Katedrála svatého Ludvíka ve Versailles ( ) je římskokatolický katedrální chrám vybudovaný v rokokovém stylu podle návrhu královského architekta Jacquese Hardouina-Mansarta de Sagonne. Kostel byl slavnostně požehnán 25. srpna 1754, přesně na svátek svatého Ludvíka. Po zřízení versailleské diecéze v roce 1802 byl vybrán za její sídelní katedrálu, k jeho plnému a slavnostnímu vysvěcení do této hodnosti však došlo až v roce 1843.

Farnost Notre-Dame a farnost svatého Ludvíka Před samotnou výstavbou versailleského zámku byl původní vesnický kostelík zasvěcen svatému Juliánovi z Brioude (Saint-Julien de Brioude). Tato stará sakrální stavba byla v roce 1681 kompletně zdemolována a na jejím místě vyrostl zámecký Grand Commun'''(monumentální budova sloužící jako hospodářské zázemí a ubytování pro královské služebnictvo). Kostel svatého Juliána byl sice vzápětí znovuvybudován v nově vznikající městské čtvrti, jeho existence však byla pouze jepičí. Již v roce 1684 totiž král Ludvík XIV. osobně položil základní kámen k monumentálnímu farnímu chrámu Notre-Dame, který následně dal celé této zámecké severní čtvrti své jméno. náhled|vlevo|Celkový pohled na katedrálu svatého Ludvíka, v jejímž pozadí se rýsuje silueta versailleského zámku.

Naopak obyvatelé historického starého Versailles, zámecké čtvrti Parc-aux-Cerfs (Jelení obora) a přilehlých ulic, jejichž počet tehdy dosahoval přibližně čtyř tisíc padesáti, se ocitli zcela bez jakéhokoli duchovního stánku. Nový farní kostel Notre-Dame byl pro ně příliš vzdálený a cesta k němu byla nesmírně komplikovaná, neboť věřící museli při každé cestě na bohoslužbu složitě pěšky křižovat obrovské zámecké čestné nádvoří (Place d'armes). Když na samém sklonku 17. století začala tato stará jižní část města masivně expandovat, královští architekti pověření urbanistickými plány okamžitě zanesli do map výstavbu nového chrámu.

Již v roce 1725 tak vyrostla na nároží ulic Rue de Satory a Rue d'Anjou, v těsném sousedství slavné Královské zelinářské zahrady (Potager du roi), provizorní dřevěná kaple o délce zhruba třiceti metrů, doplněná o jednu boční loď a obklopená vlastním farním hřbitovem. Prvním pohřby zde byly farní správou zaevidovány v dubnu 1727 a k historicky prvnímu křtu zde došlo 17. května 1728.

Z církevně-právního hlediska se jednalo o pouhou filiální kapli (sukursálu farnosti Notre-Dame. Duchovní správu zde zajišťovali dva kaplani z Kongregace misijních kněží – lazaristů (prêtres de la Mission), tedy ze stejného řádu, který spravoval i mateřský městský chrám. S tím, jak se nová jižní čtvrť neustále demograficky rozvíjela, bylo nezbytné jí co nejdříve zajistit plnou náboženskou autonomii. Na základě oficiálního dekretu pařížského arcibiskupa Charlese Gasparda Guillaumea de Vintimille du Luc ze dne 4. června 1730 byla tato provizorní kaple slavnostně povýšena na samostatnou farnost pod patrociniem svatého Ludvíka.

Místní obyvatelé se museli s touto stísněnou kaplí spokojit po několik dalších let, ačkoli jejich řady neustále rapidně houstly. Kolem roku 1740 bylo proto definitivně rozhodnuto vybudovat zde plnohodnotný, reprezentativní kamenný chrám. Stavební komise však nechtěla narušit zažité zvyklosti farníků, a proto bylo schváleno, že nový monumentální kostel vyroste v bezprostředním sousedství dosavadní kaple, prakticky přímo naproti ní. V těchto místech se totiž rozkládalo rozsáhlé volné prostranství, které se pro tento velkolepý architektonický záměr zdálo být ideální.

Stavební a politické dějiny chrámu náhled|Budova někdejší rezidence lazaristů v sousedství chrámu.

V květnu 1742 jmenoval král Ludvík XV. hlavním architektem nového chrámu Jacquese Hardouina-Mansarta de Sagonne (vnuka dvorního architekta Ludvíka XIV.). Tato volba vyvolala obrovskou vlnu nevole u Ange-Jacquese Gabriela, tehdejšího oficiálního prvního královského architekta, který získání této prestižní zakázky sám pevně očekával.

Hloubení základů bylo zahájeno v červnu 1742. Stavební podnikatelé Letellier a Rondel však okamžitě narazili na nestabilní, silně podmáčenou a bahnitou půdu. Ta si vyžádala technicky náročné statické zajištění v podobě mohutného celoplošného základového roštu z masivních tesaných kamenných kvádrů, který pokryl celkovou plochu budoucího kostela. Často tradované zprávy o zakládání stavby na dřevěných pilotech jsou pouhou historickou legendou.

Základní kámen byl slavnostně položen pařížským arcibiskupem 12. června 1743. Ludvík XV. tehdy osobně vložil do vyhloubené dutiny jednu zlatou a čtyři stříbrné pamětní medaile a následně provedl rituální zazdění základového kvádru.

Samotná výstavba postupovala velmi pomalu a kostel byl dokončen až o dvanáct let později. Slavnostní požehnání a otevření chrámu proběhlo 24. srpna 1754, avšak bez přítomnosti královské rodiny. Manželka následníka trůnu (dauphina) Marie Josefa Saská totiž pouhý den předtím porodila syna, budoucího francouzského krále Ludvíka XVI. Následujícího roku král farnosti daroval soubor šesti zvonů, jejichž kmotrami se staly královna Marie Leszczynska, dauphinova manželka Josefa a čtyři královy dcery (Adélaïde, Victoire, Sophie a Louise). Stará provizorní kaple byla vzápětí kompletně stržena. Přilehlou budovu fary nechal postavit architekt Robert de Cotte; tento objekt sloužil od 19. století až do odluky církve od státu v roce 1905 jako versailleská biskupská rezidence.

V roce 1476 nechal architekt Louis-François Trouard přistavět za levým ramenem příčné lodi samostatnou kapli, lidově nazývanou „kostnice“, neboť byla určena pro dočasné ukládání těl zesnulých dvořanů a služebníků z versailleského zámku. Později získala název kaple Prozřetelnosti. Sochařské reliéfy pro tuto prostoru vyhotovil tehdejší královský sochař Augustin Pajou, který na vnější fasádě vytesal alegorie čtyř kardinálních ctností a v interiéru vytvořil medailony čtyř učitelů Církve (Pajou byl pro toto mistrovství následně pověřen výzdobou Královské opery ve Versailles). náhled|Pamětní deska na fasádě katedrály, připomínající slavnostní procesí Generálních stavů ze dne 4. května 1789.

Dějiště revolučních událostí a zřízení katedrály Kostel svatého Ludvíka procházel až do propuknutí Francouzské revoluce jen minimálními úpravami, neboť hlavní a nejvýznamnější versailleskou královskou farností zůstával sousední městský chrám Notre-Dame. Avšak dne 4. května 1789, v den slavnostního zahájení zasedání Generálních stavů, to byl právě kostel svatého Ludvíka, do kterého dorazilo monumentální procesí vycházející od chrámu Notre-Dame. Právě zdejší kazatelna se stala místem, odkud nancyjský biskup Anne-Louis-Henri de La Fare ve svém ostře sledovaném kázání poprvé veřejně odsoudil zneužívání moci a rozmařilost královského dvora. V průběhu června 1789 se v interiéru chrámu konalo několik dalších zásadních politických zasedání Generálních stavů a 22. června zde poslanci hromadně obnovili svou slavnou Přísahu v Míčovně.

V roce 1790 se Versailles stalo sídlem nově zřízené diecéze. První ústavní biskup Jean-Julien Avoine (zvolený revolučním režimem) si však za svou katedrálu vybral chrám Notre-Dame. Kostel svatého Ludvíka byl následně revolucionáři kompletně uzavřen, většina jeho liturgického vybavení byla vyvlastněna a budova byla potupně proměněna na světský „Chrám Hojnosti“. Na vnější fasádu byly namontovány revoluční atributy a na průčelí byl namalován symbol rolníka orajícího půdu.

Při postupném obnovování katolického kultu v roce 1795 nechal ústavní biskup Augustin-Jean-Charles Clément do chrámu svatého Ludvíka opět navrátit kněze. Tento kostel byl díky své výrazně větší kapacitě upřednostněn před Notre-Dame a v roce 1802 – při oficiálním papežském zřízení konkordatního versailleského biskupství – byl definitivně vyhlášen za novou hlavní diecézní katedrálu. Dne 3. ledna 1805 zde papež Pius VII. (který tehdy pobýval v Paříži v souvislosti s císařskou korunovací Napoleona I.) osobně požehnal prvnímu řádnému konkordátnímu biskupovi Louisovi Charrierovi de La Roche.

Král Ludvík XVIII., který v roce 1816 vážně usiloval o trvalý návrat královského dvora do Versailles, chtěl chrámu své mladosti vtisknout mimořádný reprezentativní lesk a financoval drahé vnitřní úpravy. Král Ludvík Filip I. (jenž v katedrále v roce 1837 osobně naslouchal slavnostnímu děkovnému hymnu Te Deum po úspěšném dobytí alžírské Constantiny) v tomto mecenášském úsilí pokračoval. Za jeho vlády proběhla generální obnova mariánské kaple, pro kterou umělecká státní manufaktura v Sèvres zhotovila drahé vitráže podle návrhů malíře Achilla Devérii (1847–1848) a sochař Dominique Molknecht vytesal novou madonu (1846–1847).

Dne 25. srpna 1843 versailleský biskup Louis Blanquart de Bailleul katedrálu slavnostně vysvětil; do té doby byl totiž objekt od svého otevření v roce 1754 pouze rituálně požehnán (benedikován).

Přestože budova utrpěla během Francouzské revoluce vážné umělecké ztráty a materiální škody, díky nepřetržité finanční podpoře ze strany francouzských panovníků, jednotlivých biskupů a státní správy pro náboženské záležitosti (administration des Cultes) byla v průběhu celého 19. století systematicky restaurována, doplňována a zkrášlována.

Na seznam francouzských historických památek (Monument historique) byla katedrála zařazena 30. října 1906.

Architektura

Exteriér náhled|Průčelí katedrály. náhled|Kopule katedrály (lucerna dosahuje výšky 65 m).

Jacques Hardouin-Mansart de Sagonne zvolil tradiční gotický půdorys latinského kříže. Stavbu tvoří hlavní loď s bočními loděmi, do kterých se otevírají kaple, dále výrazně vystupující příčnou loď a kněžiště obklopené ochozem, do něhož v ose kostela ústí kaple Panny Marie.

Ramena příčné lodi mají konkávně prohnuté stěny. Tento prvek inspiroval Francesco Borromini, jehož tvorba zásadně ovlivňovala francouzskou architekturu od konce 17. století.

Kostel je orientován v ose sever-jih, jelikož Tridentský koncil již striktně nevyžadoval tradiční nasměrování církevních staveb k východu.

Hlavní průčelí stojí na vyvýšené plošině přístupné po osmi schodech a je členěno do dvou pater. V přízemí se nacházejí tři portály. Ústřední vstup lemuje šest dórských sloupů. Dva boční portály rámují dvojice předsazených sloupů téhož řádu, které nesou dekorativní kamenné vázy s plameny. Tyto vázy stojí na konzolových podstavcích a vycházejí z návrhu Julese Hardouina-Mansarta pro střechu paláce Velký Trianon, která byla v 19. století stržena.

Horní patro zaujímá pouze střední část průčelí a zdobí ho korintské sloupy v obdobném uspořádání jako v přízemí. Dominantou tohoto patra je polokruhový okenní otvor s hodinami. Okno doplňuje kamenná draperie podle vzoru, který pro katedrálu v Montaubanu navrhl architektův prastrýc Robert de Cotte. Celý motiv po stranách originálně dotvářejí dvě velké obrácené voluty.

Průčelí završuje fronton s pozlaceným křížem. Původně ho zdobil okřídlený královský znak, avšak za Velké francouzské revoluce z něj byly odtesány heraldické lilie, jejichž obrysy jsou v kameni dodnes patrné.

Boční věže člení dórské pilastry, na jejichž římsách jsou netradičně umístěny dekorativní vázy. Věže jsou zakončeny barokními cibulovými střechami. Ty napodobují zaniklou lucernu královské kaple zámku ve Versailles nebo dochovanou zvonici kaple u zámku Malý Trianon.

Křížení lodí zakrývá mohutná polygonální kopule. Její vzhled se změnil v 19. století, kdy byly nárožní oblé lišty nahrazeny zinkovým oplechováním. Zdejší balustrádový nástavec s jehlou je velmi osobitý a liší se od přímých jehlanců, které Jules Hardouin-Mansart navrhl pro kostel Notre-Dame ve Versailles a před ním François Mansart pro pařížský kostel Sainte-Marie-des-Anges.

Na samém konci budovy se nachází rotunda kaple Panny Marie. Její kopuli zdobí dva mystické mariánské atributy: Davidova věž a Jitřní hvězda.

Interiér náhled|Hlavní loď katedrály náhled|Kopule nad kněžištěm (chórem)