Bazilika Notre-Dame-du-Port v Clermont-Ferrand ( ) je francouzský kolegiátní kostel postavený v auvergnatském románském slohu. Nachází se ve francouzském městě Clermont-Ferrand ve čtvrti du Port, mezi náměstím Place Delille a katedrálou Nanebevzetí Panny Marie.

Od 10. století až do Francouzské revoluce chrám spravovala komunita kanovníků, která prošla sekularizací (přeměnou na světskou kapitulu) ještě před začátkem 13. století. Na basilicu minor byla povýšena v roce 1881 papežem Lvem XIII.

Na seznam francouzských historických památek (Monument historique) byla zařazena již v prvním oficiálním soupisu v roce 1840. Dne 2. prosince 1998 byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO jako součást památky Poutní místa na cestě do Santiaga de Compostela ve Francii.

Původ názvu Její pojmenování pochází z názvu čtvrti „le Port“, v okcitánštině „Lo Pòrt“, což je odvozeno z latinského slova portus – oba tyto výrazy znamenají „skladiště“ nebo „tržiště“. Jednalo se o místo, kam se dováželo a kde se uskladňovalo zboží. V místním hornoauvergnatském dialektu (auvergnatštině) název zněl Nòstra-Dama dóu-Pòrt, zatímco v jižnějších okcitánských dialektech se užívala forma Nòstra Dòna del Pòrt.

Bývalá Královská brána (Porte royale), která se nacházela na dolním konci dnešní ulice Rue du Port, byla hlavním vstupem, kudy do města proudilo zboží, což potvrzuje obchodní a tranzitní charakter tohoto místa. Název Portus se však v písemných pramenech poprvé prokazatelně objevuje až v roce 1065. Kostel původně nesl název „Sainte-Marie Principale“ (Hlavní kostel svaté Marie), čímž se odlišoval od samotné katedrály, označované jako „Sainte-Marie église-mère“ (Mateřský kostel svaté Marie), a od opatství Saint-Alyre, které se nazývalo „Sainte-Marie-d'Entre-Saints“.

Dějiny

Středověká výstavba kostela Podle tradice byl první kostel na tomto místě, kde vyvěral původní gallo-římský pramen, založen již v 6. století biskupem svatým Avitem. V 9. století měl být chrám vypálen a zpustošen Normany a následně obnoven biskupem svatým Sigonem. Historik Emmanuel Grélois však upozorňuje, že tato legenda byla pravděpodobně záměrným konstruktem zdejších kanovníků, kteří se snažili uměle vytvořit starobylý původ svého chrámu a upevnit tak svou legitimitu. Přesto je jisté, že před současnou románskou bazilikou zde starší stavba existovala, neboť přítomnost kapituly je v písemných pramenech doložena již od poloviny 10. století.

Současný kostel byl postaven mezi lety 1120–1130 a koncem 12. století. Práce na vnitřním vybavení a osazování vitráží pokračovaly patrně ještě na počátku 13. století. Jako stavební materiál byla použita světlá arkóza, což je nažloutlý pískovec s vysokým obsahem živců, který pocházel z lomů v Montpeyroux.

Kostel byl vážně poškozen silnými zemětřeseními, která region zasáhla v roce 1478 a obzvláště pak v roce 1490. Otřesy tehdy způsobily zřícení kamenného jehlanu (fiály) nad křížením lodí, který byl následně nahrazen barokní cibulovitou věžičkou.

Novověk 17. století znamenalo pro Notre-Dame-du-Port období velkého rozkvětu, a to především díky rozvoji mariánských procesí. Vliv kanovníků této městské kolegiátní kapituly v tehdejším městě výrazně sílil. V roce 1654 byla upravena podzemní krypta, aby dokázala pojmout stále rostoucí davy věřících; byly v ní proraženy nové okenní otvory pro zvýšení vnitřního jasu. V roce 1740 byl kolegiátní kostel vybaven varhanami, které byly instalovány u vchodu do hlavní lodi. V roce 1781 prošel další proměnou přístup do krypty s cílem zajistit plynulejší pohyb věřících během velkých mariánských svátků. Původní přístupová schodiště vedoucí z hlavní lodi byla zrušena a nahrazena novými schody vybouranými v místech severní a jižní absidioly, což umožnilo efektivnější oběh poutníků v podzemí.

Období Francouzské revoluce náhled|Bazilika Notre-Dame-du-Port kolem roku 1790, kresba připisovaná Jacquesi Martinu Sylvestru Benceovi. Clermont Auvergne Métropole, Bibliothèque du patrimoine, GRA J 5045.

Bazilika Notre-Dame-du-Port během Velké francouzské revoluce značně utrpěla. Mezi lety 1792 a 1795 ztratila většinu svého vnitřního vybavení (nábytek, relikviáře a relikviářové schránky), kostelní zvony byly roztaveny a obě zvonice, které hrozily zřícením, byly strženy. Stejný osud potkal i věž nad křížením lodí, která byla zbourána z ideologických důvodů „v zájmu rovnosti“.

Dne 7. ventôsu roku VIII (26. února 1800) bylo na žádost obyvatel čtvrti rozhodnuto o kompletním srovnání budovy se zemí. Na jejím místě měla vyrůst nová tržnice s plátnem, konopím a přízí. Před demolicí chrám zachránila až petice zaslaná správním orgánům departementu Puy-de-Dôme.

Restaurátorské práce v 19. a 20. století Poté, co byla budova na základě konkordátu z roku 1801 vrácena náboženskému životu, se nacházela v žalostném stavu. Bylo nutné zahájit rozsáhlé rekonstrukční práce, které měly chrámu navrátit jeho dřívější majestátnost.

První obnova První fázi obnovy vedl inženýr Ratoin v letech 1823 až 1827. Právě on vybudoval novou věž na místě západní zvonice stržené za revoluce. Vzniklo tak průčelí, které se kvůli své neorománské estetice a použití tmavého kamene z Volvic (trachyandezitu) vizuálně výrazně odlišuje od zbytku románského těla kostela.

Druhá obnova Druhou etapu restaurátorských prací vedl v roce 1843 architekt Aymon Mallay. Obnovné práce se tehdy soustředily na tři hlavní body:

rekonstrukce věže nad křížením příčné a hlavní lodi; obnovení původních přístupových schodišť do krypty přímo z hlavní lodi (v podobě, v jaké existují dnes) a kompletní obnova orientovaných kaplí v ramenech příčné lodi; nahrazení původních románských tašek (prejzů) skládanými kamennými střešními deskami z lávy z Volvic (trachyandezitu).

Mimo to nechal Mallay v roce 1863 strhnout obvodovou zeď, která baziliku uzavírala, a nahradil ji kovanou mříží, která je u kostela k vidění dnes. Tento zásah umožnil volný pohled na románský závěr (chevet) a zajistil bezbariérový přístup do chrámu z ulice Rue Couronne.

Třetí obnova Třetí rekonstrukce byla dílem architekta Gabriela Rupricha-Roberta a probíhala v letech 1900 až 1917. Jeho práce se zaměřila především na interiér, ze kterého nechal systematicky odstranit novější vápenné nátěry, aby obnažil původní románské zdivo. Původní vápenné maltové spáry nechal nahradit spárami cementovými.

Současná restaurace náhled|vlevo|Bazilika při pohledu od jihu.

Exteriér: listopad 2003 – listopad 2006 První fáze rekonstrukce probíhala v exteriéru a zahrnovala čištění kamenů (případně jejich výměnu za identické kusy). Poté byly odstraněny cementové spáry a nahrazeny původními vápennými. Nejpoutavější změnou při pohledu na baziliku je návrat k původním prejzovým střešním taškám, které nahradily desky z volvického kamene položené v 19. století, jež způsobovaly problémy se zatékáním.

Interiér: říjen 2006 – listopad 2008 Rozsáhlá kampaň na obnovu interiéru začala v říjnu 2006 a skončila v listopadu 2008. Tyto práce spočívaly v očištění veškerého kamene, odstranění cementových spár pocházejících z renovace ve 20. století, obnově vápenného nátěru na obkladech, restaurování kaplí a absidiol vymalovaných Anatolem Dauvergnem v 19. století a obnově mobiliáře instalovaného v kostele.

V neděli 7. prosince 2008 byla do podzemní kaple baziliky navrácena socha Černé Madony, což znamenalo opětovné otevření budovy pro bohoslužby (během renovace byla uložena v katedrále v Clermont-Ferrand).

V letech 2018–2019 proběhla renovace krypty a sakristie kostela. Po sanaci prostor zde jsou znovu umístěny uskladněné děkovné dary (ex vota) z 19. století.

V letech 2018–2020 proběhla rovněž úprava okolí baziliky Notre-Dame-du-Port: restaurace budov jižně od baziliky, prostranství před kostelem (parvisu) a přilehlých ulic.

Mariánská úcta náhled|Zázračná Černá Madona v kryptě baziliky (autor: Pacquin, 1734).

Černá Madona Vůbec nejstarším dokladem clermontského sochařského typu Trůnící Madony (Vierge en majesté) je takzvaná Alleaumova socha. Podle nejnovějších uměleckohistorických výzkumů vznikla na objednávku biskupa Štěpána II. přímo pro kostel Sainte-Marie-Principale (dnešní Notre-Dame-du-Port), a nikoli pro katedrálu, jak se dříve předpokládalo. Toto dílo má zásadní význam pro celé středověké umění, neboť představuje jeden z vůbec prvních prototypů trůnící Matky Boží na křesťanském Západě.

Ačkoli místní tradice klade počátky této milostné sochy až do 6. století do doby působení biskupa svatého Avita, takto ranou existenci mariánského kultu nelze spolehlivě doložit. Že na místě stála starší skulptura, však dokládá nález dvou kamenných hlav – Panny Marie a Krista –, které restaurátoři objevili ve 20. století zazděné v lešenovém otvoru. Za starého režimu (Ancien Régime) bylo běžným zvykem opotřebované či poškozené dřevěné sochy rituálně spalovat a nahrazovat je novými, které více odpovídaly soudobému vkusu. To je také důvod, proč se o podobě Madon předcházejících roku 1734 nedochovaly téměř žádné zprávy.

Nejstarší spolehlivá písemná zmínka o zdejší Černé Madoně se váže k roku 1468, kdy svou hlubokou osobní zbožnost k této milostné soše oficiálně deklaroval francouzský král Ludvík XI.

V současné době je v podzemní kryptě vystavena barokní kopie z roku 1734 od sochaře Pacquina. Soška je vysoká 31 centimetrů, je vyřezaná z ořechového dřeva s povrchovou úpravou v barvě ebenu a typologicky se inspiruje byzantským schématem Panny Marie Něžné (Eleusy).

Poutní procesí náhled|Vitráž v chóru baziliky s vyobrazením Panny Marie Něžné.

Úcta k zázračné Panně Marii z Notre-Dame-du-Port zažila mimořádný rozmach po roce 1614, kdy se ve městě začala pravidelně konat prosebná procesí. První z nich obyvatelé zorganizovali ze strachu před hrozícím hladomorem a již od roku 1615 získala tato tradice oficiální církevní rámec. Místní biskup ji nejprve uznal jako mimořádný svátek připadající na 15. květen, který byl vyhlášen dnem pracovního klidu nejprve v samotném městě a od roku 1697 také na jeho předměstích. Významného uznání se procesí dočkalo i ze strany Svatého stolce – papežská kurie udělila v roce 1618 s tříletou platností plnomocné odpustky všem věřícím, kteří v den svátku Narození Panny Marie navštíví zdejší chrám.

Příliv věřících Množství poutníků přicházejících k zázračné soše bylo podle dobových svědectví obrovské. V roce 1723 byl správce podzemní kaple (Notre-Dame-Souterraine) nucen požádat, aby byla Madona „vystavována výhradně v chóru během hlavní mše, protože neustále rostoucí davy lidí sochu poškozovaly. O neutuchajícím zájmu věřících v průběhu 18. století svědčí i řada stavebních úprav. Šlo především o dekorativní úpravy interiéru z let 1730 a 1753, kdy byla v celém kostele kompletně vyměněna dlažba. Ze stejného důvodu – pro usnadnění plynulého pohybu davu – byla v 18. století vybudována nová schodiště v severní a jižní apsidě, která vedla přímo dolů do krypty.

Kapitula u Panny Marie du Port Zdejší kanovníci hráli klíčovou roli v rozvoji chrámu po celé období starého režimu (Ancien Régime). V rámci města se jednalo o druhou nejvýznamnější kapitulu hned po kapitule katedrální, a to jak z hlediska finančních příjmů, tak z hlediska celkového vlivu na veřejný život.

Původ kapituly Vznik kolegiátní kapituly se datuje do poloviny 10. století a je přímým dílem clermontského biskupa Štěpána II. (Étienne II). Ten kapitulu poprvé výslovně zmiňuje v listině z roku 959 a na sklonku téhož století jí zajistil dostatečné finanční prostředky a pozemky. Tyto dary umožnily výstavbu budov nezbytných pro řádný chod a společný život kanovníků, včetně křížové chodby (klaustru) situované severně od kostela.

Nové kapitulní sídlo vzniklo ve čtvrti, kde původně stál raně křesťanský kostel svatého Vavřince (Saint-Laurent), jejž nová bazilika postupně zatlačila do pozadí a nakonec zcela nahradila.