Alexij (světským jménem: Fjodor Alexejevič Solovjov; 29. ledna 1846 Moskva – 2. října 1928 Sergijev) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve a starec. Pravoslavná církev jej uctívá jako svatého.

Život Narodil se 29. ledna 1846 v Moskvě jako syn protojereje Alexeje Petroviče, který sloužil v chrámu svatého Simeona Stylity na Povarské a učil v Betánském duchovním semináři.

Od útlého dětství zpíval v chrámovém sboru a přisluhoval otci při bohoslužbě. V osmi letech přišel o matku.

Během studia na duchovním učilišti oslepl v důsledku nešťastné nehody na levé oko: když mladík zvonil na zvon, jazyk zvonu ho udeřil do hlavy.

Po absolvování Andronikovského duchovního učiliště a Moskevského duchovního semináře se rozhodl nepokračovat ve studiu na duchovní akademii, protože necítil povolání k teologické vědě.

Dne 12. února 1867 se oženil s Annou Pavlovnou Smirnovovou, nejstarší dcerou rodinného přítele, kněze chrámu svatého Klimenta na Varvarce, který Fjodora učil číst a psát. O týden později, 19. února, byl v Čudovském monastýru vysvěcen na diákona a metropolita Filaret (Drozdov) ho ustanovil do chrámu svatého Mikuláše Divotvorce v Tolmačích, jehož představeným byl tehdy protojerej Vasilij Něčajev, který se stal jeho prvním duchovním mentorem.

V roce 1872 zemřela jeho manželka na rychle postupující tuberkulózu a zanechala mu dvouletého syna Michaila. Protojerej Vasilij se snažil mladému muži pomoci překonat jeho žal a zaměstnal ho prací v redakci časopisu „Dušepoleznoje čtenije“, vydávaného při chrámu. Brzy začal do časopisu psát články a samostatně vyšla i krátká historie chrámu, napsaná podle materiálů z církevního archivu: „Moskevský chrám svatého Mikuláše v Tolmačích“ (MDA, 1872). Společně s protojerejem Alexejem Mečjovem se účastnil lidových přednášek, vyučoval náboženství v sirotčinci, v soukromém útulku Smirnovové a také v domech farníků, mimo jiné i u slovanofila Jurije Samarina, který bydlel vedle chrámu svatého Mikuláše v Tolmačích, a v domě hraběnky Sollogubové.

Dne 4. června 1895 byl moskevským metropolitou Sergijem (Ljapiděvským) vysvěcen na kněze pro Uspenský chrám v Kremlu. Metropolita se tehdy rozhodl obnovit starobylý stolpový církevní zpěv.

O dva roky později byl jednomyslně zvolen duchovníkem chrámového kléru, roku 1898 se stal protopresbyterem a byl vyznamenán kamilavkou (pokrývkou hlavy).

Tou dobou již jeho syn Michail absolvoval Imperátorské moskevské technické učiliště a oženil se. To otevřelo Fjodorovi cestu do monastýru. Vstoupil do Zosimovy pustyně, kde byl 30. listopadu 1898 igumenem Germanem (Gomzinem) postřižen na jeromonacha a přijal jméno Alexij na počest moskevského světce Alexije (Bjakonta).

Od roku 1906 působil jako starec (duchovní vůdce). V létě téhož roku se přestěhoval do samostatné poustevnické cely. Kvůli stále většímu počtu lidí přicházejících ke zpovědi však 3. února 1908 získal povolení odejít do částečného ústraní.

Patřil k nejuctívanějším starcům své doby. Ke zpovědi za ním do pustyně přijížděla i velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna. Jeho duchovní vedení vyhledávala také Tamara (Mardžanova) a někteří členové nábožensko-filozofického kroužku Michaila Novosjolova.

V létě roku 1915 u něj došlo k úplnému selhání srdeční činnosti a dne 6. června 1916 získal povolení odejít do úplného ústraní. Opustil svou poustevnickou celu a usadil se ve druhém patře bratrského domu vedle oltáře chrámu Všech svatých, kam mohl nenápadně vstupovat zvláštními dveřmi. Každý čtvrtek se zpovídal a každý pátek přijímal svaté přijímání.

V roce 1917 byl zvolen členem Všeruského místního soboru, účastnil se jeho prvního a druhého zasedání a byl členem XI. oddělení.

Dne 5. listopadu téhož roku (podle starého kalendáře) v chrámu Krista Spasitele vytáhl los, který rozhodl o zvolení moskevského metropolity Tichona na patriarchální stolec. Metropolita Jevlogij (Georgijevskij) později vzpomínal:

„Před začátkem bohoslužby byla na analogionu (stojan na liturgické knihy) před ikonou Vladimirské Bohorodičky položena schránka se třemi lístky, na nichž byla napsána jména tří kandidátů. Po liturgii byl sloužen moleben (děkovná a prosebná bohoslužba) se čtením zvláštní modlitby.

Chrám, který pojmul až 12 000 věřících, byl přeplněn. Všichni s posvátnou bázní očekávali, koho Pán určí...

Po skončení molebnu přistoupil metropolita Vladimir (Bogojavlenskij) k analogionu, vzal schránku, požehnal, přestřihl provaz, kterým byla svázána, a sejmul pečetě.

Z oltáře vyšel hluboce starý muž – jeroschimonach Alexij, poustevník ze Zosimovy pustyně (nedaleko Trojicko-sergijevské lávry), který se z poslušnosti vůči církvi účastnil sněmu. Třikrát se pokřižoval a bez pohlédnutí vytáhl ze schránky jeden lístek.“

Metropolita Vladimir jej zřetelně přečetl:

„Tichon, metropolita moskevský.“

Dne 28. února 1919 byl postřižen do velké schimy, nejvyššího stupně pravoslavného mnišství. V roce 1921 byl vyznamenán epigonationem.

Po uzavření Zosimovy pustyně dne 8. května 1923, která nadále existovala jako zemědělské pracovní družstvo, se spolu se svým kelejníkem (osobním mnišským pomocníkem) přestěhoval do Sergijeva. Až do své smrti žil v domě své duchovní dcery Věry Timofejevny Věrchovcevové.

Zemřel 2. října 1928. Po čtyři dny a tři noci lidé neodcházeli od jeho rakve, protože se chtěli se starcem naposledy rozloučit. Pohřebního obřadu se účastnilo množství duchovních, mimo jiné bijský arcibiskup Innokentij (Sokolov), biskup beljovský Ignatij (Sadkovskij), biskup jegorjevský Pavel (Galkovskij), biskup Grigorij (Kozyrev), biskup Varfolomej (Remov), biskup Nikon (pravděpodobně Degťarenko) a také poslední představený Trojicko-sergijevské lávry, archimandrita Kronid (Ljubimov).

Byl pohřben na Kukujevském hřbitově v Sergijevě.

Kanonizace Jako světec začal být uctíván krátce po své smrti. V obžalobě Zvláštní rady při NKVD SSSR z 8. února 1936 se uvádělo, že: „Marčenko, Poletajev, Krestnikov a Kondratěv za kontrarevolučními účely vychvalovali hrob starce Alexije [Solovjova], pohřbeného na Kukujevském hřbitově, šířili provokační zvěsti o údajných uzdraveních na jeho hrobě a organizovali poutě věřících k tomuto hrobu, přičemž je cestou ovlivňovali v protisovětském duchu.“

V roce 1953 byly jeho ostatky přeneseny na Starý hřbitov v Zagorsku. Dne 25. července 1994 byly jeho ostatky znovu přeneseny do Zosimovy pustyně.

V srpnu 2000 byl Achijerejským soborem Ruské pravoslavné církve svatořečen jako Alexij Zosimovský.

Odkazy Reference

Kategorie:Muži Kategorie:Pravoslavní svatí Kategorie:Ruští svatí Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 29. ledna Kategorie:Narození v roce 1846 Kategorie:Narození v Moskvě Kategorie:Úmrtí 2. října Kategorie:Úmrtí v roce 1928 Kategorie:Úmrtí v Sergijev Posadu Alexij Solovjov