Hospodářská krize v letech 1873–1896 byla obdobím celosvětové recese. Tato krize byla do té doby největší hospodářskou krizí v dějinách a postihla zejména Evropu a Severní Ameriku, které zažívaly ekonomický růst díky tzv. druhé průmyslové revoluci. Zejména v Rakousko-Uhersku, Německu nebo USA byl její počátek provázen krachy a panikou, zatímco Velká Británie a Francie zaznamenaly spíše lehčí formu recese. Na rozdíl od Velké hospodářské krize v první polovině 20. stol. však nedošlo k tak prudkému hospodářskému úpadku – obchod i bohatství rostly, ale výrazně pomaleji než v letech 1849–1873 a 1897–1914, kdy ekonomika vzkvétala.

Pozadí V 60. a 70. letech 19. století vrcholila v českých zemích průmyslová revoluce. Nově vzniklé Rakousko-Uhersko zažívalo od roku 1867 rychlý vzestup po vyrovnání mezi Rakouskem a Uhrami.

V 19. století začínala šlechta podnikat a investovat. V roce 1871 vlastnili šlechtičtí podnikatelé z Rakouska-Uherska 60 % podniků v některých odvětvích souvisejících se zemědělstvím, jako například cukrovarnictví, pivovarnictví nebo lihovarnictví. Generace zakladatelů podniků však byla často složena z obyvatel dalších vyspělých zemí, protože měšťanstvo, živnostníci a řemeslníci neměli dostatek kapitálu.

Ve vrcholném stadiu průmyslové revoluce bylo velmi rozšířené akciové podnikání. Od roku 1867 do jara 1873 udělily úřady v Předlitavsku 1005 povolení ke vzniku akciových společností, především akciových bank a jiných průmyslových podniků. Společností, které zahájily činnost, však bylo pochopitelně méně – jejich počet ale činil 682, z čehož téměř polovina byla v českých zemích. Protože došlo k zakládání velkého množství společností a podniků, druhá polovina 60. a začátek 70. let jsou označovány jako období tzv. gründerství neboli „zakladatelské horečky“. Dobré podmínky pro tento vývoj vytvořilo upevnění vnitropolitické situace díky rakousko-uherskému vyrovnání, navzdory nespokojenosti českých zemí. Vzestup samozřejmě nebyl stále přímý – v důsledku zahraničních válečných konfliktů se objevily určité výkyvy, například kvůli dánsko-německé válce v roce 1864 nebo prusko-rakouské válce roku 1866.

„Hospodářský zázrak“ gründerského období byl však definitivně ukončen rokem 1873. S příchodem května toho roku byla otevřena pátá světová výstava ve vídeňském Prátru, což byla nejen hospodářská, ale i politická a společenská událost, která měla představit úspěchy Rakouska-Uherska. Hospodářské velmoci té doby, jako byly Francie, Velká Británie nebo Spojené státy americké, se však neúčastnily v takovém počtu jako na předchozích výstavách, které se konaly v západoevropských centrech podnikání (například Paříž nebo Londýn). Jen pár dní po začátku nastal zmatek kvůli dramatickému propadu cen, který zapříčinila panika na vídeňské burze z 8. na 9. května. Problémy se však rozšířily i za hranice Rakouska-Uherska – na podzim 1873 jim už muselo čelit i Německo a následně se přenesly dokonce i do USA.

Příčiny krize V té době velmi rozšířené a oblíbené akciové podnikání představovalo možnost velmi rychle zbohatnout, a to nejen pro seriózní podnikatele, ale i pro podvodníky, z nichž se v krátkém čase stávali milionáři. Široká veřejnost se začala zajímat o burzovní spekulace a nedostatečně vymezená pravidla podnikání umožňovala lidem rychle získat velké bohatství. Byl to vlastně systém „hry o peníze“, jenž strhával čím dál větší množství lidí, a hospodářský rozvoj byl pro některé spíše „vedlejším produktem“. Dalším problémem bylo nadměrné vyhánění cen akcií na burze v důsledku „zlaté horečky“, což vedlo ke znehodnocování peněz. Přestože si to společnost uvědomovala, lidé se domnívali, že až „to praskne“, jich samotných se to nijak nedotkne.

Průběh Krach na vídeňské burze zahájil poměrně dlouhé období deprese, která ovlivnila země Evropy i Ameriky. Projevila se například v zastavení nebo zpomalení hospodářského růstu a byla důvodem značného poklesu objemu výroby v některých zemích. Vyznačovala se také útlumem investiční činnosti a obecně hospodářské aktivity v porovnání s předchozími lety. Ceny dlouhodobě klesaly, i když produkce rostla. Úrokové sazby, ceny akcií a komodit, ziskové marže a mzdy se nepodařilo vrátit na úroveň, které dosáhly před rokem 1873, a značná část kapitálu zůstala nevyužita.

Během první fáze krize v letech 1873–1879 se ve střední Evropě změnily politické strany i ideologie. Došlo k důležitým inovacím ekonomické struktury – byla například zastavena stará tendence shromažďovat půdu na úkor rolníků, protože šlechta preferovala investice do průmyslu. Více či méně přímá reakce Německa i Rakouska na hospodářský pokles byl nástup neomerkantilismu, který se vyznačoval podporou vývozu a snahou prosadit se na trhu vyspělých kapitalistických zemí. Lidé, kteří pamatovali na dobu před kapitalismem, však zaujali nenávistný postoj vůči konkurenci kapitalistického průmyslu a velkoobchodu a vůči síle „mobilního kapitálu“.

Přibližně od roku 1878 se ekonomická situace začala zlepšovat. Recese se znovu objevila až s příchodem roku 1883, kdy země ovlivnila zahraniční konkurence amerického a ruského obilí. Následující krize odezněla až v 90. letech 19. století.

Rakousko-Uhersko Po krachu na vídeňské burze zanikal jeden podnik za druhým, protože kurzy akcií poklesly o několik set milionů zlatých. V důsledku toho ukončilo svou existenci 166 společností, z toho přibližně stovka společností v českých zemích.

Hospodářský růst byl pozastaven a objem výroby významně klesl. Velmi postihnuta byla výroba železa, která byla v tom období zredukována na polovinu, což mělo za následek ukončení aktivit menších železáren, například v Blansku nebo Adamově. Také se dočasně snížila těžba uhlí a poklesla potravinářská výroba, především cukrovarnictví, které bylo pro české země významné.

Investiční činnost byla utlumena, což znamenalo menší potřebu stavebního materiálu a strojírenských výrobků. Potíže s odbytem sice vedly ke snížení cen, ale kvůli tomu se poprvé objevila výrazná nezaměstnanost. Ani zemědělství se nevyhnulo dopadům krize. Mechanizace zemědělské výroby zaostávala, protože poklesl dovoz zemědělských strojů. Cena půdy i všech výrobků byla snížena a kvůli krizi cukrovarnictví se omezilo pěstování cukrové řepy. Zemědělská výroba se však dokázala vzpamatovat dříve než ostatní hospodářská odvětví a napomohla k jejich následnému oživení. V letech 1878–1883 dokonce zemědělství v českých zemích vzkvétalo, ale rozvoj byl pozastaven s příchodem další krize, způsobené konkurencí zahraničního obilí.

Třída obchodníků a řemeslníků začala útočit na princip ekonomického liberalismu a prosazovala omezení svobody obchodu prostřednictvím přímého zásahu státu. Na základě toho vznikly v letech 1883 a 1885 zákony, které velmi omezovaly svobodu podnikání ve prospěch tradičních řemesel, například pro provozování řemeslné živnosti byly požadovány předchozí zkušenosti v oboru.

Odeznění krize Výroba v Rakousku-Uhersku od 80. let už nestagnovala tolik, jako tomu bylo v letech 1873–1879. Byly zavedeny nové technologické postupy ve výrobě a došlo k rozvoji elektrotechniky a petrochemie. V 90. letech prudce vzrostla výroba a obnovila se zakladatelská investiční činnost. Počet akciových společností se začal znovu zvětšovat. Na druhou stranu však bylo Rakousko jediným státem, který měl o mnoho nižší akciový kapitál než roku 1873, a jeho politické a ekonomické postavení v Evropě tak pokleslo.

Německo Přestože krize v Německu začala poněkud dramaticky, k celkovému zbídačení nedošlo. Nízké ceny podpořily růst reálné mzdy a podmínky zaměstnanců se zlepšovaly. Střídala se období kratších krizí a vzestupů. Propady byly zaznamenány v letech 1873–1879, 1882–1886 a 1890–1894 a mezi nimi dva vzestupy 1879–1882 a 1886–1889.

Nespokojenost řemeslníků s principem ekonomického liberalismu a jejich požadavky, týkající se mimo jiné omezení lichvy a podomního prodeje nebo obnovení povinných cechovních organizací, byly alespoň částečně zohledněny v německých zákonech z let 1881, 1883 a 1887.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Ekonomické krize Kategorie:Události 19. století