny tehdejší doby a inspiruje se poznatky Galéna a Hippokrata. Mercado se stal jedním z prvních lékařů, kteří se věnovali ženskému zdraví a nemocem (dílo De morbis mulierum). Mimo jiné vnesl světlo do tehdy neprozkoumané oblasti gynekologie. Dále se specializoval například na koncept dědičných chorob a epidemiologii.
Reference
Kategorie:Lékařství Kategorie:Raný novověk