Ilja Grigorjevič Starinov, ,( Vojnovo, Orelská gubernie – 18. listopadu 2000 Moskva) byl sovětský důstojník, organizátor partyzánského hnutí, vojenský diverzant a učitel.
Před druhou světovou válkou Mládí Narodil se 2. srpna 1900 ve vesnici Vojnovo v Orelské gubernii. Byl prvním dítětem v rodině traťového dělníka, jehož rodina žila poblíž železničního depa. Vystudoval Tverské reálné učiliště, poté pracoval v zemské správě gubernie jako úředník. Během ruské občanské válce byl dne 18. června 1918 povolán do Dělnicko-rolnické rudé armády ke 20. pluku 3. střelecké divize. Po měsíci výcviku byl nasazen do bojových operací na jižní frontě proti vojskům generála Antona Děnikina. V bojích u města Koroča padl do zajetí, ale podařilo se mu utéct. V dalších bojích utrpěl zranění nohy, po vyléčení byl přidělen k 27. ženijní rotě 9. ženijního praporu, v jehož řadách bojoval proti Bílé armádě pod vedením Antona Děnikina a Pjotra Wrangela na jižní frontě na Krymu.
Mezi válkami V září 1921 byl poslán na studie, na Voroněžskou školu vojenských železničních techniků, po jejímž absolvování v září 1922 byl jmenován do funkce velitele demoličního družstva 4. korosteňského železničního pluku s rudým praporem umístěného v Kyjevě. V roce 1924 se stal členem Všesvazové komunistické strany (bolševiků).
Na podzim roku 1923 byl vyslán na studie, na Leningradskou školu vojenských železničních techniků. Po jejím absolvování na podzim roku 1924 byl jmenován velitelem roty 4. korosteňského pluku, který stavěl železniční trať Orša – Lepel. Starinov zde školil specialisty na vojenské demolice.
V letech 1925 až 1928 vedl výcvik sapérů pro kladení zátarasů, minových polí a překážek (). V roce 1929 cvičil diverzanty v Kočegarovově škole, což bylo přísně utajené výcvikové středisko v Kyjevě.
V roce 1929 pomáhal budovat tajné partyzánské skrýše v pohraničních oblastech Ukrajiny a Běloruska pro případ agrese proti SSSR.
Od 30. prosince 1930 sloužil ve 4. oddělení velitelství Ukrajinského vojenského okruhu, kde prováděl výcvik vojáků pro vedení partyzánské války. Současně se také podílel na vývoji a zdokonalování vybavení pro vojenské sabotáže.
V březnu 1932 byl jmenován do funkce náčelníka zpravodajského stanoviště s nejvyšším stupněm utajení, tzv. litera A, Ukrajinského vojenského okruhu. Samotné zpravodajské stanoviště () bylo přísně utajené zařízení zabývající se sběrem, analýzou a předáváním zpravodajských informací v rámci vojenského okruhu. V rámci této činnosti pomáhal budovat partyzánské základny pro budoucí válku na území SSSR.
V březnu 1933 byl převelen do Moskvy, aby pracoval v oddělení Hlavního zpravodajského ředitelství Generálního štábu Rudé armády. V září 1933 byl vyslán na studie Vojenské dopravní akademie. Během svého studia se podílel na rozvíjení sabotážních metod v železniční dopravě. V tomto úsilí spolupracoval se stejně smýšlejícím Michailem Svečnikovem (), vedoucím katedry vojenského umění na Frunzeho akademii, který byl významným teoretikem partyzánského boje.
Po absolvování akademie v květnu 1935 byl jmenován zástupcem vojenského velitele nádraží Leningradská–Moskva (dnešní Leningradské nádraží v Moskvě). Starinov jako expert na železniční válku tak měl za úkol řízení klíčového dopravního uzlu pro potřeby obrany státu. Tato funkce mu umožnila se setkávat s vysoce postavenými představiteli sovětského režimu jako byli Vorošilov, Šapošnikov nebo Tuchačevskij.
Španělská občanská válka V listopadu 1936 byl vyslán na misi do Španělska v rámci probíhající španělské občanské války na straně republikánské vlády. Vystupoval zde pod krycími jmény Rudolf a Waldemar. Protože jeho mise byla tajná, musela být výbušná zařízení z velké části improvizována z místně dostupných komponentů a neměla být dovážena ze Sovětského svazu. Podléhal velení hlavního vojenského poradce Berzina a působil jako vojenský poradce u 14. partyzánského sboru. Během deseti měsíců se z malé skupiny dvanácti mužů stala třítisícová mezinárodní partyzánská jednotka, která byla zodpovědná za nájezdy za nepřátelské linie a vykolejení desítek vlaků. Pod jeho vedením bylo provedeno přes 200 sabotážních operací. Během deseti měsíců, od prosince 1936 do září 1937, které strávil ve Španělsku, se věnoval výrobě improvizovaného výbušného zařízení, pomocí něhož jeho jednotka provedla 239 sabotážních operací, 17 přepadů, vykolejila 87 vlaků, zničila 112 vozidel a zabila 2 300 nepřátel. Při těchto akcích jednotka ztratila 14 členů. Vycvičil také stovky španělských a mezinárodních partyzánů. Výčet hlavních operací, které připravoval a osobně se jich také účastnil:
zničení vodovodu a mostu v Granadě, vyřazení tunelu pod městem Córdoba na 5 dní z provozu, vykolejení vlaku s velitelstvím italské letecké divize, vyhození mostu ve městě Alicante, vykolejení vlaku poblíž Córdoby s marockými vojáky, vyřazení značného počtu nepřátelských vojáků, techniky a vojenského materiálu v lesích u Madridu.
Zároveň významně přispěl k organizaci partyzánského hnutí a výcviku partyzánů v odminování, sabotážních technikách a taktice. Organizoval také vojenské školy pro španělské partyzány ve městech Valencie a Jaén. Ve Španělsku se oženil s překladatelkou Annou Kornilovnou Obručevovou (). Zkušenosti získané ve Španělsku uplatnil na zlepšování sabotážního vybavení pro sovětskou armádu.
Po návratu do SSSR V listopadu 1937 byl ze Španělska odvolán a po krátkém pobytu na sovětském velvyslanectví v Paříži odplul parníkem do Leningradu, kde podal zprávu o svém působení. Po návratu byl v rámci probíhajících represí zatčen a Trojka ho odsoudila k smrti. Hlavním bodem, na který bylo sovětské vyšetřování zaměřeno, bylo obvinění, že připravoval diverzanty pro činnost v týle sovětské armády. Do Starinova případu v jeho prospěch zasáhl osobně Vorošilov a zaručil se za něj. Díky tomuto zásahu nebyl popraven, ale propuštěn a vyznamenán Leninovým řádem a Řádem rudého praporu.
Druhá světová válka Zimní válka V listopadu 1939 byl během Zimní války jmenován do funkce vedoucího skupiny pro odminování na Karelské šíji. Dne 13. srpna 1940 byl Starinov jmenován do funkce vedoucího oddělení pro odminování Hlavního vojenského inženýrského ředitelství Rudé armády. V této funkci v Nachabinu školil specialisty na odminování a odstraňování zábran. Během finské války utrpěl dvě vážná zranění a byl propuštěn jako invalida z armády. Proti propuštění se odvolal a na osobní zásah Vorošilova byl opět zařazen k vojenské rozvědce. Pod jeho vedením byly vyvinuty nové typy demoličních zařízení a rozbušek.
Válka s Německem Po napadení SSSR Německem se vydal na frontu, aby začal s přípravou mostů k demolici. NKVD odpovědná za jejich ostrahu však nebyla informována o jeho ženijní misi, a proto jej na několik hodin zatkli jako sabotéra. Dne 28. června 1941 byl jmenován do funkce náčelníka operační skupiny pro kladení zátarasů u Západního frontu a dne 13. července 1941 také náčelníkem operačního výcvikového střediska Západního frontu. Zde podléhal velení armádního generála Pavlova a později pod maršálem Jeremenkem. Koncem září 1941 byl jmenován vedoucím operační ženijní skupiny Jihozápadního frontu. Měl na starosti pět praporů a pět operačních skupin, které se zabývaly přípravou překážek, minováním železničních a silničních tratí a kritických cílů v oblasti Charkova i v samotném městě.
Operace Past V listopadu 1941 zorganizoval a provedl operaci Past (), která se stala ukázkovou diverzní operací. Před ústupem sovětských vojsk z Charkova umístil Starinov se svými vojáky do klíčových budov ve městě výbušniny. Na místě, o kterém předpokládal, že si ho Němci vyberou jako velitelství, umístil rádiem řízenou minu F-10 o hmotnosti 350 kg včetně pečlivě ukryté 30metrové antény. Na očekávatelném místě umístil pro německé vojáky jako návnadu další nálož. Když Charkov padl, němečtí sapéři budovu pečlivě prohledali, našli první (nastraženou) minu a zneškodnili ji. Po tomto „svém úspěchu" a odhalení „ukázkové sovětské hlouposti“ prohlásili objekt za bezpečný a nastěhovali se do něj důstojníci 68. pěší divize Wehrmachtu včetně jejího velitele generálporučíka Georga Brauna. Dne 14. listopadu 1941 v 5:00 ráno byl z vysílačky vzdálené téměř 300 km poblíž města Voroněže odeslán kódovaný rádiový signál. Tento signál, podle německých dokumentů ze 14. listopadu 1941, zaregistroval německý odposlech jako silné radiové signály na frekvencích 462 kHz a 750 kHz. Druhá, dosud neobjevená mina pod budovou odpálila masivní nálož. Výbuch zničil celý objekt, zabil generála Brauna a další vysoké německé důstojníky. Jako okamžité opatření 57. a 68. pěší divize Wehrmachtu zajaly 1200 rukojmích. Bylo oznámeno, že po každém dalším výbuchu bude 200 z nich zastřeleno. Z 1200 rukojmích bylo 50 okamžitě veřejně popraveno jako odveta. Z 315 min se zpožděným účinkem, které Starinovovi vojáci nastražili v Charkově, se německým ženistům podařilo najít pouze 37.
V Rostově na Donu Dne 17. listopadu 1941 byl jmenován do funkce zástupce náčelníka štábu ženijních vojsk Rudé armády, kde se podílel na minování, stavbě překážek a ničení mostů a silnic poblíž Moskvy v rámci Kalininského frontu. V prosinci 1941 byl jmenován vedoucím operační ženijní skupiny v rámci Jižního frontu operující poblíž Rostova na Donu. Velel pěti praporům, které instalovaly překážky a kladly miny, které se vyráběly v dílnách Rostovské státní univerzity ().
Z pohledu sovětského velení byl Rostov na Donu „bránou na Kavkaz" a město mělo pro SSSR strategický význam. Starinovovi muži měli položit 70 000 min, z toho 56 000 min se mělo vyrobit přímo v Rostově na Donu. Pod vedením Starinova byly vyvinuty miny, které se uměly v předem určeném čase odpálit. Miny byly konstruovány tak, že jakýkoli pokus o zneškodnění způsobil její detonaci. Před zahájením masové výroby nových typů min však bylo nutné zdokonalit jejich konstrukci a vyvinout technologii výroby. Vlastní zaminování prováděli bývalí internacionalističtí vojáci ze Španělska, dívky a náctiletí branci před odvodem. Každý měsíc bylo z dílen na frontu odvezeno až 15 000 min, což způsobilo postupující německé armádě citelné ztráty. Německá vojenská rozvědka nakonec odhalila umístění hlavního závodu na montáž min v Rostově a 8. července 1942 během náletu přímý zásah letecké bomby zničil a zapálil část budovy Fakulty fyziky a matematiky, kde se v suterénu nacházely experimentální dílny. Po dobytí Rostova byly dílny evakuovány do města Oš v jižním Kyrgyzstánu, kde zůstaly téměř dva roky.
Kromě vývoje a hromadné výroby nových typů min a jejich kladení na přístupy k městu Starinov v únoru 1942 zformoval v Rostově speciální prapor, jehož sabotážní skupiny se pravidelně účastnily tzv. ledových nájezdů za německé linie přes zamrzlý Taganrožský záliv Azovského moře. Jednalo se o zvláštní operace, které spočívaly v přesunu diverzních, průzkumných nebo útočných skupin po zamrzlé hladině moře (zálivu) s cílem neočekávaně napadnout nepřítele na protějším břehu, který byl běžně chráněn vodní překážkou. Jejich nájezdy byly zaměřeny na ukořistění německých dokumentů a nastražení min jako připomínku sovětského odporu.
Legenda o „atomovém zápisníku"