Centrální rada Ukrajiny, také jen Centrální rada, nebo Ukrajinská centrální rada (UCR) byl původně ukrajinský zastupitelský orgán politických, společenských, kulturních a profesních organizací; později, po Všeukrajinském národním kongresu, revoluční parlament Ukrajiny, který řídil ukrajinské národní hnutí. Období činnosti: 17. března 1917 – 29. dubna 1918.
Založení Pád carismu v únoru 1917 zastihl Kyjev v relativním klidu. Místní tisk zprávy o revoluci v Petrohradě cenzuroval. Teprve 5. března 1917 předal kyjevský gubernátor moc komisaři Ruské prozatímní vlády a revoluce se naplno projevila i v Kyjevě.
Večer 3. (16.) března se sešli členové Společnosti ukrajinských progresivistů, jediné legální ukrajinské organizace v té době, neboť všechny strany a noviny byly zlikvidovány po vypuknutí první světové války, a Ukrajinské sociálnědemokratické dělnické strany. Téhož dne bylo na zasedání delegátů oznámeno vytvoření veřejného výboru.
Nově vzniklý výbor neměl jednotný názor na budoucí statut Ukrajiny. Samostatníci v čele s Mykolou Michnovským prosazovali okamžité vyhlášení nezávislosti. Autonomisté (Volodymyr Vynnyčenko, Dmytro Dorošenko a jejich příznivci ze Společnosti ukrajinských progresivistů) viděli Ukrajinu jako autonomní republiku v rámci federativního Ruska. Aby se předešlo rozkolu v národním hnutí, vedoucí představitelé obou organizací se dohodli na vytvoření sjednocené organizace, která dostala název Centrální rada. Samostatníci přistoupili na sjednocení s federalisty v naději, že vývoj revoluce přivede ty druhé k uznání nutnosti nezávislosti Ukrajiny.
4. (17.) března 1917 byl v Kyjevě, v prostorách ukrajinského klubu „Rodyna", slavnostně vyhlášen vznik Ukrajinské Centrální rady za účasti politických stran, vojenských aktivistů, dělníků, duchovenstva, studentů a kulturních organizací jako Ukrajinská vědecká společnost či Společnost ukrajinských techniků a agronomů. Předsedou byl v nepřítomnosti zvolen historik Mychajlo Hruševskyj, jenž se tehdy nacházel v ruském vyhnanství. Téhož dne UCR telegraficky informovala Prozatímní vládu o svém vzniku. Místopředsedy se stali Dmytro Antonovyč a Dmytro Dorošenko.
Hruševskyj se do Kyjeva vrátil 12. března. Z vlaku vystoupil ve spodním prádle, protože v noci vypukl ve vagónu požár a shořel mu veškerý oděv i historické rukopisy. Poprvé předsedal zasedání UCR 15. března a na témže zasedání bylo rozhodnuto vztyčit nad kyjevskou radnicí modro-žlutou národní vlajku namísto carského monogramu. Dne 19. března se v Kyjevě konala první velká ukrajinská demonstrace. Přes obavy organizátorů z malé účasti v porusifikovaném městě byla účast obrovská. Po hodině průvod dospěl na Sofijské náměstí, kde byla přijata rezoluce podporující Prozatímní vládu a žádající ji o řešení otázky autonomie Ukrajiny. Delegace Centrální rady poté vyrazila jednat s předsedou Prozatímní vlády knížetem Georgijem Lvovem o autonomii Ukrajiny, avšak vrátila se s prázdnou.
Stranická scéna a rozrůstání Rady Na počátku března 1917 neexistovala na Ukrajině jediná legální strana ani jediný ukrajinský tisk, vše bylo zlikvidováno od vypuknutí první světové války. Během několika týdnů nicméně vznikly tři hlavní strany. Nejznámější představitele měla Ukrajinská sociálně-demokratická dělnická strana. V jejích řadách působili Symon Petljura i Volodymyr Vynnyčenko, kteří spolu soupeřili o vliv. Společnost ukrajinských progresivistů se přerodila ve stranu socialistů-federalistů: šlo fakticky o liberálně-buržoazní uskupení prosazující soukromé vlastnictví. Přívlastek „socialisté" byl jen přizpůsobením tehdejší politické módě. Nejpočetnější členskou základnu si vybudovala strana socialistů-revolucionářů s umírněnějším programem, na niž po návratu vsadil i Hruševskyj. Většina stran prosazovala autonomii Ukrajiny v rámci ruské federace. Po staletích bez státnosti se to zdálo jako dosažitelné maximum. Menšina tzv. samostatníků požadovala plnou nezávislost.
Rada mezitím rychle rostla. Od několika desítek lidí na prvním zasedání čítala do léta stovky členů a musela se přestěhovat do prostornější budovy bývalého Pedagogického muzea. Budovu tehdy sdílela s ruskou vojenskou leteckou školou, avšak do léta 1917 letci odešli a Centrální rada převzala budovu celou. Vše fungovalo na dobrovolném nadšení, nikdo nedostával plat, kancelářské potřeby i nábytek se kupovaly z vlastní kapsy.
Aby Rada získala širší legitimitu, svolal Hruševskyj na začátek dubna Všeukrajinský národní kongres (19.–21. dubna 1917). Po jeho skončení se UCR proměnila ve skutečný parlament o 150 členech volených ukrajinskými stranami, profesními organizacemi a delegáty z gubernií. Hruševskyj byl znovuzvolen předsedou, místopředsedy se stali Serhij Jefremov a Volodymyr Vynnyčenko. Kongres přijal rezoluci, v jejímž prvním bodě stálo, že „pouze národně-teritoriální autonomie Ukrajiny je s to zajistit potřeby našeho lidu i všech ostatních národů žijících na Ukrajinské zemi". UCR přitom uznala právo Ruského ústavodárného shromáždění sankcionovat nový státní řád Ruska, včetně autonomie Ukrajiny, a vyjádřila tak připravenost ke konstruktivní spolupráci s ruskou demokracií.
Struktura a parlamentní praxe Prvním organizačním dokumentem UCR byl tzv. „Nakaz" (Řád) přijatý 23. dubna 1917.Вісті з Української Центральної Ради. Київ, 1917, № 5; № 22–23. Stanovoval, že práce UCR se provádí prostřednictvím Valného shromáždění a Výboru Rady. Valné shromáždění „určuje směr a charakter veškeré práce Rady" a schází se nejméně jednou měsíčně; mimořádné schůze svolává Výbor při naléhavé potřebě. Výbor UCR, záhy přejmenovaný na Malou radu, „vede práci Rady v konkrétní situaci okamžiku, která se neustále mění". Skládal se z předsednictva (předseda a dva místopředsedové), 17 volených členů, předsedů komisí a kooptovaných členů do celkového počtu 33. V červenci 1917 byl rozšířen na 40 členů; řádná zasedání se konala jednou týdně, přičemž pro legislativní kvórum bylo třeba nejméně dvou třetin členů.
Plenární sněm rozhodoval prostou většinou hlasů. Přes vysoké pravomoci plenárního sněmu historici poukazují na jeho výraznou neefektivnost: zasedání se nezřídka zvrhávala ve verbální souboje frakcí plné politických emocí, demagogie a populismu na úkor věcné práce. Za dobu existence UCR se konalo celkem 9 plenárních zasedání.
Čtyři univerzály Klíčovými dokumenty UCR byla čtveřice tzv. univerzálů. Název byl vědomě přejat z tradice kozáckého hetmanátu 17. a 18. století.
I. Univerzál (10. června 1917) byl přímou odpovědí na odmítnutí ukrajinských autonomních požadavků Prozatímní vládou, ke kterému došlo po bezúspěšné diplomatické misi do Petrohradu. Prohlásil UCR nejvyšším orgánem na Ukrajině, avšak odmítl oddělení od Ruska: Ukrajina „se neodděluje od celého Ruska", ale „napříště sama bude tvořit svůj život". Autorem textu byl Vynnyčenko. Přijetím I. Univerzálu přešla UCR, slovy Hruševského, „do druhé etapy své historie, kdy začala mluvit jako moc postavená ukrajinským lidem k tomu, aby jej řídila a spravovala, takže její usnesení a rozkazy musí být ukrajinskými lidmi pečlivě plněny". Bezprostředně nato byl 15. června zřízen Generální sekretariát jakožto první ukrajinská vláda. UCR tím vstoupila do toho, co Hruševskyj nazval „ostrým chronickým konfliktem s centrem".
II. Univerzál (3. července 1917) byl výsledkem kompromisu s Prozatímní vládou, jejíž delegace přijela do Kyjeva. UCR souhlasila s doplněním Rady o zástupce národnostních menšin a s tím, že složení vlády bude podléhat souhlasu Petrohradu. Definitivní řešení autonomie bylo odloženo na Ruské ústavodárné shromáždění. Šlo o znatelný ústupek, který část ukrajinských radikálů zklamal. V červenci 1917 vstoupily do UCR ruské a židovské strany, čímž se výrazně rozrostlo zastoupení neukrajinských zájmů.
III. Univerzál (7. listopadu 1917) reagoval na bolševický převrat v Petrohradě. Vyhlásil vznik Ukrajinské lidové republiky (ULR) s vymezeným územím devíti gubernií, zatím ve federativním svazku s Ruskem. Malá rada jej přijala hned druhý den po bolševickém převzetí moci a výslovně se vymezila proti přechodu veškeré moci do rukou rad dělnických a vojenských deputátů, neboť ty „jsou pouze částí revoluční demokracie".Вістник Генерального Секретаріату Української Народної Республіки. Київ, 1917, № 1. Volby do Ruského ústavodárného shromáždění potvrdily silnou pozici UCR. Ukrajinské strany získaly přibližně 75 % hlasů, bolševici pouhých 11 %. Zároveň III. Univerzál zrušil trest smrti a přijal zákon o amnestii.
V prosinci 1917 vyhlásila petrohradská vláda UCR ultimátum, které Rada odmítla. Bolševičtí delegáti přesídlili do Charkova, kde 25. prosince zřídili soupeřský Lidový sekretariát. Bolševická armáda zahájila vojenský postup na Kyjev.
IV. Univerzál (22. ledna 1918, potvrzen Malou radou 24. ledna) vyhlásil ULR plně samostatným a suverénním státem. Generální sekretariát byl přejmenován na Radu lidových ministrů. Spoluautory byli Hruševskyj, Mykyta Šapoval a Vynnyčenko.Вістник Ради Народних Міністрів Української Народної Республіки. Київ, 1918, № 9. V návaznosti na to UCR přijala zákon o osmihodinové pracovní době (25. ledna), o pozemkové reformě (31. ledna), o státním znaku ULR (1. března) a o měnovém systému a územním členění Ukrajiny (2. března).
Zákonodárná činnost Zákonodárná práce UCR prošla dvěma hlavními etapami. První, zahájená v dubnu 1917, měla deklarativní charakter. Jejím hlavním výsledkem byly univerzály. Druhá etapa vymezená zákonem z listopadu 1917, ustavila UCR jako výhradního zákonodárce, přičemž v platnosti zůstalo veškeré ruské zákonodárství dosud nezrušené univerzály a nařízeními UCR. Paradoxně téměř totožný zákon přijala i nezávislá Ukrajina v roce 1991.
Nejrozsáhlejším zákonem UCR byl zákon o volbách do Ústavodárného shromáždění ULR: 183 paragrafů podrobně upravovalo přípravu a průběh voleb. Ty nakonec kvůli válce proběhly jen zčásti, a po návratu UCR do Kyjeva se vážně uvažovalo o jejich úplném zrušení.
V sociální oblasti byl klíčový zákon o osmihodinové pracovní době, který navíc upravoval práci žen a mladistvých, přesčasovou a noční práci a definoval státní svátky, mimo jiné „národní státní svátek III. a IV. Univerzálu (7. listopadu a 9. ledna)“.
Palčivou otázkou zůstávalo vlastnictví půdy. Lídři UCR stavěli stát na socialistických základech a Hruševskyj byl rozhodným odpůrcem soukromého vlastnictví půdy. III. Univerzál sice zrušil soukromé vlastnictví půdy, IV. Univerzál je však nepotvrdil. Výsledek byl fatální. Chudé venkovské obyvatelstvo slibům o půdě nevěřilo, zatímco zákon o „socializaci půdy" rozezlil zámožné rolníky, kteří se od UCR odvrátili.
Pozoruhodný byl zákon o národně-personální autonomii, jenž národnostním menšinám přiznával právo na „samostatné uspořádání národního života v rámci ULR" a byl v zahraničí označován za výjimečný v dějinách lidstva. V praxi ho však využili téměř výhradně Poláci, zatímco rusofonní městské obyvatelstvo se k statusu národnostní menšiny nepřihlásilo.
Zahraniční politika a Brestlitevský mír Na VIII. zasedání UCR v prosinci 1917 Vynnyčenko navrhl přebudovat Sekretariát mezinárodnostních záležitostí na Sekretariát záležitostí mezinárodních, čímž UCR fakticky zahájila svou zahraniční politiku. Západ projevoval stále větší zájem o Ukrajinu. Zlom nastal díky neoficiální misi francouzského novináře Jeana Pélissiera, po níž se do Kyjeva dostavil i zástupce britského velvyslanectví. Rozhodnou roli sehrál generální sekretář pro zahraniční věci Oleksandr Šulhyn, dnes považovaný za prvního ministra zahraničí Ukrajiny, který jasně dal najevo francouzskému generálu Georgesovi Tabouis, že podmínkou navázání vztahů je oficiální uznání ULR. 3. ledna 1918 Tabouis předal Šulhynovi nótu, v níž Francie oznámila vstup do oficiálních vztahů s Ukrajinou. Prakticky ve stejný čas dorazila i nóta britského velvyslanectví.